Článek
Litry kafe, desítky telefonů denně, stres jako motor a nikdy nekončící adrenalin. Tak jsem si ještě před pár lety představoval „úspěch“. Dvacet let jsem žil v oblecích šitých na míru, v klimatizovaných kancelářích a na letištích, kde čas plynul jen podle vzorečků z Excelu. Byl jsem regionální ředitel pro střední Evropu v uznávané globální firmě. Můj život se točil kolem kvartálních reportů, mítinků a neustálého tlaku na výkon. Vracel jsem se do prázdného bytu, ale zpočátku mi vůbec nedocházelo, že mi něco zásadního uniká. Bankovní konto rostlo, měl jsem pocit, že jsem nepostradatelný. S přibývajícími léty jsem se ale uvnitř cítil čím dál prázdnější.
Namísto vrcholu syndrom vyhoření
Bod zlomu nepřišel s dramatickým krachem, ale s tichým, plíživým vyhořením. Každé ráno jsem se budil s úzkostí. Už mě netěšil žádný uzavřený obchod, žádné povýšení. Paradoxně, čím výše na korporátní žebříčku jsem stoupal, tím menší smysl mi všechno dávalo. Obklopoval jsem se lidmi, kteří se tvářili, že jim na mně záleží, ale ve skutečnosti viděli jen vizitku. Moje tělo začalo protestovat. Chronická únava, nespavost, a nakonec i panické ataky, které jsem tajil jako největší selhání.
Jednoho obzvláště frustrujícího večera, po dalším vyčerpávajícím dni plném prázdných slov, jsem se ocitl doma s lahví whisky a naprostou beznadějí. Podíval jsem se do zrcadla a nepoznával jsem se. Před očima jsem viděl jen unaveného, cynického muže, který zapomněl, co to znamená radovat se. A tehdy, v tom okamžiku naprosté vyčerpanosti, mi bleskla hlavou myšlenka: Co dál? Věděl jsem jen, že takhle už to dál nejde.
Nečekaný únik do světa plného dění, přesto však klidu
Rozhodnutí odejít nebylo lehké. Má rodina, přátelé, všichni byli šokovaní. „Jsi blázen! Co budeš dělat?“ slyšel jsem ze všech stran. Já sám jsem to nevěděl. Jen jsem cítil, že potřebuji pryč. Dal jsem výpověď, sbalil si pár věcí a utekl na chalupu po babičce, kterou jsem léta zanedbával. Byla to stará roubenka na samotě uprostřed polí a lesů.
První týdny jsem jen spal a mlčel. Pak jsem se začal procházet po okolí. Jednoho dne jsem narazil na starého souseda, vášnivého včelaře. Desítky úlů plných života, bzukotu a vůně medu. Fascinovalo mě to. Vždycky jsem si myslel, že včelaření je jen pro venkovské usedlíky. Ale soused mi ukázal, že je to složitý, fascinující mikrokosmos. A tak jsem se ho zeptal, jestli by mě to nenaučil. K mému překvapení souhlasil.
Trvalo to měsíce. Nejdřív jsem se bál, pak jsem se učil. Měl jsem ale trpělivého učitele. Ukazoval mi, jak rozumět včelám, jak číst jejich chování, jak se o ně starat. Bylo to jako učit se úplně nový jazyk. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítil, že se učím něco, co má opravdový smysl. Že moje ruce dělají něco užitečného.
Med, ticho a vnitřní klid
Dnes, po několika letech, mám svůj vlastní včelín. Deset úlů. A každý den, když se ráno probudím a vyjdu ven, slyším ten uklidňující bzukot. Není to bzukot městského shonu, ale bzukot života. Naučil jsem se trpělivosti, pokoře a vnímat rytmus přírody. Včely jsou neuvěřitelní tvorové. Každá má svou roli, každá přispívá k celku. Není tam žádná soutěž, žádné ego, jen spolupráce.
Prodal jsem svůj byt ve městě, peníze investoval do včelínu a oprav chalupy a teď žiji z úspor a dávných investic. Zjistil jsem, že nepotřebuji vydělávat miliony. Nejdůležitější je, že se mi vrátila radost. Radost z práce, radost z přírody, radost z obyčejného života. Mám čas na přátele, na knihy, na procházky lesem. A hlavně, mám čas sám na sebe.
Nikdy bych nevěřil, že najdu takový klid v práci, která je tak odlišná od všeho, co jsem znal. Zasedačky jsem vyměnil za louky plné květin, firemní dress code za včelařský oblek a stres z termínů za meditativní bzukot. A i když občas píchne žihadlo, vím, že je to jen malé připomenutí, že život není vždycky jen sladký. Ale stojí to za to.
PS: A včely mi přinesly dokonce i lásku a novou rodinu. Co víc si přát…
Zdroj: Adam S., Praha
