Článek
Jak jsem si pořídil nejlepší selfie v historii multivesmíru
Prototyp, který se trochu vymkl z rukou
Byl to jako každý jiný běžný den, kdy jsem odpočíval po týdnu práce lektorování ve firmách. Celý týden bylo jen téma umělá inteligence. A jelikož se věnuji a sleduji toho žhavé téma tak občas si doma jako nadšene občas i něco postavím nebo naprogramuji. Všechno to začalo naprosto nevinně. Jako technický nadšenec jsem dostal možnost otestovat prototyp „Neural-Linku 2.0“. Jak vlastně tento přístroj vypadá? Jsou to tak trochu jiné brýle virtuální reality a se špetkou jiného programu.
Mělo to být jen demo – virtuální prohlídka digitální galerie. Určitě pamatuje na film Tron na onen slavný laser, který vás dostal do digitálního světa. Bral jsem to čistě jako sci-fi. Jenže stačilo jedno špatné kliknutí, malý zkrat v mém domácím routeru a místo do galerie mě to vrhlo někam, kde to rozhodně nevonělo po drahých parfémech. Vonělo to tam jako kombinace vlhkého betonu, starých trubek a… feferonkové pizzy?
Když jsem otevřel oči, stál jsem uprostřed kruhové šachty. „To je teda hodně věrná simulace,“ zamumlal jsem si pro sebe a upravil si brýle, které mi v digitálním světě kupodivu zůstaly na nose. Pak jsem se otočil a málem mi vypadly z důlků. Hle co to vidím?
Čtyři želvy a jeden zmatený Lukáš
„Hele, kluci, vypadá to, že nám sem spadl další civilista. Ale tenhle má docela stylový sako,“ ozval se hlas nade mnou.
Předem mnou se z šera vynořily čtyři obrovské, svalnaté postavy v maskách. Leonardo, Raphael, Donatello a Michelangelo. Vypadali přesně jako z mých dětských snů, jen mnohem… hmatatelnější. Cítil jsem z nich ten respekt a sílu, ale i jistou dávku zmatení.
Trochu mne to v tom okamžiku vrátilo i do dětských let kdy jsem měl jejich plakáty v pokoji a sledoval jejich kreslený seriál.
„Tady nemáš co dělat, kámo,“ zavrčel Raphael a založil si ruce na krunýři. „Tohle není vyhlídková trasa pro turisty.“ „Já… já jsem Lukáš,“ vykoktal jsem ze sebe. „Jsem z jiného světa. Tedy z reality. Vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostal skrze ten přístroj virtuální reality.“
Donatello okamžitě přiskočil blíž a začal si prohlížet neviditelné datové toky kolem mého těla. „Fascinující! Tvoje frekvence vibruje na 60 hertzích, zatímco naše realita běží na 50. Jsi v podstatě živá chyba v matrixu, Lukáši. Pokud tě nedostaneme zpátky, tvůj kód se rozplyne v jedničky a nuly.“
Byl jsem trochu v šoku, kde jsem se objevil ale v té chvilce jsem byl více v úžasu než ve strachu, že místo mého hmatatelného těla budou jen čísla.
Když se realita začne drolit
V tu chvíli se stěny šachty začaly mírně chvět. Nebylo to zemětřesení, ale digitální glitch. Kusy zdi mizely a nahrazovala je prázdná černota. Atmosféra zhoustla. Leonardo tasil meče, i když proti rozpadajícímu se softwaru mu byly k ničemu. Větší frekcence v menším frekceci dávala poměrně zabrat. Možná si říkám „nebylo tam někde nějaké nastavení?“.
„Máme jen pár minut, než se tohle spojení zhroutí,“ křikl Donatello. „Musíme tě ukotvit k tvému světu! Musíš na něco silně myslet, na něco reálného, co tě spojuje s domovem.“
V kapse saka jsem nahmatal svůj smartphone. V tomhle světě fungoval jako prodloužená ruka mé vůle. „Víte co?“ řekl jsem a v hlavě mi bleskl nápad. „V mém světě jste legendy. Možná, že když nás zachytím společně, ta emoce z toho setkání mě udrží pohromadě.“
Svět se kolem vás rozpadá a první co vás napadne udělal si dobrou fotografii. Trochu mi to připomíná svět kolem nás nemyslíte?
Důkaz místo slibů
Vytáhl jsem selfie tyč, která se v digitálním prostoru zhmotnila jako lesklý kovový blesk. „Pojďte blíž, kluci! Musí to vypadat dobře!“
Michelangelo se okamžitě zazubil: „Selfíčko? To beru! Sýýýýr!“ Leonardo se postavil do čela s vážnou tváří vůdce, Donatello kontroloval můj datový stabilizátor a i ten věčně nabroušený Raphael se nakonec postavil do záběru. Blesk! Rybí oko objektivu zachytilo ten neuvěřitelný moment – obyčejný chlap v obleku obklopený hrdiny svého dětství v jedné zaplivané, ale bezpečné šachtě.
V ten moment mě silná síla trhla dozadu. Vzpomínky na plakáty v pokojíčku byly to co mě mohlo vrátit zpet domů. Barvy se rozmazaly do neonových šmouh a hlasy želv začaly slábnout. „Nezapomeň, Lukáši,“ zaslechl jsem ještě Leonarda, „není to o tom, v jakém světě žiješ, ale koho máš za zády, když jde do tuhého!“
Poslední slova byly tou nejsilnější vzpomínkou, kde jsem jako malý kluk v pokoji s rodinou sledoval svůj oblíbený seriál. Moje dětství mě vrátilo a vzpomněl jsem si na rodinu, na vše co by se mohlo během pár minut nebo vteřin ztratit v zapomění.
Návrat do obýváku
S trhnutím jsem si strhl brýle z hlavy. Seděl jsem ve svém křesle, srdce mi bušilo jako o závod. V pokoji bylo ticho, jen počítač tichounce hučel. Byl to jen sen? Halucinace z nedostatku spánku?
S klepajícími se prsty jsem otevřel galerii v telefonu. A tam byla. Fotka z kanálu. Já, mírně rozpačitý, ale šťastný, a kolem mě čtyři zelení bráchové, kteří mi v té krátké, dramatické chvíli zachránili kůži. Usmál jsem se. Technologie nás možná dokáže rozdělit do různých realit, ale skutečné přátelství – i to mezigalaktické nebo virtuální – má sílu nás vždycky vrátit domů.
A příště? Příště si k tomu testování radši objednám tu pizzu předem. Pro jistotu. No co pizzu asi se podívám do toho nastavení.
I když mne tento okamžik vtáhl do digitálního světa, příště se podívám na to nastavení a podíváme se i do míst, kde může být virutální realita v digitálním světě mnohem zajímavěhší.
Poznámka autora: Příběh je napsaný společně s umělou inteligencí, kde díky načítání obrázku jsem umělou inteligenci požádal zda by jí napadl příběh. Umělá inteligence sice umí příběh napsat ale pořád je potřeba aby do toho lidská ruka zasáhla. Jaké máte vy zkušenosti s psaním příběhů a jaký máte názor na psaní příběhů přes umělou inteligenci. Zajímají mne vaše úvahy a názory. Rád o tom napíšu článek, jelikož se potkávám i různou skladbou lidí ať to jsou spisovatelé, lektoři, učitelé, koučové, programátoři apod.
