Článek
Když na mě vyskočil článek o tom, že švýcarská televize přestala s okamžitou platností vysílat filmy s Depardieuem, začaly se mi hlavou honit nejrůznější myšlenky. Pravdou je, že tento pětasedmdesátiletý francouzský herec s ruským občanstvím už mnohokrát rozvířil vlny podporou Vladimira Putina či svými kontroverzními výroky, za což ho mnozí odsoudili. Těsně před Vánoci se o další rozruch postaraly jeho vulgární a sexistické výroky, které se dostaly na veřejnost v podobě videa z natáčení v Severní Koreji. A když k tomu ještě přičteme trestní oznámení kvůli údajnému sexuálnímu násilí, máme rovnici uzavřenou. Nebo ne?
Mediální lynč a hon na čarodějnice
To, že švýcarská veřejnoprávní televize (RTS) vyloučila ze své programové nabídky veškeré filmy, ve kterých hraje Depardieu některou z hlavních rolí, s konstatováním toho, že jde o „pragmatickou volbu“, která bude dále přezkoumána, mi přijde jako hon na čarodějnice. Důvodem je prý to, že pokud televize nabyde dojmu, že by se veřejnost mohla cítit uražena dosud akceptovaným dílem nebo osobností, vyřadí je z programu – což mi zavání dost velkým alibismem.
Přeci ti, kterým Depardieu tolik vadí, nemusí na filmy s ním koukat. Ale co ti, kteří ho berou jako legendu a filmy s ním milují? Nejedná se náhodou o pouhý mediální lynč, kdy RTS jaksi opomněla na presumpci neviny? Kdybychom měli zajít do detailů a zkoumat každou osobnost, která se někdy vyjádřila vulgárně, nebo která byla z něčeho obviněna a svou vinu popírala, mohlo by se taky stát, že bychom museli stáhnout všechny filmy či seriály. Nebo opravdu budeme na první dobrou danou osobu přehlížet, koukat na ni skrz prsty a vyřadíme ji ze společenského života? Pokud ano, pak se tedy ptám: A není to málo? Neměli bychom být ještě striktnější, když už tedy dopředu naprosto přesně víme, jaká je pravda, byť samy soudy zatím jasno nemají?
Nezkrocený talent s pohnutým osudem od dětství
Přijde mi, že v poslední době stanovujeme soudy příliš rychle a také příliš rychle zapomínáme. Neměli bychom před tím, než někoho odsoudíme a odstřihneme z našich životů kvůli jednomu přešlapu (nebo třeba i dvěma či třem), přeci jen zohlednit také to, jaký ten člověk opravdu je a co za svůj život dokázal? Právě Depardieu to ve svém životě rozhodně neměl lehké. A přesto se dokázal z rodiny negramotných alkoholiků, do které se 27. prosince 1948 narodil, vypracovat až ve francouzskou legendu. Možná mu k tomu pomohlo, že od rodiny ve 13 letech utekl. Tehdy se však o sebe musel postarat, žil na ulici a zdrojem obživy mu byly drobné loupeže a pašování. Díky svému kamarádovi, který studoval herectví, se mu však podařilo dostat k hraní, do kterého se doslova zamiloval. Hrát začal v pařížském divadle Café de la Gare, absolvoval herecké kurzy a svou rolí „chuligána s neústupným výrazem“ vyniknul v první velké roli ve filmu Buzíci, která mu nastartovala filmovou kariéru.
Díky jeho výrazové všestrannosti se mu nabídky jen hrnuly – a dokázal v nich, že vedle odpudivého výrazu zvládá i ty roztomilé, něžné, zoufalé či zamilované. Již v 80. letech 20. století zářil ve snímcích, jako je Poslední metro, Policie či Uprchlíci. Za roli Cyrana z Bergeracu pak v roce 1991 získal první nominaci na Oscara. Do dnešního dne je nositelem celé řady ocenění, namátkově Zlatého glóbu za nejlepší mužský herecký výkon za film Zelená karta, Zlatého lva za celoživotní kariéru či ceny Prix Lumières za celoživotní kariéru, jakož i několika Césarů pro nejlepšího herce v různých filmech.
Hoď kamenem, kdo jsi bez viny
Za svůj dosavadní život Depardieu dokázal, že se herecky dokáže proměnit v jakoukoliv roli, kterou dovede k dokonalosti – i proto se stal doslova legendou, a to nejen ve své rodné Francii. Na druhou stranu se však umí postavit čelem i k nejrůznějším problémům, což dokázal například po vojenské invazi na Ukrajinu v roce 2022. I když v roce 2013 získal ruské občanství a v roce 2014 po anexi Krymu prohlásil, že je Ukrajina součástí Ruska, po invazi obrátil a označil ji za nepřijatelný a šílený exces a Ukrajinu podpořil i finančně.
V prosinci minulého roku pak oznámil, že dává kvůli odvysílaným záběrům z KLDR k dispozici Řád čestné legie – vysoké francouzské státní vyznamenání, jehož je držitelem. Od tohoto odebrání se však distancoval francouzský prezident Emmanuel Macron a Depardieua se zastal.
A co my? Zastaneme se ho také, nebo si zaslouží stejný přístup, jaký zvolili Švýcaři? Hoď kamenem, kdo jsi bez viny…
Zdroje: vlastní úvaha autora, dále cs.wikipedia.org, fdb.cz, novinky.cz, blick.ch
