Článek
Charlie Kirk byl v posledních letech svého života výraznou tváří americké politické sféry. Netajil se svým obdivem k Donaldu Trumpovi a sám minulý podzim sehrál klíčovou roli v jeho návratu do Bílého domu. Jeho studentské pravicové hnutí Turning Point USA, jež založil před více než deseti lety společně se svým mentorem Billem Montgomerym, se především mezi mladými stalo nebývale populárním, a zprostředkovalo mu tak hojný mediální prostor.
Kirk se proslavil hlavně debatami na univerzitních kampusech. Se svým týmem objížděl školy po celé USA, kde vedl diskuze ohledně jím zastávaných konzervativních a libertariánských postojích a kritizoval liberální indoktrinaci, jež se dle jeho názoru stala běžnou součástí agend amerických univerzit.
Často nabádal studenty k tomu, aby se snažili myslet sami za sebe a nenechávali se ovlivňovat údajnou levicovou propagandou ze strany vzdělávacích institucí. Zastával názor, že moderní univerzity jsou podvod a výše školného není ve většině případů ani zdaleka úměrná poskytovanému vzdělání.
Kirkovy kontroverzní stanoviska
Největší spektrum emocí napříč společností vzbuzovaly Charlieho postoje vůči potratům. Byl znám svým skálopevným pro-life* postojem a potrat považoval za vraždu. Při účasti v debatním videu známého kanálu Jubilee, kde jakožto představitel a nositel konzervativních hodnot debatoval s pětadvaceti liberálně smýšlejícími studenty, vzbudil rozsáhlé nevole výrokem, že kdyby byla jeho desetiletá dcera znásilněna, dítě by měla i tak porodit a potratu se vyhnout. Na jiné akci svůj argument doplnil tím, že potrat by neměl být akceptován ani v případě znásilnění, jelikož „něco zlého (znásilnění) se nezlepší, jestliže se stane další zlá věc (potrat).“
Často také srdnatě hájil druhý dodatek Ústavy, který Američanům umožňuje právo držet a nosit zbraně. V reakci na jeho postřelení se ihned začalo citovat jeho vlastní tvrzení, že se „vyplatí mít každoročně několik obětí střeleb, aby mohl být zachován druhý dodatek“.
Debaty se též točily ohledně již zmiňovaného vzdělávacího sektoru, kde se však konsenzus hledal mnohem snadněji a dialogy bývaly méně vyhrocené.
*pro-life je hnutí za právo na život odmítající potrat, opakem je pro-choice
Nevhodné reakce uživatelů sociálních sítí
Krátce po tom, co média o postřelení známého politického aktivisty informovala veřejnost, se sociální sítě a internetové diskuze zaplavily nespočtem různorodých příspěvků. K vidění byly modlitby pro Kirkovo zotavení, šířily se spekulace o jeho zdravotním stavu a nechyběly ani přání volající po jeho smrti. Poslední zmíněný bod ve mně vyvolal tak nepříjemné pocity a zklamání ze současného stavu společnosti, že jsem cítil potřebu se k situaci a poznámkám diskutujících vyjádřit.
Já osobně jsem se s panem Kirkem v naprosté většině věcí neshodl. Potraty podporuji. Jsem přesvědčený, že žena má veškeré právo rozhodovat o svém těle a jakožto nositelka plodu učinit rozhodnutí, jestli chce porodit, nebo potratit, a to bez ohledu na okolnosti. Zvláště pak v případě, jestliže byla znásilněna.
Stejně tak jsem ale přesvědčen, že by nikdo neměl být vražděn za svá politická ani jiná přesvědčení. Žijeme - nebo alespoň se tím pyšníme - v době demokratické, kde se spor řeší diskuzí. A jestliže diskuze selže, opustíme ji, ač se nám třeba nepodařilo změnit názor svého protějšku. V žádném případě ale není nesouhlas důvodem pro násilí, natožpak pro vraždu.
I kdyby Charlie Kirk nebo kdokoli jiný hlásal sebekontroverznějších názory, se kterými se člověk do hloubi duše neztotožňuje, neopravňuje ho to mu byť zkřivit vlas.
S univerzálním souhlasem se nepočítá a nikdy se s ním počítat nebude. Je přirozené, že lidé chovají rozdílné postoje, a dokonce je to snad správné, neboť máme jako lidé o čem přemýšlet a diskutovat. Diskuzí se otevírá nová dimenze vnímání a je nám umožněno na realitu nahlížet z perspektivy, jež nám dosud nebyla známa. Kdyby názor každého byl shodný s kterýmkoli jiným, automaticky by vymizel prostor pro inovaci a progres.
Charlie Kirk nechtěl nic jiného. Toužil po diskuzi, po debatě, po výměně názorů s mladou generací, jelikož právě ji považoval za budoucnost Spojených států.
Spojené státy polarizované
Polarizace amerického lidu tak dosáhla svého nového maxima. Celý národ jako by se štěpil na dva tábory, přičemž jeden z nich událost důrazně odsuzuje, druhý pro ni chová pochopení. Jako kdyby nebylo nic mezi. Jako kdyby na středeční akci nebyl zavražděn člověk. Otec. Manžel. A na to jako kdyby všichni zapomněli.
Copak už koncept vzájemného naslouchání a chápání dočista vymizel? Copak konzervativec nemůže přitakat demokratovi? Nemůže truchlit za smrt toho druhého? Politická orientace začíná u lidí až příliš splývat s identitou osobní. Natolik, že se z lidí vytrácí sounáležitost, láska a pochopení. Zbytečný souboj. Paradoxní válka, kdy oba tábory bojují za to, aby se měli všichni dobře. A bojují proti sobě.
Tímto textem nechci nijak hodnotit působení Charlieho Kirka ve veřejném prostoru. Mým hlavním cílem není hodnotit jeho argumenty nebo je vyvracet. Chci odsoudit bestiální výroky, které se na sociálních sítích a v diskuzích v posledních hodinách šíří. Kdyby světu nevládla uměle koncipovaná nenávist, svět by byl lepším a bezpečnějším místem. Uvědomme si, prosím, že jsme všichni jen lidé a lidmi zůstáváme - pro sebe i pro druhé - i přes rozdílné postoje. Neexistuje totiž názor, který by měl sloužit jako vstupenka do podsvětí.
