Výstava k 150. výročí prof. Oskara Fischera vrací historii spravedlnost

Co se to vlastně děje, když národ zapomene na své nejlepší vědce a léčitele? Odpověď na tuto otázku se začala rýsovat během neobyčejného jarního dne. V pátek 10. dubna 2026 se ve středočeském městě Slaný protnula minulost se současností. V komorních prostorách místního Vlastivědného muzea, situovaného přímo na historickém Masarykově náměstí, se konala výstava u příležitosti 150. výročí narození slánského rodáka, geniálního neuropatologa prof. MUDr. Oskara Fischera. Atmosféra onoho dne ukázala, že i přes desítky let trvající zapomnění a brutální vymazání z učebnic lze lidské osudy vzkřísit.

Když návštěvník onoho dubnového dne vstoupil do prvního patra Vlastivědného muzea ve Slaném, okamžitě ho pohltila atmosféra tiché úcty. Výstava, naplánovaná od 10. dubna do 17. dubna 2026, nebyla grandiózní svou fyzickou rozlohou, ale spíše svou emocionální a historickou váhou. Ve třech pečlivě naaranžovaných vitrínách ležely rodné listy, zažloutlé historické fotografie a útržky dobových i novodobých publicistických článků.

Mezi vystavenými materiály se nacházely i texty současných badatelů a nezávislých publicistů, což jasně demonstruje, jak silně Fischerův odkaz rezonuje i v dnešní době. Skutečnost, že práce současných autorů byla takto oceněna a zahrnuta do oficiální expozice, představuje nesmírnou poctu a důkaz, že vytrvalý historický výzkum má hluboký smysl.

Před samotným otevřením expozice pronesla pověřená osoba muzea úvodní slovo, po kterém prostor ovládl pan Michal Zika. Z pozice přímého příbuzného Oskara Fischera vnesl do suchých historických dat intimní, hluboce lidský rozměr. Jeho vyprávění nebylo jen o vědeckých úspěších, ale především o tom, kým Oskar Fischer skutečně byl za zdmi laboratoří. Následně si slovo vzal prof. MUDr. Pavel Kalvach, CSc., FEAN, přední český neurolog, který se dlouhodobě zasazuje o nápravu historických křivd v oboru neurodegenerativních onemocnění. Profesor Kalvach detailně rozebral Fischerovu průkopnickou práci a informoval přítomné o přípravách dokumentárního filmu, který má tohoto zapomenutého génia představit v plném světle.

Výjimečnost tohoto dne podtrhovala i filatelistická událost. Pouze v tento jediný den, v čase od 9:00 do 15:00, bylo na pobočce České pošty Slaný 1 k dispozici speciální příležitostné poštovní razítko, jehož autorem byl výtvarník Adrian Ferda. Razítko neslo text „PROF. OSKAR FISCHER, SLANÝ 1“ a detailní portrét tohoto uznávaného vědce. Korespondenční lístky opatřené tímto razítkem, které byly rozdávány i přímo na výstavě, kolovaly mezi účastníky jako hmatatelný důkaz toho, že se historická spravedlnost vrací.

Oficiální částí však den neskončil. Účastníci pietní akce přijali pozvání do místního slánského pivovaru. Zde, u dřevěných stolů provoněných sladem a chmelem, proběhl slavnostní přípitek na uskutečněnou výstavu. Setkání mělo silně komunitní a přátelský charakter. Odborné debaty o historii psychiatrie se přirozeně mísily s reflexí křehkosti lidského bytí. Byla to dýchající oslava života člověka, jehož existence měla být navždy vymazána.

Aby bylo možné plně pochopit fenomén veleslavínského sanatoria, je nezbytné analyzovat kořeny jeho dvou zakladatelů. Prvním z nich byl MUDr. Leo Kosák, lékař, jehož největším diagnostickým nástrojem nebyl mikroskop, nýbrž hluboká, až fyzicky hmatatelná empatie.

Zatímco dnešní učebnice prezentují tyto postavy jako strnulé sochy a nedotknutelné národní buditele, mladý Kosák je pozoroval v jejich nejniternější zranitelnosti. Viděl je jako lidi chybující, často zlomené, trpící finančními problémy, záchvaty euforie i těžkých depresí. Zásadní formativní zkušenost přinesl prozaický detail každodenního života: Leova teta Jenny tento neustálý bohémský chaos těžce snášela. Když se nečekaně objevila delegace umělců, musela narychlo improvizovat s jídlem. Často se tak stalo, že vzácní hosté dostali na stůl šťavnaté řízky, zatímco na děti – včetně malého Lea – zbyla jen narychlo uvařená krupicová kaše. Alexanderu Brandeisovi to nevadilo, hlavní pro něj bylo, že umělcům chutná.

Tento zdánlivě banální paradox zformoval Kosákovo vnímání lidských hodnot. Na vlastní kůži zažíval kontrast mezi vysokým uměním a přízemní realitou. Uvědomil si, že i ti největší géniové jsou jen lidé se svými slabostmi. Tato škola empatie se mu později, když se stal respektovaným psychiatrem a neurologem, stala nejcennější výbavou. Získal schopnost naslouchat a chápat lidskou psýchu bez jakéhokoliv odsuzování. Dokázal balancovat na extrémně tenké hranici mezi lékařskou autoritou a pochopením pro intelektuální propasti svých budoucích pacientů.

Pokud byl Leo Kosák duší budoucího sanatoria, jeho bratranec Oskar Fischer představoval jeho analytický a ostře racionální mozek. Narodil se 12. dubna 1876 ve Slaném do německy mluvící židovské rodiny, kde jeho otec působil jako správce zemědělského statku. Po absolvování základní a střední školy ve Slaném zamířil na lékařská studia na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě a na univerzitě ve Štrasburku. Zde začal projevovat svůj mimořádný vědecký talent. Promoval v roce 1900, nejprve působil na oddělení patologické anatomie a v roce 1902 přešel na německou psychiatrickou kliniku v Praze.

Fischer se ponořil do mikroskopického zkoumání lidského mozku s precizností, která absolutně předběhla svou dobu. Je nutné si nalít čistého vína: dějiny medicíny nejsou vždy jen přehlídkou ušlechtilých úmyslů, ale často i arénou tvrdého boje o prestiž. Dnes je celosvětově známé jméno Alois Alzheimer. Málokdo však tuší, jaká vědecká bitva se odehrávala v prvním desetiletí dvacátého století.

Zatímco Alzheimer v Mnichově v roce 1907 publikoval krátkou zprávu o jediném případu (pacientka Auguste Deterová), Oskar Fischer v Praze ve stejném roce publikoval v časopise Monatsschrift für Psychiatrie und Neurologie rozsáhlou, detailní studii. Fischerova práce popisovala patologické nálezy u celých 16 případů senilní demence. Jako první na světě podrobně popsal drúzovitá zbytnění neurofibril (amyloidní plaky), které jsou dodnes patologickým znakem tohoto ničivého neurodegenerativního onemocnění. O tři roky později, v roce 1910, Fischer svou práci korunoval masivní klinicko-patologickou studií zahrnující 275 mozků pacientů různého věku.

Nabízí se řečnická otázka: Co se to vlastně stalo, že svět dnes hovoří o Alzheimerově, a nikoliv o Fischerově chorobě?

Odpověď spočívá v průniku dobové politiky, akademické moci a postupujícího nacionalismu. Emil Kraepelin, ředitel mnichovské psychiatrické kliniky a tehdejší absolutní autorita, potřeboval pro svou prestižní učebnici psychiatrie z roku 1910 objevitelské prvenství pro svou domovskou instituci. Proto nemoc pojmenoval po svém podřízeném Alzheimerovi. Ačkoliv byly objevené útvary v odborné literatuře ještě několik let nazývány „Fischerovy plaky“, postupně byly z vědeckého narativu vytlačeny. Akademická řevnivost spojená s Fischerovým židovským původem způsobila, že jeden z největších objevů moderní medicíny byl svému tvůrci de facto ukraden.

Díky moderním snahám výzkumníků, jakými jsou prof. Michel Goedert z Cambridge nebo prof. Pavel Kalvach, se historická spravedlnost pomalu navrací do akademických kruhů. Zvažuje se dokonce zavedení terminologie „Alzheimerova-Fischerova demence“. Během první světové války navíc Fischer působil jako šéflékař na oddělení neurologie a psychiatrie v pražské posádkové nemocnici, kde obětavě léčil vojáky s válečnými traumaty z východní fronty. Jeho vědecký a lidský přínos byl obrovský.

Vzhledem k tomu, že Fischer neměl na německé univerzitě kvůli svému původu jisté trvalé místo, spojil síly se svým bratrancem Leem Kosákem. Kolem let 1908 až 1910 učinili odvážné rozhodnutí. Zakoupili zchátralý zámecký areál ve Veleslavíně – v tehdejší době v podstatě klidné vesnici za hranicemi Prahy.

Tento původně barokní zámek, vyprojektovaný kolem roku 1725 architektem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem pro císařovnu Amálii Brunšvickou, vyžadoval záchranu. V roce 1912 nechali lékaři starý zámek citlivě rozšířit o krátká novobarokní křídla a vdechli mu nový život. Založili zde Soukromé sanatorium pro nervové a plicní choroby.

Koncept, který Kosák s Fischerem uvedli do praxe, byl naprosto převratný. Psychiatrická péče 19. století byla stále z velké části založena na izolaci, studených celách a svěracích kazajkách. Veleslavín oproti tomu nabízel naprostý opak. Byla to instituce bez mříží. Dominantou areálu byl obrovský tříhektarový park se vzrostlými stromy, který pacientům poskytoval léčivý klid, bezpečí a diskrétnost. Fischer do sanatoria implementoval špičkové vědecké postupy, zatímco Kosák vytvářel terapeutické prostředí, ve kterém se pacientům vracela ztracená lidská důstojnost. Celý článek o zámku najdete na mém profilu, kde mimo jiné také najdete jednotlivé články k MUDr. Oskar Fisher a MUDr. Leo Kosák.

Zámek Veleslavín a osudy jeho zakladatelů představují kondenzovanou historii Evropy dvacátého století. Ukazují nám neuvěřitelnou výši intelektuálního a humanistického rozmachu první republiky, následovanou absolutním pádem do rasového a byrokratického barbarství, které lidské životy i jejich odkaz vymazalo s děsivou chladnokrevností. MUDr. Leo Kosák a prof. MUDr. Oskar Fischer obětovali vše pro to, aby ulehčili utrpení druhým, a přesto byli sami donuceni financovat svou vlastní cestu do pekla.

Přesto, jak dokázala jarní výstava ve Slaném v dubnu 2026, paměť nelze vymazat navždy. Otištěná poštovní razítka s portrétem Oskara Fischera, slova jeho potomků, veřejné přednášky předních neurologů i články v soudobém tisku slouží jako majáky naděje. Dokazují, že lidskost a úcta k průkopníkům vědy a empatie přežijí i ty nejtemnější kapitoly dějin. Je naší společenskou a morální povinností zajistit, aby příběh Veleslavína neskončil jen jako zapomenutá poznámka v archivech realitních úřadů, ale aby nadále zářil jako připomínka toho nejkřehčího, a přesto nejcennějšího, co jako lidstvo máme: naší vzájemné sounáležitosti a soucitu.

Rád bych na tomto místě připojil malé poděkování. Nechci, aby to vyznívalo, jakkoliv nadneseně, ale upřímně a hřejivě mě potěšilo, když jsem na výstavě ve vitríně mezi články o Oskaru Fischerovi objevil i útržek svého vlastního textu. I přesto, že jsem zde byl zmíněn prostě jako jeden z dalších, kdo se této osobnosti věnuje, bylo to pro mě překvapení a obrovská pocta. Touto cestou bych za ni chtěl dodatečně poděkovat.

Dovolujeme si Vás srdečně pozvat na slavnostní akt položení kamene zmizelých – tzv. Stolpersteinu, který bude věnován památce výjimečného pražského psychiatra a neurologa, prof. MUDr. Oskara Fischera.

Tato událost se koná v rámci připomínky 150. výročí jeho narození. Profesor Fischer stál u samotného zrodu objevů spojených s Alzheimerovou chorobou a patřil k předním osobnostem své doby, než byl jeho život tragicky ukončen perzekucí v Terezíně.

Kdy: středa 17. června 2026 v 10:45

Kde: Španělská 4, Praha 2 (před domem poslední adresy prof. Fischera)

Přijďte s námi uctít památku muže, jehož jméno a světový vědecký přínos nesmí upadnout v zapomnění.