Článek
Kdo mě zná, ví, že nejsem typ, který by zrovna dvakrát vyhledával doktory. Jdu k nim ve chvíli, kdy už je zle, nachlazení a virózy se snažím vyléčit doma v posteli, pravidelně chodím akorát k zubaři a na nutné prohlídky. Neschopenku jsem měla naposledy možná před patnácti a více lety. Jenže letos před Vánoci jsem měla úraz, a tak jsem se den před Štědrým dnem vydala na chirurgii. I když ke zranění došlo už v neděli, vyhodnotila jsem, že na pohotovost to není, a tak jsem čekala do pondělního rána, abych zašla do chirurgické ambulance.
Nejste objednaná, musíte počkat
Po příchodu do čekárny mě trochu vyděsila přeplněná místnost – a to jsem se vydala hned ráno, abych byla mezi prvními. Na pozdrav mi téměř nikdo neodpověděl. Po chvíli vyšla z ordinace sestra, vysvětlila jsem jí, co se stalo – odvětila, že mě vezmou, ale musím si to vysedět, protože nejsem objednaná a objednaní pacienti mají přednost. To jsem chápala, nic jsem nenamítala a usadila se na poslední volnou židli.
Abych měla přehled, položila jsem dotaz do pléna, kdo je poslední – ozvala se starší paní, která mě ale neváhala upozornit, že sice přišla poslední, ale doktor ji musí vzít co nejdřív, protože potřebuje stihnout autobus. Nebude přeci čekat až na odpolední spoj, má doma spoustu práce… Jen jsem pokývala a mlčky pozorovala dění v čekárně.
Potřebuji neschopenku, ať můžu být přes svátky doma
Během chvíle vyšla znovu sestra a volala nějakého pána. Nikdo se nehlásil. Za chvíli to zkusila znovu, ale opět nikdo. Jen si povzdychla a pozvala do ordinace dalšího v pořadí. Mezitím do čekárny přišla další žena, hned se vroucně přivítala s jinou zde sedící a daly se do řeči.
Nešlo neslyšet, o čem se baví. Ta, která tu již byla přede mnou, si stěžovala, jak jí chirurg šil ruku, ale udělal to blbě, protože to má celé zarudlé. Zatímco ji ta druhá litovala, vypadlo z té první, že už teda měla být na kontrole před 14 dny, ale vůbec se jí to nehodilo, tak přišla až dneska. Jenže ta namyšlená sestra ji odmítla vzít hned, protože není objednaná, tak tu musí dřepět. Přitom je jejich pacientka a oni to evidentně udělali špatně… Druhá jen souhlasně přikyvovala a společně si notovaly, jak to dnešní zdravotnictví stojí za houby…
„No a s čím jdeš ty?“ vypadlo za chvíli z první z dam směrem ke druhé. Ta hned začala barvitě líčit, jak jí šéfová nedala volno během svátků, tak si jde pro neschopenku, prý to určitě uhraje na záda. Protože komu by se chtělo přes Vánoce do práce, že jo…
Já už měl být ale dávno na řadě
V duchu jsem si myslela své, když v tom se najednou rozrazily dveře a do čekárny se vřítil pán středních let. Ihned běžel ke dveřím ordinace a začal na ně bušit – a to i navzdory cedulce s žádostí o neklepání a informací, že sestra pravidelně vychází. Na první pokus se nic nestalo, tak to zkusil znovu a intenzivněji. Hlavou mi proběhla myšlenka, že má venku třeba někoho zraněného a potřebuje akutní pomoc. Sestra vyšla až napotřetí, aby zjistila, že za dveřmi je pán, kterého asi před půl hodinou marně volala. Na sdělení, že musí počkat, ihned reagoval slovy, že na to nemá čas a ať ho vezmou okamžitě, je přeci objednaný. Sestra se prvně snažila být nad věcí, ale po chvíli dohadů jí už pomalu docházela trpělivost, až mu nakonec řekla, že buď musí počkat, nebo ať jde jinam. Muž dotčeně práskl dveřmi a odešel.
Někdy trocha vlídnosti stačí ke změně postoje
Různých zajímavých situací se odehrálo během mého více než tříhodinového čekání v čekárně ještě několik. Když na mě konečně přišla řada, vešla jsem do ordinace, ve které mě odevzdaně pozdravil lékař, aniž by zvedl hlavu od klávesnice, do které si polohlasně ťukal něco ve stylu „pacientka přichází pro potíže s…“ Než jsem mu odpověděla, co mě trápí, poděkovala jsem mu, že mě vzal, když tam mají takový blázinec a omluvila se, že otravuji takhle před svátky, ale že kdyby to nebylo akutní, tak bych tam opravdu nebyla… Při mém proslovu poprvé zvedl hlavu a udiveně na mě koukal. „Vy jste první, kdo mi dneska za něco poděkoval,“ řekl mi.
Z odměřeného doktora bez zájmu se najednou stal sympatický, i když značně unavený pán, který se se mnou dal do řeči. Mezi řešením mého problému si mi postěžoval, jak už je ze všeho unavený, jak se za poslední roky změnil přístup pacientů, jak složitá je dneska administrativa a že už přemýšlí, že se na to vykašle a půjde do předčasného důchodu. Vlastně jsem ho po tom, co jsem dosud viděla, plně chápala…
Než jsem stihla odejít z ordinace, zvonil v sesterně telefon. Volala pacientka, která se hodinu před koncem pracovní doby dožadovala kontroly. Ze slov sestřičky jsem pochopila, že pacientka byla na ošetření v minulém týdnu, pan doktor ji chtěl vidět dnes, ale ona odmítla objednání, protože nepůjde k doktorovi den před Štědrým dnem. Jenže teď má bolesti, takže potřebuje nutně přijít. Musím říct, že jsem až obdivovala sestřičku, jak trpělivá byla, i když jednala s pacientkou se značným odstupem. Nakonec se přišla zeptat pana doktora, co s ní – ten jen odevzdaně pokrčil rameny a prohlásil, ať přijde. Sestřička mezi zuby procedila, že tady zase budou několik hodin přesčas jako každý den a šla pokračovat v telefonátu.
Poděkovala jsem za péči, popřála hezké svátky, a hlavně pevné nervy a z ordinace odešla. V čekárně seděla ještě přibližně desítka pacientů. Proběhlo mi hlavou, kolik z nich skutečně potřebuje pomoc, kolik jich přišlo jen pro neschopenku a kolik z nich za ošetření aspoň poděkuje…
Za chování lékařů si mohou pacienti mnohdy sami
Nechci se zastávat lékařů, ani hanit pacienty, vím, že jsou různé situace a nelze vše házet do jednoho pytle, ale po mé zkušenosti se nedivím, že se mnohdy lékaři chovají odměřeně a mají všeho a všech takzvaně dost. Přitom by možná kolikrát stačila určitá dávka vstřícnosti ze strany pacientů. Zkusme se proto nedívat (nejen) na doktory jen z našeho úhlu pohledu, ale trochu obšírněji… Možná zjistíme, že kdybychom byli na jejich místě, chovali bychom se stejně (nebo dokonce ještě hůř).
