Článek
Také dodnes rádi vzpomínáte na rady od svých babiček a dědečků, které vás možná tehdy přiváděly k šílenství, nebo alespoň nutily k úsměvu? Možná stejně jako já s postupujícím věkem docházíte k tomu, že ty babičky opravdu měly pravdu. A že vlastně počínání našich předků mělo nejen kouzlo, ale hlavně bylo efektivní. Však kdo z nás svým dětem občas neřekl, že polévka je grunt, že bez jídla není síla, bez práce koláče… Už méně ale možná připomínáme, že rozbité se má opravit – nikoli vyhodit, jak je dnes zvykem. A myšlenek a mouder, které bychom si měli zase v dnešní době, kdy se chlubíme chytrými telefony, umělou inteligencí a instantními řešeními na všechno, připomínat, je mnohem více. Možná pak totiž dojdeme i k tomu názoru, že ten náš „pokrok“ je jen drahá oklika, která nás vrací tam, kde už naši prarodiče dávno byli…
Stravování v souladu s přírodou
Pojďme se prvně podívat třeba na jídlo. Dneska jsme posedlí detoxem, paleo dietou a superpotravinami z exotických krajin, které stojí majlant. Trávíme hodiny studováním etiket, počítáním kalorií a googlováním, co je zrovna „trendy“ na TikToku. A co naši prarodiče? Ti se prostě najedli. Brambory ze zahrádky, vajíčka od domácích slepic, maso z chovu od souseda. Žádné zbytečné cukry, žádné předvařené polotovary, žádné palmové oleje. Znali bylinky, houby, uměli zavařovat, sušit a naložit cokoliv, co příroda nabídla. Jedli to, co bylo sezónní a lokální, protože nic jiného nebylo.
Nebyli „zero waste“, protože to prostě byl jejich přirozený způsob života. Využili každou část úrody, každou drobnost, zbytek šel na kompost nebo pro zvířata. A jejich jídlo mělo příběh – věděli, odkud pochází, kdo ho vypěstoval. Žádné dlouhé cesty přes půl světa, žádné složité certifikace. Jen poctivost a respekt k surovinám. A paradoxně, často byli zdravější a vitálnější než my, obklopeni veškerou tou moderní „výživovou vědou“. Měli dostatek pohybu, pracovali na čerstvém vzduchu a jejich strava byla přirozená a vyvážená – aniž by znali pojmy jako „makroživiny“ nebo „antioxidanty“.
A tak je otázkou, jestli bychom se opět neměli inspirovali jejich přístupem? Nemusíme hned pěstovat všechno na poli, ale můžeme sáhnout po lokálních a sezónních produktech, naučit se pár základních receptů na zavařování nebo se prostě jen zamyslet nad tím, co a jak jíme. Není to o návratu do minulosti, ale o návratu k uvědomělému a smysluplnému přístupu k jídlu.
Kvalita místo kvantity aneb Plýtvání nemusí být norma
Dalším skvělým příkladem rozumu může být móda. Dnes není ničím neobvyklým, že máme šatník plný oblečení, které se po pár praních rozpadne nebo přestane „být v módě“. Fast fashion vládne světu a naše skříně praskají ve švech, zatímco my „nemáme co na sebe“. Dnešní trend jednoduše velí neustále nakupovat nové, levné oblečení, které se často vyrábí v otřesných podmínkách a s obrovskou ekologickou zátěží.
Ale vzpomeňte si na babiččiny pletené svetry nebo dědečkovy pracovní kalhoty. Byly sice jen jedny, zato ale poctivé a vydržely roky. Když se něco roztrhalo, zašilo se to, nikoli vyhodilo. Naši prarodiče si cenili každého kusu oblečení, protože se k němu dostali s námahou a peníze nepadaly z nebe. Často se oblečení dědilo, přešívalo, nebo dostávalo nový život. Z jednoho kusu látky se vykouzlilo několik věcí.
Naši prarodiče si cenili kvality a trvanlivosti, protože oblečení nebylo jen o vzhledu, ale o praktičnosti a funkčnosti. Jenže víte, co je paradox? Že dnes se za „slow fashion“ a etickou módu platí prémiové ceny, zatímco před padesáti lety to byl prostě standard. Možná je na čase vrátit se k „menšímu, ale kvalitnějšímu“ šatníku a přestat krmit fast fashion giganty, kteří nás učí plýtvat. Nemusíme hned šít všechno sami, ale můžeme se zaměřit na kvalitní kousky, které nám vydrží, místo toho, abychom bezhlavě plnili skříně jednorázovými věcmi. Zašít děravou ponožku nebo si nechat spravit rozbitý zip? To není ostuda, to je moudrost a udržitelnost v praxi. A třeba nás to pak naučí opravovat nejen věci, ale i vztahy…
Ztracené umění „zlatých českých ručiček“
Dnes nám chytré aplikace poradí s čímkoliv, od opravy kapajícího kohoutku až po pěstování tropických plodin. Ale naši předkové často žádné návody či rady nepotřebovali. Měli „zlaté české ručičky“ a uměli si poradit s lecčím. Ať už šlo o opravu pračky, výrobu jednoduchého nábytku nebo údržbu zahrady, spoléhali na vlastní dovednosti a důvtip. Když se něco rozbilo, první myšlenkou nebylo „koupím nové“, jako je tomu dnes, ale „jak to spravím“. Uměli si poradit s nedostatkem, improvizovat a najít řešení.
Dneska se pokažený mobil rovnou zahodí a koupí se nový. Rozbitá pračka? Koupíme novou, protože oprava je drahá a zdlouhavá. Naši dědečkové ale měli dílnu plnou nářadí a dokázali opravit skoro cokoliv. Od šicího stroje po rozbitou hračku. „Zlaté české ručičky“ nebyly jen fráze, ale životní styl. Věděli, že věci mají sloužit, a když se něco pokazilo, snažili se to spravit, ne nahradit.
Dneska, kdy ekologie a udržitelnost hrají prim, by se jejich schopnost opravovat a recyklovat měla tesat do kamene. Ne, nepotřebujeme nutně zase vyšroubovávat šroubky z televize, nebo ležet v zašpiněných montérkách pod autem, ale princip „nevyhazovat, dokud to jde opravit“ je nadčasový a v dnešní době mrhání obzvlášť relevantní. A ruku na srdce, není pocit uspokojení z opravené věci mnohem hlubší než z dalšího impulzivního nákupu?
Nejen materiálnem živ je člověk
Kromě materiálních věcí bychom se měli zamyslet i nad tím, jaký vliv měla doba našich prarodičů na duševní pohodu. Představte si den bez neustálého pípání notifikací, bez nutnosti kontrolovat sociální sítě, bez srovnávání se s „dokonalými“ životy na Instagramu. Naši prarodiče neměli FOMO (Fear Of Missing Out), protože neexistovalo tolik „O“ (Opportunities), které by jim unikaly, a tak se tolik netrápili. Měli sice méně možností, ale možná paradoxně více klidu a vnitřní rovnováhy.
Trávili čas s rodinou, chodili do přírody, věnovali se řemeslům a koníčkům, které vyžadovaly soustředění a trpělivost, a často také spolupráci s ostatními. Jejich společenský život se odehrával tváří v tvář, u plotu, v hospodě nebo na společných akcích. Neměli tisíce „přátel“ online, ale zato měli silné, opravdové vztahy s lidmi kolem sebe, na které se mohli spolehnout.
Dnes se nám nabízejí tisíce „self-care“ tipů, meditační aplikace a terapeuti, ale možná by stačilo jen vypnout telefon a jít na procházku, navštívit souseda nebo se zapojit do místní komunity, stejně jako to dělali oni. Offline život se stává novým luxusem, zatímco pro naše předky to byla norma.
Moudrost, která nezestárla, jako kompas v dnešním světě
Jistě, ne všechno z minulosti bylo ideální. Nechceme se vracet k nedostatku, těžké fyzické práci nebo k době, kdy nebyly k dispozici moderní léky. Ale můžeme se inspirovat. Můžeme si vzít z minulosti to nejlepší: schopnost šetřit, vážit si věcí, využívat zdroje do maxima, pěstovat si jídlo (alespoň částečně), budovat silné komunity a nepanikařit z každé drobnosti.
Dnes máme na dosah ruky neuvěřitelné technologie, jako je umělá inteligence. Ty nám mohou pomoci zautomatizovat rutinní úkoly, analyzovat obrovské objemy dat, nebo dokonce diagnostikovat nemoci. Je to obrovský pokrok a bylo by pošetilé ho nevyužít. Ale neměli bychom kvůli němu ztrácet to nejdůležitější – kritické myšlení, empatii a schopnost vidět věci v souvislostech. AI nám může dát fakta, ale nemůže nám dát moudrost nebo smysl pro život. Tu musíme najít v sobě a v našich vztazích. Můžeme využít všechny výhody moderních technologií, ale s babiččiným nadhledem a vědomím, že ne všechno, co je „chytré“, je vždycky to nejlepší řešení. A hlavně, že i v digitální době je nejdůležitější ten skutečný, analogový život.
Možná babička vážně věděla něco, co nám v naší digitální bublině uniká. A třeba právě teď, v době rychlých změn a nepřeberného množství informací, je ten nejlepší čas oprášit její moudrost, přidat k ní zdravý nadhled a vrátit se k jednoduchosti, která nám dává klid a sílu. Vždyť nakonec, opravdová spokojenost se nehledá v nejnovějších gadgetech, ale v prostém bytí a smysluplných vztazích.
