Článek
Sv. Václav se měl dle odhadu dnešních badatelů narodit roku 907 n. l. knížeti Vratislavovi I. a jeho ženě Drahomíře ze Stodor. Jde opravdu jen o jakýsi odhad, protože historická data pro toto období vztahující se k českému prostoru chybějí vůbec. Měl údajně kromě bratra Boleslava ještě bratra Spytihněva a sestru Přibyslavu a ještě čtyři sestry neznámého jména, provdané za okolní panovníky.
Co o něm víme? Dle Widukinda, který ale jméno neuvádí, jeho bratr Boleslav, o němž se zmiňuje, zabil v blíže neurčené minulosti jakéhosi svého bratra, o němž se něco vypráví. Zbytek jsou legendy, většinou nedatované a plné vzájemně si protiřečících detailů. Tyto legendy jsou předmětem sporů mezi historiky už více než století. Předpoklad historiků je, že čím je legenda starší, tím bude její příběh blíže historické pravdě. To je ovšem nesprávná premisa, neboť každá legenda je silně stylizované vyprávění s ideologickým podtextem, proto líčí skutečnosti vždy záměrně zkreslené.
Z legend je nejzajímavější Gumpoldova, neboť u ní známe bezpečně dobu vzniku. Jeden z nejstarších rukopisů legendy je dochován v otonském iluminovaném tzv. Kodexu Wolfenbüttelském vytvořeném před rokem 1006 na objednávku manželky knížete Boleslava II. a matky českého knížete Adalricha I., kněžny Emmy. V tomto kodexu jsou obsažena nejstarší dochovaná vyobrazení svatého Václava včetně scény jeho zavraždění ve Staré Boleslavi. Byl vytvořen v době krize přemyslovského rodu, který skoro vymřel, když mnohé významné rody vztahovaly ruce po vládě. Napůl cizinec Oldřich-Adalrich s jediným synem ze souložnice byl posledním výhonkem svého rodu. Potřeboval, silný ideový nástroj pro potvrzení svého práva na nástupnictví a svatováclavská legenda se k tomu hodila nejlépe.
Jakkoli však osudy legendárního Václava patrně moc nekorespondovaly s jeho reálným životem, hodnota této legendy tkví v tom, že činí jeho existenci mnohem více pravděpodobnější. Jelikož vznikla jen s odstupem desítek let od jeho údajné smrti, je zřejmé že skutečně reaguje na čerstvou, živou tradici vzniklou kolem reálné historické postavy.
Podle legend byl Václav vychováván svou babičkou svatou Ludmilou, manželkou rovněž historicky nedoloženého Bořivoje I. Postřižen byl někdy kolem roku 915 neznámým biskupem a roku 921 umírá jeho otec Vratislav. Babička Ludmila je uškrcena vrahy poslanými jeho matkou. A téhož roku se jeho matka Drahomíra ujímá regentské vlády. Václav je kamsi vzdálen, snad do vyhnanství. Roku 929 se však, patrně převratem, ujímá vlády a do vyhnanství putuje naopak Drahomíra.
V zimě 928 napadl Stodorany, poté se krutě vypořádal s Daleminci na středním Labi. Nakonec se v roce 929. Jindřich Ptáčník spojil s bavorským vévodou Arnulfem a vytáhli do Čech. Kníže Václav zabránil válce dohodou s císařem o spojenectví a obnovení tributu Císař na jednom říšském sněmu naopak věnoval knížeti Václavovi ostatek sv. Víta. Na toto Václav začal budovat rotundu sv. Víta.
V zimě roku 935 trefila Jindřicha mrtvice a 6. července 936 zemřel. Václav však zemřel dne 28. září neznámého roku. Historici postupem času hypoteticky propočetli z indicií dva potencionální letopočty, 929 a 935. To zapříčinilo dlouhý spor historiků, ke kterému letopočtu se přiklonit. Dnes se však většina badatelů přiklání k roku 935.
Věc ještě zkomplikovala antropologická analýza ostatků sv. Václava od MUDr. Emanuela Vlčka DrSc., který své závěry popularizoval mimo jiné v knize „Osudy českých patronů“ z roku 1993. Dle následné rekonstrukce byl sv. Václav muž s úzkým dlouhým obličejem, úzkým nosem, mírným předkusem způsobeným zúžením horní čelisti, světle hnědými vlasy a patrně modrýma očima, posazenýma dosti daleko od sebe. Podle fragmentu stehenní kosti Václav měřil 190 centimetrů. Byl tedy vysoké statné postavy.
Jak zmiňuje analýza profesora Vlčka, měl Václav, kromě jedné vyražené stoličky, dokonale zachovalý zdravý chrup, bez jediného zubního kazu. Zajímavým objevem Vlčkova týmu byly také stopy po zhojených zraněních patrné na světcově lebce. Na Václavově lebce se také nacházejí prakticky úplné srůsty lebečních švů, k jakým u člověka dochází až v pokročilejším věku 60 let a více. Z průzkumu lebky Václavova údajného otce Vratislava a babičky Ludmily však vyplynulo, že jde o rodovou genetickou anomálii. Nakonec se Vlček, i s ohledem na opotřebení zubů, přiklonil ke věku zhruba čtyřicet let.
Jenže platí-li tvrzení historiků o narození Václava roku 907. Pak by musel s ohledem na svůj fyzický věk zemřít kolem roku 947.
Ale co kdyby sv. Václav opravdu zemřel roku 947?
V tomto úseku dějin je velmi obtížné cokoliv prokazovat pozitivně, pro absenci spolehlivých písemných pramenů i němost archeologických. Existují však alespoň indicie pro anebo naopak pádné argumenty proti. No, z žádným jiným historickým pramenem není tento údaj v konfliktu. Rok 935 je ostatně jenom současným zvykovým územ, bez jakékoliv verifikace.
Indicie pro rozhodně existují:
Po tomto národu následují ze slovanských národů Stodorané (s.t.rána), jejich král se nazývá Boleslavič (B.s.k.láb.dž). Pak je národ zvaný Dulába (též Dalána), jehož král se v současné době nazývá Václav (Ván.dž.Sláf). Potom je zvaný Němci (Nám.džín), jejichž král se nazývá Gero (Gh.rána).
Al-Masc údí, Rýžoviště zlata a doly drahokamů z roku 947
Gerova marka byla založena kolem roku 939 za vlády krále Oty I. na dobytém území Polabských Winidů (Srbů) a Havolanů, Ukrů etc. východně od saské hranice podél řek Labe a Sály. Označení Dulába, či Dalána, může znamenat, jak Polabany, tak Dalemnice. To ukazuje na to, že Václav, že nebyl jen pouhé malé kníže nepatrného kmenového knížetství kdesi v centrálních Čechách, ale že jeho moc sahala daleko za hranice země. Ostatně jeho babička měla být Milčanka (Budyšínsko) a matka Stodoranka. Jindřich Ptáčník by jistě neplýtval prostředky na vojenské tažení proti malému lokálnímu knížeti. Vydrancování ústředního hradiště Dalemniců před tažením na Prahu, může značit, že zdejší území rovněž podléhalo Václavovi, který byl politicky aktivní ještě za Otty I., ve 40 letech 10. století.
Pozdní zpráva z Dalimilovy kroniky o tom, že si Václav podrobil jistého kouřimského Radslava, muže mít celkem reálný základ a vysvětlovalo by to vazalskou vládu Slavníkovců 'původně charvátská knížata) ve východních a jižních Čechách. Zároveň by to vysvětlovalo zakladatelský mýtus sv. Václava jako ústředního panovníka celých Čech.
Boleslav I. se tak mohl chopit vlády mnohem později a po konfliktu se Slavníkem a Ottou se kolem roku 950 usmířit. Onen výše zmíněný Boleslavič mohl být jeho syn Boleslav II. dosazený vyznavačům Triglava Stodoranům po vyhnání knížete Tugumira za vládce. Zde pod Brandenburgem, mohlo dojít k porobení se obou Boleslavů Ottovi I.
Zdroje:
HAVLÍK, Lubomír. Kronika o Velké Moravě, Brno: Jota, 1992.335 s. ISBN 978-80-85617-04-8
CHARVÁT, Petr. Václav, kníže Čechů. Praha: Vyšehrad, 2011. 200 s. ISBN 978-80-7429-168-5.
KALHOUS, David. České země za prvních Přemyslovců v 10.–12. století. I.díl, Čeleď sv. Václava. Praha: Libri, 2011. 150 s. ISBN 978-80-7277-492-0.
LUTOVSKÝ, Michal. Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I. Praha: Set out, 1998. 162 s. ISBN 80-902058-8-7. S. 67. .
TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců: Vstup Čechů do dějin( 530-935). Praha: Lidové Noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7. S. 210 a 395.
VANÍČEK, Vratislav. Svatý Václav - panovník a světec v raném středověku. Praha, Litomyšl: Paseka, 2014. 324 s. ISBN 978-80-7432-501-4. S. 134.
VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli : Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. Praha: Academia, 1993. 279 s. ISBN 80-200-0400-9.
VLČEK, Emanuel. Nejstarší Přemyslovci (Fyzické osobnosti českých panovníků, I. díl). Praha: Vesmír, 1997. 398 s. ISBN 80-85977-09-5.
Z CORVEY, Widukind. Dějiny Sasů. Překlad Jakub Izdný a Kateřina Spurný. Praha: Argo, 2012. 203 s. ISBN 978-80-257-1743-1. S. 69–70.
