Život s manipulátorem bere vše. Ničí osobnost i právo na vlastní život, lze se mu však bránit

„Tohle není on, Káťo. To přece vidíš, ne?“ Snažím se zklidnit hlas, aby z něj nebyla slyšet panika – a možná i trochu naštvanost a zloba. Sedíme u stolu v naší oblíbené kavárně, ale Káťa na mě kouká, jako bych mluvila čínsky. Její oči, dřív plné jiskry a života, teď zrcadlí jen únavu a zvláštní otupělost, jako by z ní někdo pomalu vysával duši.

Pamatuju si, jak se poprvé objevila s Markem. Bylo to před dvěma lety. Byl okouzlující, galantní, nosil jí květiny i bez příležitosti a mluvil o ní jako o „své královně“. Nás, její přátelé, si okamžitě získal. Ulevilo se nám. Káťa si prošla pár nepovedenými vztahy a my si přáli, aby konečně našla štěstí. Zdálo se, že potkala toho pravého. Jenže pak se to začalo měnit. Nenápadně. Plíživě. Jako pomalu stoupající voda, která vás nakonec celou pohltí a vy si ani nevšimnete, kdy jste se začali topit.

Nejdřív to byly malé, zdánlivě nevinné věci. „Káťo, nemusíš přece chodit na každý sraz s holkami, víš, jak mi to nedělá dobře, když jsi pak večer unavená a nemáš na mě náladu,“ řekl jí jednou, když jsme plánovaly víkendový výlet. Káťa se smála a omlouvala se nám, že Marek je jen „trochu majetnický“. My jsme pokrčily rameny – kdokoli, kdo miluje, je přece trochu žárlivý, ne? Pak se to stupňovalo. „Proč si bereš tyhle šaty? Vždyť v těch druhých vypadáš mnohem líp.“ Markova slova začala určovat Káťiny volby. Najednou měla „Marek názor“ na všechno. Na svůj účes, na to, co si smí obléknout, na svou práci, na to, s kým se smí a nesmí bavit. Každá věta začínala Marek říká, Marek si myslí, Marek to vidí tak, že… Když jsme oponovali, Káťa to vždycky obhajovala, že pro ni chce prostě jen to nejlepší. Že se o ni stará.

Jenže to nejlepší se začalo zužovat, až zůstalo jen to, co chtěl Marek. Káťa přestala chodit na naše pravidelné páteční večeře, které jsme pořádaly už deset let. Měla prý moc práce. Nebo byla unavená. Pak už se neozývala ani na esemesky. Když jsem jí zavolala, zvedl to Marek. „Káťa spí,“ řekl mi klidným, ale pevným hlasem. „Je hrozně vyčerpaná. Měla by víc odpočívat a hlavně se zbavit těch toxických lidí, co ji jen stresují.“ Toxických lidí? Tím myslel nás, její nejbližší! Káťa, která dřív sršela energií, zvládala dvě práce a do toho ještě dobrovolničila v útulku, najednou byla „vyčerpaná“ a potřebovala „klid“.

Snažila jsem se s ní mluvit. Seděly jsme u ní doma, Marek byl zrovna pryč, a já se odhodlala. „Káťo, zdá se mi, že se Marek snaží ovládat tvůj život. Připadá mi, že už nejsi sama sebou.“ Podívala se na mě, jako bych jí dala facku. V jejích očích se na zlomek vteřiny zablesklo něco, co připomínalo strach, ale hned to vystřídal chlad a vztek. „Ty mi ho nepřeješ, že jo? Jsi prostě závistivá. On se o mě jen stará! Ty nechceš, abych byla šťastná!“ Tahle věta, ta slova, se stala její mantrou. Jakákoli kritika Marka znamenala útok na ni samotnou. Bránila ho zuby nehty, s takovou zuřivostí, že jsem se jí začala bát.

A my, její kamarádi, jsme postupně odpadávali. Jednoho po druhém nás odřízla. Už jsme nebyli ti, se kterými si Káťa mohla povídat o čemkoli. Byli jsme ti, kteří jí chtěli ublížit, ti, kteří „nepochopili jejich lásku“. Její rodina to viděla stejně. Její sestra brečela, když mi volala, že s nimi Káťa nemluví. Že jim Marek řekl, že jí ubližují a že na ně kašle. Prý jsou příliš negativní. Káťa, která si vždycky vážila rodiny nade vše, najednou přerušila veškeré kontakty.

Dnes se mi po dlouhé době podařilo Káťu dostat na kafe. Sedí naproti mně, oči prázdné. Tmavé kruhy pod očima, ramena svěšená. Vypráví mi, jak Marek všechno ví nejlíp. Jak ji „chrání“ před „toxickými lidmi“, jako jsem já. Mluví o něm s takovou oddaností a odevzdaností, že mi z toho běhá mráz po zádech. Vidím před sebou jen stín dřívější Káti. Ženy, která se smála nahlas, která měla vlastní názory a která se nikdy nebála jít si za svým. Ženy, která byla plná života.

Jsem zoufalá. Co mám dělat? Jak můžu pomoct někomu, kdo si nechce pomoct? Jak vymanit kamarádku ze spárů člověka, který ji pomalu, ale jistě, ničí a přetváří k obrazu svému? Tohle je boj, ve kterém se cítím naprosto bezmocná. Bojím se, že o Káťu přijdu navždy. Bojím se, že až se probudí, bude už příliš pozdě.

Příběh Káti není bohužel ničím neobvyklým. Manipulativní vztahy jsou složité a často se vyvíjejí nenápadně, což obětem ztěžuje rozpoznání problému. Manipulátor postupně, krok za krokem, získává kontrolu nad svou obětí, izoluje ji od blízkých a podrývá její sebevědomí. Pojďme se proto podívat na to, jak rozpoznat manipulátora a co dělat, pokud se do jeho spárů dostanete vy nebo někdo z vašich blízkých.

Manipulátoři se často na začátku vztahu jeví jako okouzlující, pozorní a empatičtí. Postupně však začnou uplatňovat různé taktiky, aby získali a udrželi kontrolu. Mezi ně patří především následující:

Gaslighting je jedna z nejničivějších manipulačních technik. Manipulátor záměrně zpochybňuje vnímání reality své oběti, její paměť nebo duševní zdraví. Oběť pak začne pochybovat o sobě samé a přestane věřit svým instinktům. Příkladem je věta: „To se nikdy nestalo, to si jen vymýšlíš,“ nebo „Jsi blázen, to jsem nikdy neřekl.“ Cílem je, aby se oběť cítila zmatená a závislá na manipulátorovi, který jí „pomůže“ s „jejími problémy“.

Manipulátor se často snaží odříznout oběť od jejích přátel a rodiny. Může pomlouvat blízké, vyvolávat konflikty, nebo se snažit přesvědčit oběť, že jí nikdo nerozumí tak dobře jako on. Cílem je, aby oběť zůstala sama a neměla oporu zvenčí. Často to dělá pod záminkou „ochrany“ oběti před „negativními vlivy“.

Manipulátor také často hraje na city oběti. Může se tvářit jako oběť, vyvolávat v oběti pocity viny za své vlastní problémy nebo využívat citové vydírání. Například: „Kdybys mě milovala, udělala bys to pro mě,“ nebo „Kvůli tobě jsem se cítil tak špatně, že jsem nemohl spát.“

Častým jevem je, že manipulátor přenáší své vlastní chyby a nedostatky na oběť. Může obvinit oběť z vlastních lží, podvodů nebo agrese. Například: „Ty jsi tím, kdo je posedlý kontrolou, ne já!“

Místo přímé komunikace používá manipulátor nepřímé náznaky, tiché zacházení, odkládání úkolů nebo sabotáž, aby dosáhl svého. Oběť se cítí zmatená a frustrovaná, protože neví, co se děje, a nemůže se bránit přímému útoku.

Jedním z chování manipulátora může být také to, že dává oběti protichůdné pokyny, ze kterých se nelze dostat bez porušení jednoho z nich. Oběť je pak neustále v pozici, kdy se nemůže zavděčit a cítí se bezmocná. Například: „Buď spontánní, ale dělej jen to, co ti řeknu.“

Manipulátor ignoruje osobní hranice oběti, ať už se jedná o fyzický prostor, čas, soukromí nebo emoční potřeby. Postupně se oběť naučí své hranice stahovat a přestane je vnímat.

Oběti manipulace se často brání pomoci z několika důvodů, které jsou hluboce zakořeněny v psychice a dynamice manipulativního vztahu. Dlouhodobá manipulace, zejména gaslighting, může vést k tomu, že oběť začne věřit lžím manipulátora a internalizuje jeho pokřivený pohled na svět. Oběť se snaží sladit protichůdné informace – tedy to, co ví o manipulátorovi, versus to, co jí manipulátor říká – což vede ke kognitivní disonanci. Pro zmírnění této nepříjemnosti si oběť raději změní vlastní přesvědčení, aby odpovídalo realitě vytvořené manipulátorem.

K tomu se přidává strach a závislost. Oběť se může bát, co se stane, když opustí manipulátora – strach z neznáma, finanční či emoční závislost nebo strach z pomsty manipulátora jsou silnými demotivačními faktory. Často se oběť také stydí a cítí vinu za svou situaci, má pocit selhání a obává se souzení ze strany okolí. Je pro ni navíc těžké přijmout, že osoba, kterou miluje (nebo o níž si myslela, že ji miluje), ji zraňuje – obranný mechanismus je v takových chvílích popření.

Někdy jsou ve vztahu s manipulátorem změny tak postupné, že si jich oběť nemusí vůbec všimnout do doby, než už je pozdě. Jedná se o takzvaný syndrom vařené žáby, kdy – stejně jako žába, která je pomalu vařená ve vodě, si nevšimne rostoucí teploty – si oběť nemusí uvědomit rozsah zneužívání, dokud není zcela pohlcena.

Pokud jste se ocitli v situaci manipulace, prvním a nejdůležitějším krokem je uvědomit si a pojmenovat, že se to děje. Uvědomění si reality je základem, bez kterého se nelze pohnout dál. Následně je klíčové vzdělávat se o manipulačních taktikách. Pochopení toho, co se děje, vám pomůže distancovat se od situace a přestat vinit sebe. Důležitým krokem je také nastavení a důsledné prosazování hranic. Znovu si uvědomte své osobní hranice a dodržujte je, i když se manipulátor bude snažit prolomit je.

Nezapomeňte na hledání podpory. Obnovte kontakt s důvěryhodnými přáteli a rodinou. Mnohem účinnější je však vyhledat profesionální pomoc – terapeut, psycholog nebo poradce vám mohou poskytnout nástroje a strategie pro zvládání situace a pomoc při zpracování traumatu. Organizace pomáhající obětem domácího násilí (včetně psychického) často nabízejí anonymní a bezplatné poradenství. Je naprosto zásadní důvěřovat svým instinktům. Pokud máte pocit, že něco není v pořádku, pravděpodobně máte pravdu. Nenechte se přesvědčit o opaku, ať už manipulátorem, nebo vlastními pochybnostmi. V případě vážné manipulace je také užitečné dokumentovat incidenty, konverzace nebo pocity. Tyto záznamy mohou být užitečné pro budoucí kroky a pomohou vám udržet si přehled o realitě. Nakonec, pokud je to možné a bezpečné, začněte plánovat odchod ze vztahu. To může zahrnovat finanční přípravu, hledání bydlení a emoční podporu. Je důležité mít realistická očekávání, že manipulátor se bude snažit odchodu zabránit, často s dramatickými výstupy nebo sliby změny.

Pro přátele a rodinu je klíčové nevzdávat se, i když se oběť brání. Nabízejte neustále podporu, nesuďte a buďte připraveni pomoci, až se oběť rozhodne jednat. Je důležité pochopit, že cesta ven z manipulativního vztahu je často dlouhá a složitá a vyžaduje obrovskou odvahu. Klíčové je být majákem stability a pravdy v moři zmatku, které manipulátor vytváří.

Zdroje: hedepy.cz, psychologie.cz, kondice.cz, idnes.cz, dále dle textu