Článek
Nebyl to princ, kterého by si lidé spojovali s elegancí, noblesou a důstojným vystupováním. Naopak. Srbský princ Jiří Karađorđević, známý také jako Djordje, působil na své okolí jako neřízená střela. Měl prudkou povahu, sklony k agresi, miloval skandály a neustále porušoval pravidla, která byla od člena panovnické rodiny očekávána. Zatímco jiní následníci evropských trůnů byli vedeni k diplomatickému chování a reprezentaci monarchie, Jiří budil dojem člověka, který se záměrně pohyboval na hraně chaosu.
Jedni ho nenáviděli, druzí milovali
Ve společnosti se o něm mluvilo jako o výtržníkovi, psychicky narušeném člověku a nebezpečném podivínovi. Lékaři jej označovali za labilního, část aristokracie ho považovala za ostudu dynastie. Přesto měl své příznivce. Někteří Srbové v něm viděli muže, který se odmítal podřídit dvorské přetvářce a konvencím. Jiní ho litovali jako člověka, kterého vlastní rodina zničila.
Princ Jiří se narodil roku 1887 jako nejstarší syn srbského krále Petra I. Karađorđeviće. Už od dětství byl vychováván s vědomím, že jednou usedne na srbský trůn. Jenže od mládí vykazoval prudké změny nálad a výbušné chování. Byl inteligentní, energický a odvážný, ale zároveň nevyzpytatelný. Dokázal být okouzlující a přátelský, aby se během několika minut proměnil v agresivního člověka, který ztratil kontrolu nad emocemi.
Princ Jiří byl postrachem pro své okolí
Skandály se na něj lepily jeden za druhým
Bělehradský dvůr mu připadal nudný a svazující. Přísná etiketa, nekonečné audienční povinnosti a formální plesy ho ubíjely. Místo života aristokrata vyhledával dobrodružství, noční podniky a společnost lidí z pochybných kruhů. Když už nemohl vydržet dvorskou rutinu, sedl do motorového člunu a odplul do Zemunu, tehdy mnohem živější části poblíž Bělehradu, kde pulzoval noční život.
Právě tam se nacházel slavný Grand Hotel, místo plné hudby, alkoholu a hazardu. Hrály zde cikánské kapely, teklo šampaňské a bohatí hosté se bavili až do rána. Nechyběly ani soukromé salony a dámská společnost. Jiří zde utrácel peníze, pil a zapomínal na své postavení následníka trůnu. Pro konzervativní dvůr bylo něco podobného nepřijatelné.
Skandály se na něj začaly lepit jeden za druhým. Vyvolával hádky, dostával se do konfliktů a jeho výstřelky plnily zákulisní hovory aristokracie. Jednou během dvorního plesu usnul ve svých komnatách ještě před koncem oficiální části večera. Když se později probudil a uslyšel smích, zpěv a cinkání sklenic z pokračující oslavy, okamžitě vstal a vrhl se mezi hosty.
Komorník zaplatil životem
Zpočátku působil uvolněně a přátelsky. Popíjel s hosty, zpíval a bavil společnost. Jenže jeho nálada se rychle změnila. Byl stále hlučnější, začal provádět nevhodné výstupy a celá situace přerostla v další ostudu, o níž se dlouho mluvilo. Pro dvůr to byl další důkaz, že princ nedokáže ovládat své chování.
Osudovým se mu však stal incident z března roku 1909. Tehdy došlo k tragédii, která definitivně zničila jeho pověst i politickou budoucnost. Podle dobových svědectví se princ rozzuřil kvůli zdánlivé maličkosti. Jeho komorník Štěpán Kolaković měl doručit dopis a údajně nesplnil rozkaz dostatečně rychle. Jiří propadl zuřivosti.
Svědci tvrdili, že prince zachvátil nekontrolovatelný vztek. Na sluhu začal křičet, urážel ho a vyhrožoval mu. Když se Kolaković pokusil něco vysvětlit, Jiří ho udeřil pěstí. Následovalo brutální napadení. Komorník skončil po pádu ze schodů těžce zraněný a později svým zraněním podlehl.
Ani Paříž ho nerozveselila
Celá země byla v šoku. Vražda sluhy členem královské rodiny vyvolala obrovský skandál. Král Petr I. se snažil situaci uklidnit a vdově po komorníkovi vyplatil vysoké odškodné. Jenže veřejnost už měla jasno, princ Jiří překročil všechny meze.
Pod tlakem politiků, armády i veřejnosti se musel vzdát následnictví trůnu. Srbské elity totiž začaly mít strach, že by jeho nevyzpytatelné chování mohlo jednou přivést stát do katastrofy. Korunním princem se tak stal jeho mladší bratr Alexandr, budoucí jugoslávský král Alexandr I.
Pro Jiřího to byla obrovská rána. Přestože se často choval destruktivně, ztrátu trůnu nesl velmi těžce. Na čas odešel do Paříže, kde hledal nový smysl života. Ani tam však dlouho nevydržel. Francouzská metropole mu sice nabízela svobodu, ale princ nedokázal najít klid. Brzy se vrátil do Srbska a pokračoval ve svém bouřlivém životě.
Prohlášen za psychicky nemocného
Jeho chování se postupně stávalo ještě podivnějším. Propadal záchvatům vzteku, měl konflikty s okolím a jeho rodina se začala obávat, že představuje nebezpečí nejen pro sebe, ale i pro monarchii. Nakonec byl prohlášen za psychicky nemocného a násilně internován v psychiatrickém zařízení.
Tam strávil dlouhé roky života. Pro někdejšího následníka trůnu to byl drtivý pád. Z člověka, který měl jednou vládnout Srbsku, se stal izolovaný muž zbavený moci, důstojnosti i svobody. Historici se dodnes přou, zda byl skutečně duševně nemocný, nebo zda jeho internace posloužila především k tomu, aby se ho královská rodina zbavila.
Přežil všechny členy své rodiny
Někteří tvrdí, že Jiří trpěl psychickými problémy a nezvládal impulzivní chování. Jiní upozorňují, že tehdejší psychiatrie byla často zneužívána proti nepohodlným lidem. Faktem ale zůstává, že princ strávil podstatnou část života v izolaci.
Ironií osudu přežil téměř všechny členy své rodiny. Po druhé světové válce dokonce žil v socialistické Jugoslávii pod vládou Josipa Broze Tita. Přestože monarchie dávno padla, bývalý princ dožil v relativním klidu a zemřel až roku 1972.
Příběh Jiřího Karađorđeviće patří k nejtemnějším osudům evropských aristokratů 20. století. Měl být králem, místo toho se stal symbolem skandálů, násilí a lidského pádu. Jeho život ukazuje, že ani královský původ nezaručuje štěstí, stabilitu ani úctu okolí. Někdy může být koruna spíše prokletím než privilegiem.
Zdroje: autorský článek s využitím
kniha Aféry a skandály Habsburků
