Článek
Respektovat a být respektován
Věta, kterou už nejspíš každý z nás někdy slyšel. Co to ale vlastně znamená?
Jedna z prvních věcí, kterou je potřeba si vyjasnit, je, jak náš společný systém vlastně funguje (v rámci rodiny, v partnerství, v pracovním kolektivu,…). V rámci daného systému má pak každý svou „zónu vlivu“. – Tedy to, za co je ten člověk zodpovědný, nebo za co si myslí, že je zodpovědný. K tomu patří zároveň to, co daný jedinec v rámci systému chce, za co chce být zodpovědný, případně jaké benefity by chtěl v rámci systému mít. Některé věci mohou být situací jasně dané („tohle dělá ten, a tohle zase někdo jiný“), k tomu se však přidávají i naše osobní potřeby, a ty někdy mohou začít narážet na potřeby druhých. Což může někdy vést až ke konfliktu, kdy máme potíže se dohodnout, kdo, co a jakým způsobem udělá.
Základem respektu je nemyslet si, že můj úhel pohledu je lepší a důležitější
Každý z nás může mít svůj úhel pohledu a způsob fungování, který je mu vlastní. Podstatné pak je neustrnout u myšlenky, že právě náš způsob je ten nejlepší. Žádný způsob bytí a fungování totiž není lepší či horší. Ve chvíli, kdy jsme schopni akceptovat jinakost druhých, je pro nás snazší k nim přistupovat s respektem a v klidu si domluvit a vyjasnit vzájemné hranice a společné fungování.
Proč je vlastně vzájemný respekt tak důležitý?
Ve chvíli, kdy se setkáme s tím, že někdo nerespektuje nás či naše hranice, může to vyvolat velmi silné emoce, kdy máme dojem, že naše osobnost byla nějakým způsobem „narušena“. Zkušenost s nerespektem může být následně velmi osobní a hluboké téma, které si lidé mohou nést dál životem, protože naráží na jejich sebehodnotu. A tím pádem může ovlivňovat i jejich další fungování (např. v oblasti sebevědomí, sebelásky, sebeprosazení,…).
Vzájemný respekt v rámci rodiny
Nastavování vzájemného respektu v rámci rodiny je o to náročnější, že jsou tam často děti, které rostou, a s tím souvisí změny jejich potřeb v rámci fungování rodinného systému. Tyto změny je potřeba pravidelně reflektovat a dle vývoje situace společná nastavení průběžně upravovat.
Pokud jsou děti ještě velmi malé, je jasné, že hranice apod. více určují rodiče, kteří za ně nesou zodpovědnost. Nicméně už i malé děti jsou schopné nám svými reakcemi (pláčem, smíchem,…) dát najevo, že se jim něco líbí či nelíbí.
Tím, jak děti postupně rostou a vyzrávají, jim můžeme dávat čím dál tím větší samostatnost a důvěru v rámci rozhodování a nastavování vlastních hranic. Cílem totiž je, aby se osamostatnily, našly samy sebe a takový způsob životního fungování, který jim bude vyhovovat.
Někdy se stává, že lidé následně své rodiče osočují z toho, co vše udělali v rámci výchovy špatně, a co jim ublížilo. Na toto bych byl opatrný – jak jsem zmiňoval již v článku o odpuštění, jsem přesvědčený, že každý z nás v danou chvíli dělá to nejlepší, čeho je schopen.
Jak vzájemné hranice a respekt (v rodině) nastavit?
- Uvědomte si, jaké máte potřeby, přání a představy
Jako první je podstatné se zaměřit na to, abychom si uvědomili své potřeby, přání a představy ohledně fungování daného systému. – Jaké nastavení by nám vyhovovalo, co chceme, aby bylo respektováno, co v rámci systému (ne)chceme dělat.
Tato svá uvědomění je následně důležité klidně, jasně a konkrétně sdílet s ostatními (např. právě členy rodiny). Stejně tak si i my vyslechněme potřeby ostatních.
Výchozí bod vyplývá totiž právě z toho, že každý řekne, co a jak chce a potřebuje.
- Popište a vysvětlete své důvody (a to i při komunikaci s dětmi)
Jak jsem zmiňoval již výše, čím jsou děti menší, tím větší rozhodovací pravomoci pravděpodobně budou mít při nastavování hranic rodiče. Nicméně i tady doporučuji (dle věku a schopností dítěte) vysvětlit, proč potřebujeme, aby se daná věc dělala zrovna takto.
- Vyslechněte druhého a dejte mu najevo, že ho chápete
I v případě, že něco nejde tak, jak bychom si přáli, je pro většinu z nás podstatné, že nám dá druhá strana najevo, že nás vnímá, že slyší, co říkáme, že chápe naše potřeby a alespoň do té míry, do jaké je to možné, nám chce vyjít vstříc.
Což může být podstatné právě i při komunikaci s dětmi, kdy jim klidně a bez rozčilování vysvětlíme, že chápeme, proč to či ono chtějí, nicméně, že to není možné, eventuálně navrhneme alternativy, které možné jsou.
- Naučte se přijímat jinakost
K nerespektu někdy může vést i to, že nejsme schopni přijímat jinakost druhých (jak jsem naznačil již výše). Pokuste si zvědomit, že každý způsob bytí je možný, a že skutečnost, že to neodpovídá našim představám, ještě neznamená, že je to takto špatně, nebo že je to pro nás ohrožující.
Odlišnost ve fungování nemusí znamenat ztrátu intimity ve vztahu, právě naopak
Fakt, že se s druhým člověkem na něčem neshodneme, máme odlišné názory, potřeby či způsoby fungování, nemusí nutně znamenat ztrátu intimity a hloubky našeho vztahu. Naopak ji to může posílit a prohloubit, protože budeme toho druhého přijímat přesně takového, jaký je. Případně se jím dokonce můžeme i v něčem inspirovat.
V rámci své terapeutické praxe jsem zažil spoustu příběhů, kde lidé nejprve nechtěli některé věci přijmout a respektovat. Ale ve chvíli, kdy se jim to podařilo, se vztah s druhým člověkem (ať už šlo o partnera, dítě, rodiče, kamarády,…) prohloubil, posílil a upevnil, takže ti lidé nakonec byli ve vztahu mnohem šťastnější a spokojenější.
Tím, že se naučíme respektovat fungování druhého člověka a jeho cestu životem (i když může někdy být třeba velmi odlišná od té naší), druhému projevíme nejvyšší možnou formu lásky. A to se nám určitě vrátí zpátky. Protože když máme dojem, že jsme někým přijímáni, že nás chápe a respektuje, a to třeba i v případě, kdy víme, že on to vidí jinak, většinou k němu máme blízký vztah, ve kterém je důvěra, bezpečí a pohoda. A díky tomu se i vzájemná láska může rozšiřovat.
Přeji vám, ať se vám daří nacházet vzájemný respekt a porozumění.
