Článek
Dvě práce, jedna máma, žádná volná minuta
Lucie je šikovná markeťačka a do nedávna byla přesvědčená, že zvládá vydělávat dost pro sebe i svou dceru Aničku. Po mateřské dovolené se vrátila na plný úvazek do práce a rozhodla se, že udělá vše pro to, aby jim zajistila důstojný život, když ji její partner a táta Aničky opustil. Na Aničku navíc neplatí žádné alimenty, takže se s ním neustále soudí. Lucie je však bojovnice, a tak si k práci přibrala ještě externí projekty. Pracuje přes den a poté v noci, kdy už Anička spí, a také o víkendech – o těch většinou vstává před šestou, aby stihla něco udělat, než se Anička vzbudí, a poté se vrací k práci večer, kdy Aničku uloží ke spánku. Svou tvrdou prací si vydělá přibližně 60 tisíc korun měsíčně, ale stejně končí každý měsíc na nule.
„Všechno se změnilo, když Aničce byly tři roky a my se snažily dostat do státní školky,“ vypráví Lucie s povzdechem. „Bohužel, kapacita se naplnila a na nás se nedostalo. V tu chvíli se mi zhroutil celý systém.“ Bez školky by Lucie nemohla pracovat. Jedinou možností, jak nepřijít o práci a zajistit Aničce péči, byla soukromá školka. Náklady na ni jsou ale astronomické – 12 tisíc korun měsíčně.
Kolotoč výdajů: Hypotéka, auto, život…
K soukromé školce se přidávají další nemalé výdaje. Lucie splácí hypotéku na byt, ve kterém s Aničkou žijí, k tomu náklady na energie a poplatky do fondu oprav. Navíc si musela pořídit auto. „Bez auta bych se nestíhala dostat do práce a vyzvednout Aničku ze školky včas. Veřejná doprava je pro nás časově nereálná a nemám nikoho, kdo by mi s Aničkou pomohl a do školky ji zavezl nebo z ní vyzvedl“ vysvětluje. Náklady na benzín, pojištění a servis se tak staly další nepostradatelnou položkou v rodinném rozpočtu.
A pak je tu běžný život. Jídlo, drogerie, oblečení pro rychle rostoucí Aničku, léky, další peníze na školkovské aktivity… Všechny tyto položky se sčítají a sčítají, až ze šedesáti tisíc zbude na konci měsíce v podstatě nula.
„Sobě koupím opravdu jen to nejnutnější, nechodím už ani ke kadeřnici, zastřihnu si vlasy sama. O manikúře si můžu nechat zdát, stejně tak o nějakých koníčcích. Něco na sebe si kupuji zřídka, a to většinou zamířím do second handu, nebo seženu něco třeba ve facebookových skupinách zadarmo nebo za minimální částku. Všechno jde na běžné náklady na život a na Aničku. A každý měsíc to končí stejně – několik dnů před výplatou už se modlím, aby peníze konečně dorazily na účet. Často se sama sebe ptám, kde dělám chybu. Mám pocit, že se snažím, co to jen jde. Pracuji za dva, starám se o dceru, snažím se být dobrou mámou. A stejně se každý měsíc dostanu na hranu. Je to vyčerpávající. Přesto ale pořád doufám, že se všechno zase zlepší, že se Anička dostane do státní školky, nebo že mi na péči o ni konečně začne přispívat její otec. Já už si další práci najít nemůžu, někdo se o Aničku starat musí…“ uzavírá smutně, přesto však s nadějí v hlase Lucie.
Zdroj: Lucie K., Brno
