Článek
Když manžel přišel s tím, že by si mohli pořídit chalupu společně s rodiči, Iva nebyla proti. Sama toužila po místě, kam by mohli utéct z města, posedět na zahradě a občas pozvat přátele. Na vlastní nemovitost by ale sami nedosáhli, a tak jim společná koupě připadala jako rozumné řešení. „Říkali jsme si, že to bude výhodné pro všechny. My jsme měli něco našetřeno, manželovi rodiče přidali zbytek a koupili jsme starší chalupu, kterou jsme si chtěli postupně opravit. Nikdo z nás nepočítal s tím, že se kvůli ní jednou přestaneme bavit,“ vypráví Iva.
Zpočátku jim společné víkendy na chalupě vyhovovaly. Každý přiložil ruku k dílu, něco se opravilo, něco dokoupilo a postupně si tam všichni zařizovali zázemí. Tchán se pouštěl do práce kolem domu, tchyně měla své plány se zahradou a Iva s manželem platili vybavení a další potřebné věci. Tehdy ji ani nenapadlo, že by se jednou mohli kvůli chalupě rozhádat. „Byla jsem ráda, že máme kam jet. Nemusela jsem každý pátek řešit, co budeme dělat, a děti se tam mohly vyřádit venku. Jenže časem jsem si všimla, že tchyně začíná brát chalupu spíš jako svou nemovitost, do které nám občas dovolí přijet.“
Na návštěvu se musíme ptát
Zpočátku šlo o drobnosti. Iva s manželem chtěli přijet na víkend, ale tchyně jim oznámila, že už mají s manželem jiné plány. Jindy jim vyčetla, že přijeli bez předchozí domluvy, přestože podle Ivy měli za to, že chalupu mohou využívat všichni spolumajitelé. „Najednou jsme museli hlásit, kdy přijedeme, kolik nás bude a jestli tam chceme přespat. Když jsme se zeptali, proč se musíme doprošovat, tchyně nám řekla, že přece nechceme, aby nám tam někdo lezl, kdy se mu zachce. Jenže přesně tak jsme si to na začátku domluvili,“ popisuje Iva.
Manžel se snažil situaci uklidňovat. Tvrdil, že jeho rodiče jsou starší, mají rádi svůj klid a že se s nimi přece nebudou hádat kvůli každému víkendu. Iva mu zpočátku dávala za pravdu. Nechtěla, aby se kvůli chalupě rozhádala celá rodina.
Jenže postupně měla pocit, že ustupují pořád jen oni. Když chtěli přijet na prodloužený víkend, dozvěděli se, že rodiče už mají pozvanou návštěvu. Když si naplánovali pobyt s přáteli, tchyně jim oznámila, že se jí to nehodí. A když se Iva ozvala, následovala hádka. „Jednou jsem se zeptala, jestli si máme před každou cestou nechat pobyt schválit. Tchyně se urazila a řekla mi, že jestli se nám její pravidla nelíbí, nemusíme tam jezdit vůbec. Manžel jí na to nic neřekl. To mě naštvalo snad ještě víc než její poznámka,“ přiznává.
Rozhodli za nás
Největší hádka přišla před letními prázdninami. Iva s manželem počítali s tím, že na chalupě stráví několik dní. Chtěli tam vzít děti, odpočinout si a užít si čas mimo město. Jenže manželova matka jim oznámila, že už mají na stejný termín vlastní program a s jejich pobytem nepočítají. „Řekla jsem jí, že jsme přece chalupu kupovali společně a že jsme do ní také dali peníze. Odpověděla mi, že oni zaplatili větší část a že by se podle toho mělo rozhodovat. V tu chvíli mi došlo, že jsme se asi nikdy neshodli na tom, co pro nás společná koupě vlastně znamená,“ říká Iva.
Od té doby se vztahy ještě zhoršily. Manželovi rodiče začali rozhodovat o tom, kdo bude mít klíče, kdy se bude opravovat střecha a jak se budou využívat jednotlivé místnosti. Iva s manželem se přitom na nákladech podíleli i nadále. Když se manžel pokusil s otcem promluvit, dozvěděl se, že by měl být rád, že vůbec mají kam jezdit. „Tohle mě opravdu zabolelo. My jsme jim přece nešli prosit o dovolenou zadarmo. Chalupu jsme koupili společně, zaplatili jsme svůj podíl a další peníze jsme nechali při rekonstrukci. A teď se máme tvářit, že nám vlastně nic nepatří?“
Manžel je z celé situace rozpolcený. Ví, že jeho žena má důvod být naštvaná, ale nechce se dostat do otevřeného konfliktu s rodiči. Iva mu vyčítá, že je pořád omlouvá a doufá, že se všechno samo uklidní. Jenže ona už na další smíření bez jasné dohody nemá náladu. „Nechci manžela nutit, aby si vybíral mezi mnou a rodiči. Jenže tohle není obyčejná rodinná hádka. Jde o naše peníze a o to, že nemůžeme využívat něco, za co jsme zaplatili. Kdybychom si chalupu pronajali, taky by nám nikdo nemohl jen tak říct, že už tam nesmíme,“ říká.
Peníze zpátky, nebo další hádky?
Iva dnes přemýšlí, jestli by nebylo lepší svůj podíl prodat a mít od celé věci pokoj. Jenže není jisté, zda by manželovi rodiče byli ochotní se na takovém řešení dohodnout. Navíc nechce přijít o peníze, které do chalupy vložili, ani se smířit s tím, že jejich společné plány skončily kvůli sporům o to, kdo má větší právo rozhodovat.
Když si vzpomene, jak první léto seděli na zahradě a plánovali, co všechno ještě opraví, je jí z toho smutno. Tehdy mě ani nenapadlo, že se jednou budeme hádat o to, jestli tam vůbec můžeme přijet. „Dnes bych do společné koupě s rodinou šla jedině tehdy, kdyby bylo všechno předem jasně domluvené a napsané na papíře,“ uzavírá Iva.
Zdroj: autorský článek
