Problém veřejnoprávních médií není ve financování. Je v politice samotné

Na první pohled to vypadá jako zásadní civilizační střet. Buď poplatky, nebo konec nezávislosti. Jenže tak jednoduché to není. Samotný model financování totiž ještě neříká skoro nic. Veřejnoprávní média mohou být relativně nezávislá i při financování ze státního rozpočtu. A naopak mohou být politicky závislá i tehdy, když formálně žijí z poplatků.

Problém proto není v tom, jestli lidé platí 205 korun měsíčně, nebo jestli peníze přijdou z rozpočtu. Problém je v tom, kdo může o těch penězích rozhodnout. A jak snadno.

V Česku je nyní televizní poplatek 150 korun měsíčně a rozhlasový poplatek 55 korun měsíčně. Dohromady tedy domácnost platí 205 korun měsíčně. To zní jako přímý vztah mezi občanem a veřejnoprávním médiem. Občan platí, média vysílají, politici do toho nemluví. Jenže to je spíš hezká pohádka než právní realita. Výši poplatků totiž stejně stanoví zákon. A zákon může Parlament změnit.

To znamená, že ani koncesionářské poplatky nejsou mimo dosah politické moci. Pokud má politická většina vůli a dost hlasů, může poplatky zvýšit, snížit, zmrazit, zrušit nebo změnit okruh poplatníků. Přesně to se ostatně v minulosti dělo. Velká mediální novela účinná od května 2025 zvýšila televizní poplatek na 150 korun, rozšířila okruh poplatníků i na zařízení schopná reprodukovat televizní vysílání.

Jinými slovy: poplatek sám o sobě není apolitický. Je jen politicky nastavený jiným způsobem.

Stejně zjednodušující je ale i opačný výkřik, že financování ze státního rozpočtu automaticky znamená zestátnění médií. Neznamená. V Evropě existuje víc modelů financování a žádný z nich není sám o sobě zárukou svobody ani nesvobody.

Financování poplatky využívá deset států Evropské unie. Jiné země financují veřejnoprávní média ze státního rozpočtu, další přes speciální daň. Například Finsko a Švédsko přešly na zvláštní daňový model, zatímco Dánsko nebo Francie přešly na financování ze státního rozpočtu.

A teď přijde pointa. Mezi zeměmi, které jsou v žebříčcích svobody médií hodnoceny dobře, najdeme různé modely. V první desítce indexu Reportérů bez hranic za rok 2025 byly vedle Česka také Finsko, Dánsko, Irsko, Portugalsko nebo Švýcarsko. Tedy země s různými systémy financování veřejnoprávních médií.

Naopak Maďarsko je příkladem toho, že financování ze státního rozpočtu může být součástí mnohem širšího politického ovládnutí médií. Jenže problém Maďarska není jen v tom, že zrušilo poplatky. Problém je v celém systému politické kontroly, včetně ovládnutí dozorových a regulačních orgánů.

Co z toho plyne? Že samotná otázka „poplatek, nebo rozpočet“ je falešně jednoduchá.

Podle návrhu zákona má Český rozhlas dostávat ze státního rozpočtu roční příspěvek 2 065 766 000 korun. Česká televize má dostávat 5 741 826 000 korun. Od roku 2028 se má příspěvek valorizovat podle inflace, maximálně však o pět procent ročně.

Na papíře to může znít technicky. V praxi je ale důležité porovnání s dnešním stavem.

Česká televize má pro rok 2026 plánované celkové výnosy 8,536 miliardy korun. Z toho příjem z televizních poplatků má činit 6,73 miliardy korun. Navržený příspěvek ze státního rozpočtu je 5,742 miliardy korun. To je zhruba o 988 milionů korun méně než plánovaný příjem z televizních poplatků.

Český rozhlas má pro rok 2026 navržený vyrovnaný rozpočet 2,736 miliardy korun. Výnosy z rozhlasových poplatků mají činit 2,476 miliardy korun. Navržený příspěvek ze státního rozpočtu je 2,066 miliardy korun. To je zhruba o 410 milionů korun méně než plánované výnosy z rozhlasových poplatků.

Dohromady tedy nejde jen o změnu způsobu financování. Jde také o snížení hlavního veřejného zdroje financování přibližně o 1,4 miliardy korun.

A tady už se dostáváme k jádru problému. Není tak důležité, jestli peníze tečou přes poplatek, nebo přes rozpočet. Důležité je, jestli systém umožňuje politikům veřejnoprávní média finančně vyhladovět.

Druhá část problému je personální. Veřejnoprávní média totiž neřídí vláda přímo. Premiér nemůže ráno zavolat do České televize a říct: dneska vyhoďte generálního ředitele. Takhle jednoduše to nefunguje.

Jenže to neznamená, že politika nemá vliv.

Rada České televize má 18 členů. Z toho 12 volí Poslanecká sněmovna a 6 volí Senát. Rada Českého rozhlasu má 9 členů. Z toho 6 volí Poslanecká sněmovna a 3 volí Senát.

Právě rady pak mají zásadní pravomoci. Rada České televize jmenuje a odvolává generálního ředitele, schvaluje rozpočet České televize, kontroluje hospodaření, schvaluje dlouhodobé plány a volí i odvolává členy dozorčí komise. U České televize má dozorčí komise 5 členů a je poradním orgánem rady ve věcech kontroly hospodaření.

Podobně je tomu u Českého rozhlasu.

To znamená, že politická moc nad veřejnoprávními médii není jen otázkou peněz. Je to kombinace peněz, rad, generálních ředitelů, dozorčích komisí a zákonných pravidel.

Evropský akt o svobodě médií neříká, že veřejnoprávní média musejí být financována pouze poplatkem. Říká něco důležitějšího. Financování má být založeno na transparentních a objektivních kritériích stanovených předem. Má zajišťovat přiměřené, udržitelné a předvídatelné finanční zdroje. A tyto zdroje mají chránit redakční nezávislost.

To je podle mě mnohem přesnější debata než náboženská válka o koncesionářské poplatky.

Skutečná pojistka nezávislosti totiž není v názvu platby. Je v tom, jestli financování nejde každý rok politicky vydírat. Jestli je navázáno na předem daný výpočet. Jestli je víceleté. Jestli existuje nezávislá kontrola. Jestli jsou pravidla pro volbu a odvolávání radních jasná, přísná a odolná proti momentální politické náladě. Jestli generální ředitel nemůže být odvolán jen proto, že se jeho zpravodajství někomu nelíbí.

A také v politické kultuře. Protože i nejlepší zákon se dá ohýbat, když je dost vůle a dost cynismu.

Debata o veřejnoprávních médiích se dnes často vede tak, jako by existovaly jen dvě možnosti. Buď koncesionářské poplatky a svoboda. Nebo státní rozpočet a konec demokracie.

Jenže realita je složitější. Koncesionářské poplatky nejsou posvátný štít. Státní rozpočet není automaticky nástroj totality. Obojí může fungovat. A obojí se dá zneužít.

Rozhodující je, jak snadno může aktuální politická většina změnit výši financování, jak snadno může ovlivnit rady a jak silné jsou právní pojistky proti tomu, aby se veřejnoprávní média stala odměňovaným nebo trestaným služebníkem politické moci.

V tomto smyslu budou veřejnoprávní média vždy do určité míry vydaná na milost politické většině. Stejná většina může změnit koncesionářské poplatky. Stejná většina může změnit příspěvek ze státního rozpočtu. Stejná většina může měnit zákony, volit radní a vytvářet tlak na vedení.

Proto bychom se neměli ptát jen na to, jestli budou peníze chodit od domácností, nebo ze státního rozpočtu.

Měli bychom se ptát, jestli systém obsahuje dost silné brzdy, aby žádná vláda nemohla veřejnoprávní média jednoduše vyhladovět, ochočit nebo personálně převzít.

Protože veřejnoprávní médium nezávisí jen na tom, kdo ho platí. Závisí hlavně na tom, kdo ho může potrestat.