Článek
Na to středeční poledne Anna nikdy nezapomene. Jako každý den chtěla jít kouknout do schránky, zda jí nedorazila nějaká pošta, ale pošťák byl rychlejší. Zazvonil a nesl psaní do vlastních rukou. Psaní, které v ní vzbudilo mírné znepokojení a zároveň jí změnilo její dosavadní skromný život.
Nečekané sdělení, které změnilo vše
Anna s třesoucími se prsty otevřela právě doručený dopis a začala číst řádky, které jí vyrazily dech. „Myslím, že si nikdo nedokáže představit, co jsem v tu chvíli prožívala. Vlastně ani já sama nevím, jestli se mi na několik sekund nezastavilo srdce,“ vypráví Anna. Dopis si musela přečíst několikrát, než jí slova začala dávat smysl, zároveň se v ní mísil zmatek s nedůvěrou a nevěděla, zda nejde o nevhodný vtip, nebo spíš omyl.
„V tom dopise jsem byla pozvána na dědické řízení po jakési zemřelé paní Josefíně, o níž jsem nikdy neslyšela. Až po pár hodinách a pátrání v paměti jsem si začala skládat jedna a jedna dohromady a vzpomněla si, že moje maminka občas vyprávěla o jakési Pepině. Byla to její sestřenice, kterou já jsem viděla jako dítě.“ A tato žena, která v nedávné době zemřela, neměla žádného potomka ani jiného blízkého příbuzného, avšak měla majetek. A ten ve své závěti odkázala právě Anně.
Dědictví umožnilo Anně žít
„To, že mám něco dědit, navíc po někom, koho jsem viděla před více než 60 lety, mi přišlo jako z nějakého filmu. Nemohla jsem tomu uvěřit až do doby, než proběhlo samotné dědické řízení a já se stala majitelkou bytu a nemalé finanční hotovosti. Až tehdy jsem všemu uvěřila, ale pořád jsem si připadala jak Alenka v říši divů.“
I přesto, že se Anna stala v podstatě ze dne na den bohatou seniorkou, nevzdala se svého skromného života, pouze si dopřála péči, kterou by si ze svého nízkého důchodu nemohla dovolit, a začala poznávat svět, který jí byl dosud zapovězený. „Nový byt jsem pronajala, ve svém věku už žádný velký prostor nepotřebuji a ve svém jsem spokojená, i když je maličký. Peníze z pronájmu dávám na dobré věci a pomáhám lidem i zvířatům v nouzi. Pro sebe jsem si ale dopřála zdravotní zákrok, který jsem si předtím nemohla finančně dovolit. A pak jsem začala cestovat a poznávat svět. Před dědictvím jsem byla nejdál v Praze, teď můžu cestovat po celé Evropě a mám pocit, že můj život má konečně smysl. A že mi byl seslán dar za všechno utrpení, kterým jsem si prošla,“ uzavírá Anna.
