Článek
Nachází se jen pár kilometrů od Chebu, kousek od proslulých Františkových lázní.
Před deseti tisíci lety se v pánvi začala usazovat rašelina. Z počátku jednotná pánev byla rozdělena pískovým prahem na dvě části. Severní je vyplněna pouze rašelinou, zatímco v jižní části se vytvořila rašelina a vznikly v ní podmínky pro růst rozsivek. Jejich uložené křemité schránky vytvořily vrstvy tzv. křemeliny s mocností přes šest metrů.
Hájecká pánev tvoří samostatný hydrogeologický celek. Vodou ji zásobují jen atmosférické srážky nebo minerální prameny, na které jsou vázané výrony suchého oxidu uhličitého zvané mofety. Většina pramenů vyvěrá v jižní části pánve.
Nejznámější Císařský pramen je studená, středně mineralizovaná železitá sírano-uhličitano-chloridová sodná kyselka se zvýšeným obsahem beryllia a arsenu. Teplota v jímce kolísá podle ročního období mezi 14–18 °C. Podle zvýšené teploty jde o termální vodu z hlubokého podloží, která vystupuje podél zlomu a cestou se mísí se studenými kyselkami v třetihorní pánevní výplni.
V osmnáctém a devatenáctém století probíhala v prostoru celé rezervace těžba rašeliny používané jako palivo nebo k lázeňským účelům. Během těžby se hloubily odvodňovací příkopy, jejichž účelem bylo snížení hladiny podzemní vody.
Proslulým se Soos stal teprve koncem 19. století. Roku 1870 zde lékárníci Adolf Czernicky a Albert Günther, oba z České Lípy, vybudovali první solivárnu na výrobu slatinných extraktů. Firma Knoll & Cie ji koupila 1. lednu 1872, na radu tehdy ještě pouhého komanditisty Heinricha Mattoniho. Roku 1873 vybudovala novou továrnu. Roku 1879 byla uzavřena první smlouva o dodávkách lázeňské slatiny pro Karlovy Vary. V březnu 1881 se stala výlučným vlastníkem továrny v Soosu firma Mattoni.
Pro zavedení nových produktů se Mattoni začal rozesílat lékařům i balíčky s příslušným vzorkem. Mattoniho firma, jejíž obchodní zájem se intenzivněji soustředil na rozvoj lázní v Kyselce, svůj majetek nabízela k prodeji městům Cheb, Františkovy Lázně a Karlovy Vary.
Dne 1. října 1904 zakoupilo továrnu město Karlovy Vary. Solivar však na základě pachtovní smlouvy nadále, až do doby druhé světové války, provozovala firma Heinricha Mattoniho.
Od počátku 20. století probíhala na Soosu také těžba keramických jílů. Po skončení první světové války se pak přidala ještě intenzivnější těžba křemeliny, ze které se vyráběly žáruvzdorné cihly a firma Mattoni z ní do roku 1936 vyráběla minerální soli a slatinný louh. Křemelina se naposledy těžila v padesátých letech dvacátého století.
Vzhledem k těžbě nerostných surovin je celé území od osmnáctého století dodnes odlesněné a pokusy o výsadbu stromů se nezdařily.
Až do roku 1974 probíhala v části rezervace pastva skotu a do šedesátých let dvacátého století se zde kosila tzv. čalounická tráva, která se v množství 10–20 vagonů ročně odvážela.
Císařský pramen byl roku 1877 prohlášen za veřejný léčivý pramen. V okruhu přibližně 1500–2000 metrů od něj bylo vyhlášeno ochranné pásmo, ve kterém byla zakázána těžební činnost. První návrh na ucelenou ochranu území se objevil v roce 1887, ale navzdory tomu těžba surovin pokračovala.
Chráněné území poprvé vyhlásilo ministerstvo školství a kultury dne 7. listopadu 1964 v katetorii státní přírodní rezervace. Podruhé s rozlohou 221 hektarů s účinností od dne 29. prosince 1987. Naposledy dne 1. února 2016, se rozloha rezervace zvětšila na přibližně 262 hektarů.
Reference:
ODSTRČIL, Štěpán Karel. Nový pohled do historie Soosu. S. 58–61. Arnika [online]. ZO ČSOP Kladská a AOPK ČR, 2/2022 . S. 58–61.Staženo 6.6. 2025.
ŽÁČEK, Radovan. Soos u Františkových Lázní: Unikátní přírodní rezervace, kterou jinde v Evropě nenajdete. Lidé a Země [online].Staženo 6.6. 2025.
