Článek
„Vdaná jsem skoro deset let,“ vypráví Jana (38) a pokračuje: „Už když jsem poprvé viděla matku mého přítele, cítila jsem v těle zvláštní pocity. Snažila jsem se je zahnat a odmítala dát na první dojem. Ale ten byl tenkrát správný.“
Už tehdy jsem nebyla dost dobrá
Naše první setkání proběhlo na plánovaném obědě. Budoucího tchána už jsem předtím párkrát viděla, byl to docela sympatický pohodový chlap, a tak jsem čekala, že i tchyně bude v pohodě, byť mě Michal, můj přítel, upozorňoval, že to s mámou není jednoduché. Byl tenkrát docela mírný – ne, že to s ní není jednoduché, je to s ní peklo na zemi. Ale hezky od začátku…
Už při tom prvním obědě mě sjížděla pohledem od hlavy až k patě a vše, co jsem o sobě řekla, buď komentovala jízlivou poznámkou, nebo se jen kysele ušklíbla. Později jsem zjistila proč – opovrhuje lidmi, kteří nemají vysokou školu. A já se žádným titulem nehonosím. Naopak jsem na sebe byla vždycky pyšná, že jsem vysokou školu po třech semestrech „zabalila“ a chňapla po příležitosti, která se mi tenkrát naskytla. Díky ní jsem se dostala na opravdu velmi dobrou pozici za skvělé peníze. Ale bohužel, tchyni to nestačí.
Společné bydlení? Zapomeňte!
Oběd jsme nějak přestáli, a i z přání Michala jsme se jeho matce následně spíš vyhýbali. Randili jsme venku nebo bývali v mém pronajatém bytě. Když ale přišla otázka na společné bydlení, nebylo moc co řešit. Já byla v nájmu, Michal bydlel v domě rodičů, kde měl svou vlastní bytovou jednotku, kterou si za vlastní peníze zrekonstruoval. A tak jsem se nastěhovala k němu. Jenže to se tchyni nelíbilo.
Prvně se snažila přesvědčit Michala, že je to hrozně brzy. Pak to zkoušela na mě, jestli vím, že si společným bydlením vztah pokazíme. Když neuspěla, začala dělat naschvály. Zablokovala mi auto, abych nemohla odjet včas do práce, postupně se mi začaly ztrácet věci, které jsem si nechávala ve společné vstupní chodbě, aby se později objevovaly na jiných, zcela netypických místech. Když to Michal začal s mámou řešit, spustila hysterickou scénu, co si o ní myslí, že ona by nic takového neudělala. Začala jsem si tedy vše, včetně bot a bund, nosit k nám do bytu, aby neměla možnost mi nic brát. Nepomohlo to.
Sbalené věci byly jasným vzkazem
Když už tchyně neměla příležitost, co mi sebrat, zvolila těžší kalibr. Když jsme byli s Michalem v práci, vlezla do našeho bytu a sbalila mi do pytlů na odpadky všechny moje věci. Ty nechala stát před vchodem. Po návratu domů mě málem ranila mrtvice. Proběhla šílená scéna, ze které jsem ale vyšla já jako poražená. Tchyně na mě totiž začala házet špínu, kterou si vymyslela. Nic z toho, co řekla, se nikdy nestalo, ale neměla jsem prostor hájit se. Naštěstí Michal věděl, jaká matka je, a postavil se na mou stranu. Dopadlo to tak, že jsme si narychlo našli pronájem a odstěhovali se pryč, protože v tom prostředí se nedalo ani dýchat.
Dva roky bez kontaktu
Po odstěhování jsme přerušili s tchyní veškeré kontakty, tchán k nám občas zašel na tajňačku na kafe. Ví, jaká manželka je, ale nechce už s tím na stará kolena nic dělat. My se v mezidobí s Michalem vzali a na cestě bylo i miminko. Rozhodli jsme se proto, že po více než dvou letech, co jsme se neviděli, bychom se měli usmířit – obzvlášť, když se tchyně dočká prvního vnoučete. A tak Michal koupil velkou kytku, vytiskli jsme fotku z ultrazvuku a vydali se na návštěvu.
Jiné už to nebude
Čekala nás hodina výtek, pláče, stížností, jak strašně jsme tchyni ublížili. Pak ale souhlasila s tím, že zakopeme válečnou sekeru – už kvůli našemu děťátku. Jenže ani to nic nezměnilo. Malé budou za pár měsíců tři roky a bojujeme stále. Sice už jsme alespoň schopní vydržet všichni u jednoho stolu a tvářit se, že je vše v pořádku, ale pořád tak nějak čekám, kdy od tchyně přijde nějaký úder. Sice už to není tak radikální jako dřív, ale pořád má se vším problém.
Nejvíc jí vadí, jak malou vychováváme a že bydlíme v pronajatém bytě. A já k tomu navíc na částečný úvazek pracuju z domu, abychom všechno finančně utáhli – jsem kvůli tomu špatná matka. Tchyně proto trvá na tom, abychom se vrátili zpátky k nim a nemuseli platit za nájem. Já mám ale panickou hrůzu z toho, že se bude vše opakovat a stejně zase brzy utečeme. Na její psychický teror prostě nemám. Radši budu dělat po nocích a mít klid, než se vrátit do jámy lvové…
