Článek
Čtvrtek měl být jen dalším obyčejným dnem. Po cestě ze školky se ještě na chvíli zastavit na dětské hřiště, poté dojít nakoupit, nachystat večeři… Neměla jsem nejmenší tušení, že ten den se náš svět v okamžiku rozpadne na tisíce střepů. Stačil jen zlomek vteřiny a vše se změnilo. Myšlenky na auto, které se vyřítilo zpoza zatáčky, když jsme se vracely ze hřiště, na ten ohlušující zvuk, na ten děsivý pohled, se mi dodnes vybavují v bolestných záblescích. Vteřiny, minuty, hodiny se slily v jeden nekonečný, drtivý okamžik. Anička, mé všechno, zemřela na místě. V pěti letech. Vinou řidiče, který nezvládl ve vysoké rychlosti průjezd zatáčkou a vylétl na chodník. Pouhých pět let jsem ji mohla držet v náručí, slyšet její smích a obdivovat nekonečnou zvědavost v jejích očích. Pak najednou nebylo nic. A s ní odešla i velká část mě.
S odchodem dcery skončilo vše
Následné týdny a měsíce byly jedinou, nekonečnou šedí. Dýchala jsem, jedla, spala, ale necítila jsem nic. Nebo spíš cítila jen obrovskou, drtivou prázdnotu, která mě pohlcovala. A i když se mi rodina a známí snažili pomoci, říkali utěšující slova, objímali mě, nechtěla jsem je slyšet. Každé ráno jsem se probouzela s jedinou touhou – aby ten den skončil. Vzpomínky na Aničku byly příliš bolestné. Její hračky v jejím pokojíčku jsem schovala do krabic, fotky obrátila lícem dolů. Ne proto, že bych ji nechtěla vidět, ale proto, že jsem tu bolest nedokázala snést. Bylo to, jako bych se snažila utéct před svým vlastním stínem.
Manžel se snažil, jak mohl, ale i on se topil ve vlastním zármutku. Náš domov, kdysi plný smíchu a života, se stal tichým, chladným místem. Někdy jsem si říkala, že bych si přála jít za ní. Aby ta bolest konečně ustala. Abych se už nemusela ráno budit do světa, ve kterém Anička není.
Jiskřička naděje, kterou mi seslala Anička
Přesně si vzpomínám na moment, kdy došlo ke zlomu. Bylo to téměř rok po Aniččině smrti. Seděla jsem v kuchyni, pila studenou kávu a tupě zírala z okna. Venku svítilo slunce, ale já ho nevnímala. Vtom mi zazvonil telefon. Byla to má stará kamarádka Hanka, která mi volala už poněkolikáté a já ji vždy ignorovala. Tentokrát jsem se z nějakého neznámého důvodu rozhodla zvednout.
Hanka mluvila klidně, bez soucitu, který jsem už nemohla poslouchat. Jen mi řekla, že ví o dobrovolnickém programu v místním dětském centru. Potřebovali tam někoho, kdo by dětem četl pohádky. „Vím, že to je teď pro tebe těžké, ale myslela jsem na tebe,“ řekla. „Jen si to zkus zvážit. Netlač na to. Ale, prosím, aspoň nad tím přemýšlej.“
Odmítla jsem. Nemohla jsem si ani představit být v blízkosti dětí. Vždyť já sama jsem nedokázala snést pohled na Aniččiny hračky. Ale její slova mi uvízla v hlavě. Následující dny jsem nad tím přemýšlela. Co kdyby? Co kdybych na chvíli zapomněla na svou bolest a zkusila udělat něco, co by mělo smysl? Možná mi to seslala Anička, protože nechce, abych se tolik trápila…
Dětský smích jako balzám na bolavou duši
Trvalo mi několik týdnů, než jsem sebrala odvahu a šla se do centra podívat. A pamatuji si, jak jsem se třásla strachem, když jsem poprvé vešla do herny plné dětského křiku a smíchu. Málem jsem utekla. Ale pak jsem uviděla malou holčičku, která se snažila vylézt na skluzavku a nemohla. Podvědomě jsem k ní natáhla ruku a pomohla jí. A ona se na mě usmála. Nešlo o to, že by mi připomínala Aničku, ale její úsměv mi v té chvíli připomněl, co to je cítit teplo a dětskou lásku.
Začala jsem tam chodit pravidelně. Nejdřív jen sedět v rohu a pozorovat. Pak jsem začala dětem číst knížky. A pomalu, velmi pomalu, jsem se začala cítit lépe. Děti, které neznaly můj příběh, mě braly takovou, jaká jsem. Viděly ve mně jen tetu, která jim čte pohádky a občas je podrží za ruku nebo obejme. Jejich bezprostřednost, jejich smích, jejich touha po objetí – to všechno bylo jako balzám na mou zraněnou duši.
Uvědomila jsem si, že i když Anička už není se mnou fyzicky, její láska, její odkaz, žije dál. Žije ve mně a může žít i ve způsobu, jakým se budu chovat k ostatním. Že mohu vzít svou bolest a přetvořit ji v něco, co pomůže druhým. Děti v centru mi daly důvod vstát každé ráno z postele. Důvod, proč se usmát, i když se mi do očí stále derou slzy.
Život musí plynout dál a přinášet naději
Dnes už je to šest let, co Anička zemřela. Jizva na mé duši je stále obrovská, a vím, že nikdy zcela nezmizí. Jsou dny, kdy se probudím a cítím tu strašlivou tíhu ztráty stejně silně jako v první den. Ale už mě nepohlcuje. Naučila jsem se s ní žít. A naučila jsem se s ní i pracovat.
Věnuji se teď naplno dobrovolnictví v dětském centru. Pomáhám dětem, které neměly v životě tolik štěstí. Vidím v nich záblesky Aniččiny radosti, její zvědavosti, její nevinnosti. A vím, že právě to je ten důvod, proč žít. Protože i z té nejhlubší temnoty se dá najít cesta ke světlu. Není to cesta snadná a bolest se nevymaže. Ale na jejím konci čeká smysl. A ten smysl je v tom, že i když část mého srdce navždy zůstane u mé Aničky, druhá část může bít pro ty, kteří mě teď potřebují. A to je pro mě ten největší důkaz, že život, i přes všechnu bolest, má stále obrovskou cenu.
Zdroj: Martina S., Praha
