Článek
Poselství z jednoho z nejhorších míst světa
Vyhlazovací tábor Osvětim v Polsku bylo jedno z nejhorších míst Třetí Říše. Denně tam zemřely tisíce lidí – ať už cílenou likvidací, nebo na nemoci či vyčerpání. Utéct z přísně střeženého tábora bylo téměř nemožné, ale několik lidí mělo dostatek štěstí a povedlo se jim to. Jedněmi z nich byli slovenští Židé Alfred Wetzler a Rudolf Vrba, jejichž výpověď byla jedním z hlavních dokumentů a svědectví holocaustu. Tato přibližně šedesátistránková zpráva o nacistických zvěrstvech a o fungování a pravém účelu nacistického tábora byla propašována z Žiliny do Bernu ve Švýcarsku, do USA a do Vatikánu. Západ tak konečně s jistotou věděl to, na co měl již dlouhou dobu podezření.
Pečlivě plánovaný útěk
Dvacetiletý Rudolf Vrba a jeho o šest let starší spoluvězeň, Alfred Wetzler, plánovali svůj útěk pečlivě a do všech detailů. V táboře strávili dva roky, takže věděli, co a jak funguje, a s útěkem jim pomáhal odboj v samotném táboře. Bylo nutno světu ukázat pravdu o nacistických koncentračních táborech a dvojice věděla, že cena za neúspěch je smrt. Jelikož se tábor zrovna rozšiřoval, vězni chodili pracovat mimo hlavní část tábora, která byla obehnána hlavním plotem a strážními věžemi. V této vnější části dvojice s pomocí ostatních vězňů navršila hromadu dřevěných prken, ve kterých si vytvořili provizorní úkryt včetně několika málo zásob. Vědělo se, že v případě chybějícího vězně dozorci obsadí vnější pásmo tábora a hledají uprchlíka tři dny. Poté se pátrá dále po okolí a v táboře se vrací vše k normálu. Plán byl tedy jasný – vydržet v úkrytu z prken po tři dny a pak, po odvolání stráží z vnějšího perimetru tábora, se proplížit pryč. 7. dubna se vězni polili benzinem a posypali tabákem, aby zmátli smysly služebních psů, a s pomocí ostatních vězňů se zahrabali do úkrytu z prken. Při sčítání, když dozorci zjistili, že dva vězni chybí, byl spuštěn poplach a začal kolotoč prohledávání, výslechů a mučení. Po třech dnech se táborový život vrátil k normálu a dvojice se mohla pomalu odplížit do bezpečí. To ovšem nebylo pro vyhladovělé a zesláblé vězně nic jednoduchého.
Děsivé vzpomínky
Nakonec oba v pořádku dorazili do Žiliny, kde představitelům slovenské židovské rady nadiktovali již zmíněný dokument. O desítky let později v rozhovoru s Milošem Doležalem vysvětloval Rudolf Vrba své důvody k útěku: „Mojí hlavní pohnutkou, když jsem byl v Osvětimi, byl hněv nad německou drzostí. Nad samozřejmostí, se kterou nejen pokládali za méněcenné ty, které zákeřně vraždili, ale považovali to za potvrzení teorie panského národa a nadčlověka. Ta samozřejmost, s jakou se pohybovali mezi umírajícími lidmi zahalenými do bláta, krve, moče a výkalů, v bezvadně vyčištěných oblecích a naleštěných čižmách s jezdeckým bičíkem v ruce, tak stoprocentně si vědomi své nadřazenosti, ta mě opravdu hněvala.“
Rudolf Vrba po válce vystudoval Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství a stal se odborníkem na biochemii mozku a rovněž pracoval na výzkumu cukrovky a rakoviny. Nesnesl však komunistický režim, který zde krátce po válce převzal moc, a tak emigroval nejprve do Izraele, poté působil na univerzitách v Anglii, USA a Kanadě. Svědčil v důležitých soudních procesech s nacisty a vydal několik publikací. Zemřel 26. ledna 2006.
Jeho přítel Alfred Wetzler žil na Slovensku a roku 1964 sepsal a pod pseudonymem Jozef Lánik vydal své vzpomínky. Zemřel v únoru 1988.
