Článek
Augusto Pinochet měl hvězdnou kariéru v armádě. Dotáhl to až na vrchního velitele chilské armády.
Pinochet studoval na Chilské vojenské akademii a zároveň sloužil v armádě. Rychle to dotáhl na důstojníka a účastnil se několika vojenských misí. Když se stal náčelníkem štábu, sám začal přednášet na Vojenské škole. Asistoval několika dalším učitelům a angažoval se ve vydávání časopisu Sto orlů. Později byl dokonce jmenován profesorem chilské Válečné akademie.
Po několika dalších misích se stal velitelem vojenského pluku a zástupcem ředitele Válečné akademie. Byl náčelníkem štábu 2. armádní divize a povýšil na brigádního generála. Později velel 6. divizi.
V lednu 1971 byl Pinochet povýšen na divizního generála a byl jmenován generálním velitelem armádní posádky Santiago. Posléze vedl tvrdé represe proti protestům namířením proti vládě a prezidentovi. Jak v Chile rostly nepokoje, vrchní velitel armády rezignoval a nahradil ho právě Augusto Pinochet.
Ve vojenském převratu ho vytrvale podporovaly USA. Dle některých byla podpora USA pro Pinocheta klíčová.
11. září 1973 spojené chilské ozbrojené síly (armáda, námořnictvo, letectvo a státní policie) svrhly vládu. Pinochet později řekl, že byl hlavním strůjcem převratu a využil své pozice vrchního velitele armády ke koordinaci svých sil s dalšími složkami armády a státní policie.
CIA pomáhala zorganizovat převrat proti vládě a její role byla zásadní pro upevnění moci po převratu. Odborníci uvedli, že samotný převrat byl možný pouze prostřednictvím tříleté tajné operace prováděné Spojenými státy. USA též zavedly „neviditelnou blokádu“, která měla narušit ekonomiku a která přispěla k destabilizaci režimu.
USA prováděly nejrůznější tajné akce, které aktivně destabilizovaly chilskou vládu a připravily půdu pro převrat.
Po vojenském převratu USA poskytovaly materiální podporu Pinochetově režimu, přestože veřejně vláda USA převrat a Pinocheta kritizovala. CIA po svržení vlády aktivně podporovala vojenskou juntu a z mnoha Pinochetových důstojníků učinila své placené kontakty, a to navzdory tomu, že věděli, že jsou tito důstojníci zapojeni do vážného porušování lidských práv.
Z Augusto Pinocheta se brzy stal prezident s absolutní mocí nad chilským státem.
„Jediný list se v téhle zemi nepohne, pokud to nebudu chtít. To musí být každému jasné,“ pravil Augusto Pinochet bezprostředně poté, co se chopil moci.
Po svržení vlády a prezidenta se moci chopila vojenská junta. Ta vykonávala jak výkonné, tak legislativní funkce, pozastavila platnost ústavy a kongresu, zavedla přísnou cenzuru a zákaz vycházení, zakázala všechny strany a zastavila všechny politické opoziční aktivity.
Vojenská junta zastávala výkonnou roli až do 17. prosince 1974, poté zůstala zákonodárným orgánem, přičemž výkonné pravomoci byly přeneseny na Pinocheta s titulem prezidenta.
Od svého počátku se vláda Augusta Pinocheta vyžívala v násilnostech, popravách, mučení a politické represi.
Vojenská vláda se vyznačovala systematickým potlačováním všech politických svobod. Kvůli tomu někteří odborníci hovoří o „politické genocidě“. Pinochetova vláda byla odborníky označena za „systematický projekt ke zničení politiky a vládnutí v celé své obšírnosti“.
K nejhoršímu násilí došlo v prvních třech měsících po převratu, přičemž počet podezřelých, zabitých nebo „zmizelých“ brzy dosáhl tisíců.
Valechova zpráva potvrdila 3 200 úmrtí a přibližně 28 000 zatčení, při nichž byla většina zadržených uvězněna a v mnoha případech mučena. Asi 30 000 Chilanů bylo vyhoštěno do zahraničí. Nicméně chilské skupiny pro lidská práva tvrdí, že do exilu bylo donuceno odejít až několik set tisíc občanů.
Vojenský diktátor se zaměřil na každého, kdo byl nějakým způsobem spojen s levicovým způsobem myšlení, což zahrnovalo i matky, manželky a děti potenciálních levicových podvratníků. Nikdo nebyl před Pinochetem v bezpečí.
Karavany smrti, DINA a Společné velení byly účinnými nástroji represe a rozsévání strachu.
Karavany smrti byla komanda smrti chilské armády, která létala vrtulníky z jihu na sever Chile mezi 30. zářím a 22. říjnem 1973. Během tohoto nájezdu komanda nařídila nebo osobně provedla popravu nejméně 75 osob držených v armádní vazbě.
Karavany smrti sloužily třem hlavním účelům: 1) umlčení nesouhlasu vraždou, 2) odstranění vojenských představitelů, kteří nebyli nakloněni Pinochetově režimu a 3) vytvoření strachu ve vedoucích pozicích.
Tato komanda byla známá tím, že své vězně zabíjela velmi pomalu a pokud možno co nejvíce trýznivě.
Dekret junty také nařídil vytvoření Národního zpravodajského ředitelství (DINA). DINA zřídilo výslechové a zadržovací tábory, ve kterých byli vězněni a brutálně mučeni bývalí členové minulé marxistické vlády a levicových hnutí. Také chilské kostely, univerzity, podniky a celé čtvrti byly pod intenzivním dohledem zpravodajců.
Společné velení koordinovalo zpravodajskou činnost a politickou represi, přičemž hlavní roli při plnění jeho agend mělo letectvo. Společné velení bylo zodpovědné za „zmizení“ přibližně třiceti lidí.
Pinochet velel celé řadě represivních institucí, jejichž cílem byly vraždy, mučení a zastrašování.
Zpravodajské agentury za Pinochetova režimu zavedly tajná zařízení pro zadržování a mučení. Celkem bylo v Chile 17 mučících center. Občas byli vězni propuštěni poté, co byli uvězněni a mučeni. Mnoho zadržených však bylo zabito nebo „zmizeno“.
Jednou z běžně používaných metod mučení byl „gril“. Nahého vězně vojáci natáhli, připoutali na kovový rám postele a bezpečně připevnili. Poté byl vězeň vystaven elektrickým šokům na různých částech těla, zvláště citlivých oblastech, jako jsou genitálie a otevřené rány. Zvláště brutální verze „grilu“ zahrnovala použití kovové palandy; oběť byla umístěna na spodní palandu, zatímco příbuzný nebo přítel byl současně mučen na horní palandě. Většina vězňů byla také krutě bita a někteří měli po mučení zlomené nebo amputované končetiny.
Ve Villa Grimaldi přinutilo DINA vězně, aby si lehli na zem, a jiní vězni jim pak velkým vozidlem přejeli přes nohy a rozdrtili vězňům kosti. Dozorci také bili vězně do uší, až ohluchli a upadli do bezvědomí; tato metoda mučení byla známá jako „telefon“.
Pinochetův režim spáchal na svých obětech četné hrůzné a děsivé činy sexuálního zneužívání. Několik vazebních věznic bylo zřízeno výhradně za účelem sexuálního týrání a ponižování vězňů.
Jednou z metod mučení, které oběti věznění a mučení nejčastěji zažívaly, byl waterboarding. Únosci polili vodou látku, kterou zakryli obličej a dýchací cesty oběti, což způsobilo, že jednotlivci zažili pocit utonutí a blízkost smrti.
Pinocheta odstavilo od moci celostátní referendum, za své zločiny však nebyl nikdy potrestán. Dodnes má také mnoho obdivovatelů.
Podle přechodných ustanovení ústavy bylo naplánováno referendum o novém osmiletém prezidentském období pro Pinocheta. Tváří v tvář rostoucí opozici, zejména na mezinárodní úrovni, Pinochet musel legalizovat politické strany a vyzval k hlasování o tom, zda zůstane u moci.
Po své volební porážce v referendu se Pinochet pokusil o převrat. Svolal schůzi své junty, kde požádal, aby mu dali mimořádné pravomoci a aby se armáda zmocnila hlavního města. Členové junty jej však odmítli podpořit.
Bez jakékoli podpory junty byl Pinochet nucen přijmout výsledek. Následující ústavní proces vedl v dalším roce k prezidentským a legislativním volbám.
Pinocheta zatkla britská policie v Londýně na základě „obvinění z genocidy a terorismu zahrnujícího vraždu“ v říjnu 1998. Nato byl umístěn do domácího vězení, ovšem následně jej ze zdravotních důvodů propustili.
Poté se vrátil do Chile, kde čelil mnoha obžalobám kvůli porušování lidských práv za jeho diktatury. Než stihl proběhnout jakýkoli soud, Pinochet zemřel kvůli srdečnímu záchvatu. Po zprávě o jeho smrti vypukly po celé zemi masivní pouliční demonstrace. Některé skupiny lidí truchlily, zatímco jiné slavily.
Diktátor je svými odpůrci kritizován za zničení chilské demokracie a nastolení diktatury, v rámci které nechal systematicky vraždit a pronásledovat tisíce svých politických oponentů. Podporovatelé zase vyzdvihují, že zabránil rozšíření vlivu socialistického bloku v Chile a že provedl rozsáhlé neoliberální, volnotržní reformy v ekonomice, což vedlo ke stabilnímu ekonomickému růstu v zemi.
Co číst dál?
