Článek
Paní Majce bylo lehce přes šedesát, když se s manželem dohodli, že už nechtějí v životě žádné starosti a rozhodli se darovat dům, ve kterém žili, synovi. Postavili ho vlastníma rukama před 40 lety, o tři roky později do něj přivedli svého jediného potomka a před pár lety dům celý zrekonstruovali, aby už měli na stáří klid a nemuseli řešit opravy. Manžel paní Aleny před třemi lety náhle zemřel a ona zůstala v domě sama. Tehdy ještě netušila, že nakonec přijde i o dům.
Syn se zadlužil a exekutoři si nárokovali vše
Když jsem se konečně trochu vyrovnala se smrtí manžela, říkala jsem si, že musím koukat vpřed, a ještě si trochu užívat života. Tajně jsem doufala, že si syn s přítelkyní konečně pořídí miminko, a já se tak dočkám vysněného vnoučátka. Překvapení přišlo, ale úplně jiné. Jednoho dne mi na zvonek zazvonili cizí chlapi a obrátili můj život vzhůru nohama. Byli to exekutoři – syn nasekal dluhy a oni přišli zabavit majetek. Dělalo to něco přes sto tisíc, a tak jsem se rozhodla zaplatit dluh z úspor, které jsem měla. Říkala jsem si, že i Josef, můj zemřelý muž, by jednal stejně a schválil by mi to. Jenže netrvalo dlouho a přišli další. Syn mi tvrdil, že už to je poslední dluh, že nikomu jinému nedluží. Nechala jsem se tedy uchlácholit a dala mu i zbytek úspor – však z důchodu vyžiju a na pohřeb snad ještě našetřím.
Skončit na ulici jako bezdomovec kvůli vlastnímu dítěti? Krutá realita
Postupem času jsem zjistila, že mi syn lhal. Kvůli jeho dluhům od něj utekla i partnerka. Bohužel trvalý pobyt měl psaný v našem, tedy už vlastně svém domě, a tak jsem se brzy dočkala toho, že exekutoři oblepili a zabavili vše, co šlo. Neměla už jsem žádné peníze, které bych mu mohla dát. A hlavně už nešlo o desetitisíce, ale o miliony. Dodnes jsem vlastně nepochopila, jak se mohl dostat do takové žumpy. Prý mu nešlo podnikání, ale snažil se ho za každou cenu udržet. Nerozumím tomu… Čemu jsem však bohužel porozumět musela po pár měsících, že dům jde do dražby.
Vydražila ho nějaká firma a já přišla o střechu nad hlavou. Naštěstí je nový majitel aspoň natolik slušný, že mě nevyhodil na dlažbu hned, ale nechal mě v domě ještě rok bydlet. První tři měsíce dokonce zadarmo a dalších devět za rozumný nájem. Ten mu jsem schopná platit, ale najít si pak nějakou garsonku na pronájem je u nás dost nereálné – buď nejsou, nebo jsou strašně drahé. A větší byt z důchodu neutáhnu. Dala jsem si žádost i do různých pečovateláků, ale asi víte, jak to chodí – čekací lhůty jsou šílené. Syn se na mě vykašlal, rozhádali jsme se a on mi v podstatě ještě vyčetl, že za všechno můžu já, prý jsem neměla pouštět exekutory do domu. Mám ještě pár měsíců, kdy můžu zůstat „ve svém“, tak uvidíme, jestli se ještě něco naskytne. V nejhorším případě mi nabídla azyl moje kamarádka, má velký byt, tak bychom se tam obě vešly. Jedno ale už vím dneska jistě – přepsat dům na syna byla ta největší chyba v mém životě.
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s paní Majkou
