Článek
Když jim manželovi rodiče nabídli, že si mohou upravit starší dům a bydlet v něm, Jana v tom problém neviděla. Dům potřeboval spoustu práce, ale manželé měli úspory a byli připraveni pustit se do rekonstrukce. Věřili, že tam zůstanou řadu let. „Bylo nám jasné, že dům není náš. Jenže manželovi rodiče nám nikdy nedali najevo, že by to měl být problém. Naopak říkali, ať si to uděláme podle sebe, že tam budeme bydlet. Tak jsme do toho šli,“ říká Jana.
Každou volnou korunu dali do domu
Dům byl v poměrně špatném stavu. Zatékalo střechou, koupelna pamatovala několik desetiletí a stará okna netěsnila. Manželé se proto pustili do rozsáhlé rekonstrukce. Nešlo jen o malování a výměnu podlah. Nechali udělat novou koupelnu, opravili rozvody, pořídili kuchyňskou linku a postupně se pustili i do dalších místností. „Každou volnou korunu jsme dávali do domu. Některé věci jsme si udělali sami, abychom ušetřili. O víkendech jsme místo výletů jezdili nakupovat materiál nebo jsme něco opravovali. Když jsme si chtěli koupit nový nábytek, raději jsme peníze odložili na další práce,“ vzpomíná Jana.
Část nákladů pokryly jejich úspory, na některé úpravy si museli půjčit. Počítali s tím, že když už do domu vloží tolik peněz a práce, budou tam dlouhodobě žít. S manželovými rodiči vycházeli dobře a žádný zásadní problém se zpočátku neobjevoval.
Dokud bylo všechno podle jejich představ
Zpočátku se zdálo, že se s manželovými rodiči na všem domluví. Postupně ale Jana začala narážet na to, že tchyně má o domě vlastní představy. Vadilo jí třeba, jakou kuchyň si manželé vybrali nebo co chtějí v jednotlivých místnostech změnit. „Kuchyň jsme si zaplatili sami, a přesto měla tchyně potřebu nám říkat, co jsme měli udělat jinak. Nechtěla jsem se s ní hádat kvůli každé hlouposti, ale někdy mě to opravdu štvalo. Člověk do toho dá peníze a pak poslouchá, že to udělal špatně,“ říká Jana.
Manžel se snažil spory s rodiči mírnit. Podle něj nemělo smysl řešit každou poznámku a kazit si kvůli tomu vztahy. Jana ale čekala, že se jí alespoň někdy zastane. Sama totiž měla pocit, že se od ní očekává, že bude respektovat pravidla tchána a tchyně, přestože rekonstrukci platili z velké části ze svého.
Ptali se, jak dlouho ještě zůstanou
Pak se rodiče začali vyptávat, jak dlouho ještě chtějí v domě zůstat. Jana tomu zpočátku nepřikládala velkou váhu. Brzy ale pochopila, že nejde jen o nezávazné otázky. „Jednou nám manželova maminka řekla, že by chtěli mít dům zase pro sebe a že bychom si měli najít něco vlastního. Zůstala jsem na ni koukat. Pořád jsme spláceli půjčku a do domu jsme dali tolik peněz, že jsme za ně mohli mít zařízený úplně jiný byt,“ popisuje Jana.
Manželovi rodiče jim vysvětlili, že dům patří jim a že o něm mohou rozhodovat. Jana namítala, že přece věděli, do čeho s manželem investují, a nikdy jim neřekli, že by se měli za pár let odstěhovat. Na tom se ale nic nezměnilo. Pro tchána a tchyni bylo rozhodující, že nemovitost zůstala jejich majetkem. Manželé tak najednou nevěděli, co bude dál ani jestli se jim podaří získat zpět alespoň část peněz, které do oprav vložili.
Peníze, které už nikdo nevrátí
Jana se od té chvíle na celou rekonstrukci dívá jinak. To, co jí dřív připadalo jako rozumná cesta k vlastnímu zázemí, je dnes zdrojem obav. S manželem začali počítat, kolik je opravy skutečně stály, a zjišťovat, jaké mají možnosti. „Když jsme začínali, vůbec mě nenapadlo, že jednou budeme řešit, jestli nás někdo může z domu vyhodit. Nešlo nám o to, abychom na rodičích vydělali. Chtěli jsme normálně bydlet a mít jistotu, že se nemusíme každou chvíli stěhovat. Teď máme pocit, že jsme roky pracovali na něčem, co nám nikdy nepatřilo,“ přiznává.
Nejvíc ji mrzí, že se na rozhodnutí podílela celá rodina a že rodiče podle ní dobře věděli, kolik peněz jejich syn s manželkou do domu dávají. Nikdo přesto předem neřešil, zda by měli nárok na náhradu investic, kdyby se jejich bydlení jednou stalo neudržitelným.
Manžel je z celé situace nešťastný. Na jednu stranu nechce přijít o peníze, které do domu vložil, na druhou stranu se zdráhá postavit rodičům otevřeně. Jana má pocit, že právě jeho neochota řešit věci včas jejich současnou situaci ještě zhoršuje. „Říkám mu, že jsme se měli domluvit písemně hned na začátku. On mi odpovídá, že přece nemohl čekat, že se jeho vlastní rodiče takhle zachovají. Jenže to nám teď nepomůže. Důvěra je jedna věc, ale člověk musí myslet i na to, co se může stát.“
Začali hledat cestu ven
Manželé nyní zvažují, zda se pokusí s rodiči dohodnout na finančním vypořádání, nebo zda budou muset odejít a nové bydlení hledat jinde. Jenže po letech investic nemají tolik úspor, kolik by potřebovali na pořízení vlastního domu či bytu. Zároveň stále splácejí peníze, které si na rekonstrukci půjčili.
Jana si uvědomuje, že nejde jen o peníze. Při představě dalšího stěhování ji mrzí také ztracený čas a práce, kterou do domu vložili. Každou místnost si postupně upravovali podle sebe a věřili, že tam budou jednou žít i se svou rodinou. „Nejhorší je, že už se tam necítím doma. Když něco opravujeme nebo kupujeme, pořád přemýšlím, jestli to vůbec má smysl. Člověk by měl mít ve vlastním bydlení klid, ne čekat, kdy mu někdo oznámí, že si má sbalit věci.“
Dnes by Jana každému, kdo se ocitne v podobné situaci, poradila jediné: než vloží do cizí nemovitosti celoživotní úspory, měl by si předem ujasnit, za jakých podmínek tam bude bydlet a co se stane, pokud dohoda přestane platit. „Nemusíte hned předpokládat, že se s rodinou pohádáte. Ale měli jsme si všechno sepsat. Tehdy nám to připadalo zbytečné a dnes za tu chybu možná zaplatíme mnohem víc, než jsme si kdy dokázali představit,“ uzavírá Jana.
