8istovky Žďárských vrchů

Ne, že by to letos bylo lepší. Registraci dělám pár dní předem s chřipkou v plné palbě. Ale letos už si to vzít nenechám.

Přihlásil jsem se na start hned o půlnoci z pátka na sobotu. Fakt nemám nic proti spánku, ale přeci jen to bude kolem 60 kilometrů a kdo ví, jak mi to v tomhle stavu bude chodit.

Ve vesničce Krátká se takhle uprostřed noci sejdeme čtyři a pořadatel. (Odstartovat je možno kdykoliv během dne; Účastníků bylo dohromady 94)

Když padne půlnoc, tři borci vyráží na trasu a já si jdu ještě do auta doplnit zásobu kapesníků.

Trasa není nijak daná. Je jen seznam kopců a nápovědy, kde na nich hledat kleště k potvrzení návštěvy.

Já začínám výšlapem na Buchtův kopec. Nápověda je jasná „roh hřiště“. A protože na Buchťáku už jsem párkrát byl a vím, že řízení letového provozu tu hřiště má, tak nepochybuji, že přesně vím, kde hledat.

Dvakrát obkroužím budovu a nic. Ty jo, tak jako co?! Tak je tady ještě nějaký hřiště?! Je no…o dvacet minut později jsem zase na cestě.

Na Vysoký kopec si to namířím zkratkou přes les. Co se týče metrů, možná to i bylo kratší, ale časově tedy rozhodně ne. Nějak se mi nedaří, bručím si do noci.

Přede mnou Malinská skála. Můj nejoblíbenější kopec ve Žďárkách. Byl jsem tu v létě, v zimě, sám i s doprovodem, ale uprostřed noci jsem tu poprvé. Tady naštěstí není co zkazit, kontrola je na stromě na skále. Nějakou chvíli tady nechám vypnutou čelovku a jen zírám na bambilion hvězd nade mnou. Nádhera. A taky kosa. Sjedu ze skály a valím k Suchému kopci.

Až se zase někdy takhle někam přihlásím a přijdou mi k tomu nějaké pokyny, budu je číst. Fakt, přísahám.

Kdybych si totiž přečetl pokyny k téhle akci, věděl bych, že Suchý kopec má dva vrcholy, a že já hledám kontrolu na tom špatném. Tři čtvrtě hodiny pročesávám okolí po centimetrech. Až do stavu úplného zoufalství, kdy beru telefon a volám na SOS číslo, abych se dozvěděl, že jsem pěkná trubka, a že jsou tedy vrcholy dva, což už bych měl dávno vědět.

Jestli jsem si myslel, že moje trápení v tu chvíli skončilo, tak jsem se pěkně sekl. Hledání toho pravého vrcholu mi poskytne další půlhodinu bloudění nočním lesem.

Krom toho, že jsem na první pokus přešel odbočku k vrcholu Křovina, všechno cajk.

Se ze sebe fakt picnu, bručím už zase po tom, co napoprvé netrefím ani Lisovskou skálu. Ani nohám se v tuhle chvíli moc nechce, nejspíš taky tušily, že už zase jdeme někam zbytečně a budeme se brzy otáčet.

Devět skal je můj sedmý vrchol a teprve druhý, kde jsem to dal bez problémů, asi je to tady dostatečně antiblbečný.

Za Žákovou horou u Cikháje potkávám kluky ze startu, a když vidím jejich tempo, tak konečně nakopnu i to své. Doteď jsem to strašně šmrdlal, takhle tu chřipku nevypotím.

Přes pohodový Šindelný vrch mířím ke Kamennému vrchu. Ten mě štval už před pár lety, kdy jsme si přechod Žďárek dali na dvoudenní pohodu s bráchou. Courání vysokou trávou prostě nemám rád. Courání vysokou mokrou trávou, jako teď, nemám rád ještě o něco víc.

Takže sice v mokrých botách, ale zase mi dělá radost to, že vyšlo sluníčko a vypadá to na pěkný den. Když už jsem konečně četl ty pokyny, dočetl jsem se tam také to, že je objednáno pěkné počasí a zdá se, že tohle počasí bylo pěkně drahý. Taky už jsem přestal bloudit. Asi otočka k lepšímu.

To si myslím až do chvíle, než dojdu na Tisůvku. Nápověda „smrk na vrcholu skály“ vypadá dost jasně, ale já už zas marně hledám. Mám ale strašnou kliku. Zatímco já si dávám cigaretu na rozmyšlenou, dorazí dvě děvčata, kontrolu najdou na bříze a frčí se dál.

Kopce jsou teď konečně dál od sebe a nohy mají šanci se taky trochu rozeběhnout.

Na Fryšavském kopci si zase dávám pár set metrů navíc, ale už mě to nerozčiluje, prostě blbej den, smířil jsem se s tím.

Křivý javor je konečně zase kopec, co zvládám bez problémů.

Cesta mě vede kolem retro hotelu Medlov, ten mi vždycky vykouzlí úsměv na tváři. Možná trošku poťouchlý, ale je to úsměv. Přeci jen, vzpomínky na tohle místo mám dobré a vtipné.

Na Pasecké skále mám sice problém najít tu správnou skálu s vyhlídkou, ale zas se můžu utěšovat tím, že je nás tady takových víc. Už dávno tenhle ročník beru jako přípravu na rok příští, kdy si to užiju bez těchto záseků.

U vrcholu Kopeček přichází můj vrcholný okamžik této cesty. Zkratkou přes pole šetřím minimálně kilometr a cítím se díky tomu jako totální mistr světa.

Přede mnou je poslední vrchol, Pohledecká skála. Final boss. Kontrola je tady na fakt složitě dostupném vrcholu skály.

U paty skály potkávám chlapíka, který se mi svěřuje, že na tohle kašle, a že záložní kontrolu, která tu má být někde kolem pro ty, kteří si na vrchol netroufají, nenašel.

Inu co se dá dělat. Mířím k vrcholu. V tom volá paní z pod skály, že ona tedy ten pochod nejde, ale, že ty kleště jsou asi tam dole u keře.

Díky bohu za tu paní, která asi neměla chuť se dívat, jak z té skály padám.

Pak už je to pohoda. Osm kilometrů je sice dlouhá cílová rovinka, ale prostě už se to blíží.

Cestou se ještě zastavuji u dětí v Kadově, které tu u stolečku u silnice nabízejí občerstvení a rád si dám točenou malinovku. Děti zlatý. Ani nemají tušení, jakou mi udělaly radost.

Zpět do Krátké dorazím po 14 hodinách, 44 minutách, 16 vrcholech a 63 kilometrech.

Závěr trumfuje všechna příkoří, kterých si mi cestou (většinou teda vlastním zaviněním) dostalo a je takový, jaký je možný asi jen na takovýchto menších akcích.

Dočkám se tu slavnostního vyhlášení coby úspěšný účastník, který zdolal všechny potřebné vrcholy. K potlesku jsou pozváni i lidi, co se tu omylem zastavili na kávu a celé je to moc pěkné a příjemné.

Za rok tedy rozhodně znovu a po všech letošních zkušenostech snad i lépe.