Článek
Sovětský svaz ještě před válkou nezákonně vtrhl do Pobaltí a všechny státy obsadil. Umožnila mu to smlouva s nacistickým Německem
23. srpna 1939 byl v Moskvě podepsán nechvalně proslulý pakt o neútočení mezi Německem a SSSR, kterému se začalo přezdívat Pakt Ribbentrop–Molotov. Ve smlouvě se především obě strany zavázaly, že nepoužijí vojenskou sílu proti druhé straně a nespojí se s jejími nepřáteli.
U příležitosti podepsání této smlouvy byly vedeny tajné rozhovory obou zmocněnců, jejichž výsledkem bylo vymezení sfér vlivu v Evropě. Někdy se hovoří o tzv. „tajném dodatku“. Ujednali, že v Pobaltí bude hranice vlivu Německa a SSSR totožná s hranicí Litvy, tzn. že k Sovětskému svazu připadne Lotyšsko, Estonsko i Litva. Dále bylo dojednáno rozdělení Polska a další rozdělení sfér v jihovýchodní Evropě a Besarábii.
Sověti po útoku na Polsko a Finsko nejprve pobaltské státy donutili, aby na svém území povolily zřídit sovětské vojenské základny. V druhé polovině roku 1939 tak Sovětský svaz rozmístil v Pobaltí desetitisíce svých vojáků.
Pobaltské státy byly následující rok Sověty obviněny z vojenské spolupráce namířené proti SSSR a dostaly ultimátum, aby přes hranice pustily další sovětská vojska. Rudá armáda poté všechny tři státy plnohodnotně obsadila a Sovětský svaz dosadil své loutkové politiky. Bolševici zmanipulovali nové volby, které na plné čáře vyhrály vlády posluhující SSSR.
Počátkem srpna 1940 byly Litva, Lotyšsko a Estonsko plnohodnotně začleněny do Sovětského svazu. Sověti veškerou opozici deportovali a uvěznili. Mnoho z nich zemřelo v celách. Roku 1941 Sověti donutili desetitisíce občanů pobaltských států k deportaci pryč ze svých států.
Několik desítek tisíc občanů bylo taktéž odvedeno a donuceno sloužit v Rudé armádě. Většina z nich zahynula.
Pobaltí po sovětském teroru vítalo nacisty jako osvoboditele a bojovalo po jejich boku proti sovětům
22. června 1941 Němci zahájili operaci Barbarossa a jejich divize vtrhly do Sovětského svazu. Nacisté zcela zdecimovali sovětské obránce a rychle se hnali do hlubin rozlehlého Sovětského svazu.
V Litvě vypuklo v první den války povstání a byla ustanovena prozatímní vláda. Když se německé armády přiblížily k Rize a Tallinnu, došlo k pokusům o obnovení národních vlád. Doufalo se, že Němci obnoví pobaltskou nezávislost.
Ve všech pobaltských státech občané vítali německá vojska jako své osvoboditele od krutých Sovětů. Ve Finsku vznikl z estonských dobrovolníků pěší pluk bojující proti sovětům. Až 70 000 Estonců bylo naverbováno do německých ozbrojených sil (včetně Waffen-SS). Z lotyšských dobrovolníků Němci vytvořili hned dvě nové divize Waffen SS k boji proti Rudé armádě.
K 1. červenci 1944 měla lotyšská legie 87 550 mužů. Dalších 23 000 Lotyšů sloužilo jako „pomocníci“ Wehrmachtu. Mimo jiné se účastnili obležení Leningradu, bojů v Courlandské kapse , obrany Pomořské zdi a obrany samotného Berlína na konci války.
Litevské síly územní obrany, složené z dobrovolníků, dosáhly velikosti zhruba 10 000 mužů a jejich úkolem byl boj proti sovětským armádám.
Když došlo k obratu ve válce a SSSR zatlačoval Němce zpět, k německé armádě se přidávaly další desetitisíce dobrovolníků za účelem boje proti Sovětům.
Pobaltští obyvatelé rychle zjistili, že se nacistická nadvláda od té sovětské příliš neliší. Německé velení mělo s Litevci, Lotyši a Estonci zvrácené plány
Nacistické Německo po vytlačení Sovětů z Pobaltí odmítlo obnovení pobaltských států v jakékoli podobě. Německo se jednostranně prohlásilo právním nástupcem všech tří pobaltských zemí a také Sovětského svazu, u kterého se předpokládal brzký zánik.
Němci okamžitě zahájili protižidovské pronásledování nasazením svých mobilních eskader smrti („Einsatzgruppen“). Drtivá většina kdysi velmi rozsáhlé židovské populace byla vyhlazena v koncentračních táborech a ghettech. Zbytek pobaltských národů byl nacisty považován za „vymírající rasu“, kterou je třeba „nahradit dynamičtějším lidem“, tedy Němci.
Hlavní nacistický plán na kolonizaci dobytých území na východě („Generalplan Ost“) počítal s hromadnou deportací asi dvou třetin původního obyvatelstva pryč z území pobaltských států. Zbývající třetina měla být buď vyhlazena přímo na místě, použita jako otrocká práce, nebo poněmčena (jen ti dostatečně „árijští“). Nacisté poté plánovali namísto vyhlazeného obyvatelstva přesídlit na dobytá území statisíce německých občanů.
Snahy Pobaltí o nezávislost selhaly. Západní spojenci posvětili jejich další okupaci Sovětským svazem
V roce 1944 již měla válka docela jinou dynamiku. Sověti vyhráli mnoho klíčových bitev, podařilo se jim ukončil obléhání Leningradu, odrazili německé protiofenzivy a posléze sami zahájili pobaltskou kampaň, které se účastnilo až půl druhého milionu sovětských vojáků.
Německá vojska se začala z Pobaltí postupně stahovat, neboť nemohla čelit sovětskému náporu. V Pobaltí se mezitím další a další dobrovolníci hlásili do sborů na obranu proti Sovětům. Nacisté tyto početné dobrovolnické oddíly použili ke krytí ústupu německých vojsk.
Pobaltské státy tváří v tvář sovětskému postupu formovaly osvobozenecké orgány a instituce a také ozbrojené síly. Sovětská vojska však rozdrtila Němce a bez prodlení zahájila další okupaci Pobaltí. Veškeré snahy o nezávislost selhaly.
Sověti se ihned zaměřili na zatýkání nejrůznějších podvratných vlivů. Zaměřili se především členy osvobozeneckých organizací a partyzánských skupin, na politické oponenty i na bývalé kolaboranty s nacisty.
Pobaltské státy neměly exilové vlády tak efektivní jako Francouzi pod Charlesem de Gaullem nebo Poláci pod Władysławem Sikorskim. Vůdci Velké Británie a Spojených států se o pobaltskou věc příliš nezajímali. Členové evropské levice považovali pobaltské státy za „přirozeně“ patřící k Sovětskému svazu.
Západní spojenci v průběhu války ujišťovali Sovětský svaz, že jeho autoritu nad Pobaltím respektují a nic proti ní nenamítají. Dělali to z důvodu, aby si zajistili Stalinovu podporu ve válce. Spolu s Pobaltím uznali západní spojenci svrchovanost Sovětů i nad mnoha dalšími státy východní a jihovýchodní Evropy.
Poslední okupant opustil Pobaltí až v roce 1999
Následná vláda Sovětů nad pobaltskými státy se nesla v duchu perzekuce a industrializace. Sověti zatýkali a věznili všechny své odpůrce a donutili tisíce lidí emigrovat ze svých vlastí. Sovětský svaz také zahájil masivní industrializaci, v rámci níž znárodňoval, kolektivizoval a dovážel do Pobaltí další dělníky z nejrůznějších zemí Sovětského svazu.
Až o několik desítek let později za vlády Gorbačova se Pobaltí znovu snažilo získat svou nezávislost. Tomu napomohl rozpad Sovětského svazu a úspěšné odražení vojenských akcí sovětských loajalistů.
V Pobaltí však zůstalo umístěno bez mála 300 000 sovětských, nyní ruských vojáků. Jejich stažení do Ruska bylo dokončeno až v roce 1994.
Poté už jen zbývalo rozmontovat ruskou radarovou stanici. To bylo dokončeno až v roce 1999, kdy poslední ruský voják opustil Pobaltí.
Zdroje: Okupace Pobaltí, Druhá sovětská okupace, Německá okupace, Pakt o neútočení, Článek na plus.rozhlas.cz, Článek o historii Pobaltí
Co číst dál?
