Článek
Sheilo, temná Sheilo, vyslyšíš mé naléhání?
Budeš naslouchat mému úpění, odměníš mou bolest?
Agatha Christie, Básně, 1973
Prolog
Stál ve skrytu vzrostlých smrků a pozoroval ji oknem, které žlutě zářilo do tmy. Viděl ji, jak sedí u stolu a s někým telefonuje. Byla krásná. Dlouhé, tmavé vlasy měla volně rozpuštěné, seděla tam jen tak v noční košili a županu. Na stole před sebou měla otevřený laptop a když ukončila hovor, odložila telefon a něco psala. Má s ní zkusit ještě promluvit? Bylo by to zbytečné. Neposlouchala by ho. Zaklapla laptop a odnesla ho do menšího pokojíku, který jí sloužil jako pracovna. Položila ho tam na stůl, zhasla za sebou světlo a vrátila se do kuchyně. Díval se, jak umývá nádobí a uklízí kuchyň. Teď mu zmizela, zřejmě odešla do koupelny. To je jeho chvíle. Pomalu přešel k domovním dveřím a potichu si odemkl vlastním klíčem. Snad ani nevěděla, že ho má. V chodbě mu pod nohou zaskřípalo jedno ze starých dubových prken podlahy. Zarazil se. Asi ho neslyšela, v koupelně tekla voda. Vešel do kuchyně a postavil se hned za dveře. Zády se tiskl ke zdi. Chtěl ji překvapit. Voda přestala téct a ozvaly se kroky. Vešla do kuchyně a on se postavil za ni.
„Dobrý večer,“ řekl mírně.
„Co tady, do prdele, děláš?“ vyjela na něj.
„Chci si promluvit“
„Nechci s tebou mluvit. Vypadni.“
„Takhle se mnou nemluv,“ řekl tvrdě a přistoupil k ní blíž, „jak jsi mi to mohla udělat?“
„Zmiz. Okamžitě,“ přistoupila teď až k němu a byla ledově klidná, „máš na to přesně pět vteřin. Pak zavolám policii.“
Napřáhl ruku a dal jí facku. Chytla se za tvář a nenávistně po něm blýskla očima.
„Ty chudáku,“ zasyčela, „fackovat ženskou to umíš. Na to jsi chlap, co. Ale to je taky všechno, u toho to končí. V posteli už takovej chlap nejsi. Jsi nula. Nestojíš ani za odplivnutí.“
Díval se jí do očí a snad ani nevěděl co vlastně dělá. Ruce se mu samy zvedly a přes ramena jí přejely až ke krku. Překvapeně vytřeštila oči a chtěla vykřiknout, ale nestihla to. Stiskl pevně a nepustil, dokud se jí nepodlomila kolena a ona neklesla na podlahu.
Vzduch byl těžký a lepkavý a špatně se mu dýchalo. Obloha byla zatažená a černé mraky nepropustily ani trochu měsíčního světla. Nevadilo mu to. Kdesi v dálce zahřmělo a temnotu rozčísl záblesk. Pracoval systematicky, navlhčeným hadříkem otíral všechno, čeho se v maličkém, útulném domku dotkl. Mrtvého těla na podlaze, zabaleného ve starém závěsu, si nevšímal. Teď ne, ještě ne, na to je zatím čas. Otevřel dvířka pod dřezem v kuchyni a hledal gumové rukavice. Konečně je našel a snažil se je natáhnout, ale byly na jeho velké ruce moc malé. Vztekle je nacpal do kapsy. Zavřel dvířka a otřel je. Vyšel z kuchyně a chodbou prošel až k domovním dveřím. Otevřel a rozhlédl se po okolí. Všude byla tma a ticho, domek stál kus za vesnicí zcela osamoceně. Otevřel kufr auta a znovu vešel dovnitř. Vzal mrtvolu do náručí a naposledy ji k sobě přitiskl. Byla měkká a vláčná. Opatrně ji uložil do kufru auta a vrátil se do domku. Znovu vzal do ruky hadřík, zhasnul světlo v kuchyni a otřel vypínač. Nakonec otřel i kliku dveří. Hadřík hodil do kufru k tělu a zabouchl ho. Usedl do auta a položil ruce na volant. Chvíli jen tak seděl a díval se do tmy. Na přední sklo začaly dopadat první dešťové kapky a za chvilku už se liják dostavil v plné síle. Strčil klíček do zapalování a nastartoval. Ta bouřka mu přijde vhod, pomyslel si, nikdo ho neuslyší. Projel pomalu vesnicí a zadem, polní cestou vyjel nahoru na kopec ke hřbitovní bráně, jen s parkovacími světly, aby nebudil pozornost. Cestu znal nazpaměť, mohl by ji klidně projet poslepu. Malý kostelík se krčil uprostřed hřbitova, temný a osamocený. Zacouval až k bráně a vystoupil, motor nechal běžet. Vytáhl tělo z kufru, připravil si provazy. Opřel mrtvou zády o bránu a přidržoval ji kolenem. Natáhl jednu její ruku do strany a omotal jí zápěstí provazem. Pevně utáhl a přivázal ji. Šlo to těžko, mrtvá byla těžká a klouzala dolů. Nevzdal se, znovu ji podepřel kolenem a pevněji utáhl. S druhou rukou to šlo lépe. Voda z něj teď crčela a padala mu do očí. Byl promočený na kůži. Odstoupil kousek dozadu a zadíval se na svoje dílo. Pokýval hlavou, byl spokojen. Tiše zavřel kufr auta a nasedl. Sjel z kopce stejnou cestou jakou přijel a vyjel ven z vesnice.
Kapitola 1
Alois Ječmínek se probudil velmi časně jako každý den, sotva svítalo. Noční bouřka vyčistila vzduch, obloha byla teď bez mráčků. Čeká nás další krásný, letní den, pomyslel si a poděkoval v duchu Bohu. Po ranní modlitbě si uvařil šípkový čaj a namazal si chleba máslem. Vyšel se svou snídaní zadním vchodem z fary do zahrady, položil ji na starý stůl z neopracovaného dřeva, usedl na lavici, pomalu jedl a díval se, jak na obzoru vychází slunce. V koruně jabloně nad jeho hlavou cvrdlikala pěnkava, na listech keřů i v trávě se leskly kapky vody po nočním dešti. Farář Ječmínek pomalu dopil čaj a vstal. Ometl si z černé kleriky drobečky a nádobí odnesl do kuchyně, kde ho hned opláchl pod tekoucí vodou a položil na pečlivě složenou utěrku. Vzal ze stolu svou modlitební knihu a vyšel na ulici. Se zamykáním se neobtěžoval, svým farníkům bezmezně věřil, stejně jako věřil v lidskou dobrotu a poctivost. Pomalu se vydal do kopce ke kostelu po nedávno nově vyasfaltované silnici. Už mu zbývalo jen pár metrů, když si všiml, že na hřbitovní bráně je něco, co tam v žádném případě nepatří. Srdce se mu málem zastavilo leknutím, na chviličku docela strnul, ale pak přidal do kroku až skoro běžel. Před bránou se zastavil, rychle se pokřižoval a snažil se popadnout dech. Na bráně viselo tělo mladé ženy s rukama roztaženýma do stran, jako by byla ukřižovaná, nohy se dotýkaly země a byly lehce pokrčené v kolenou. Hlavu měla skloněnou a obličej jí zakrývaly mokré vlasy. Na sobě měla dlouhou, bílou noční košili, také úplně promočenou. Skrz mokrou látku prosvítaly obrysy nahého těla. Starý kněz si zakryl v úleku ústa rukou a nevěřícně zíral na ten nesmyslný výjev. Pak se otočil a úprkem běžel zpátky na faru, proběhl chodbou do pokoje, přímo k telefonu. Ruce se mu třásly tak, že ani nemohl vytočit číslo.
„Tísňová linka, jak vám mohu pomoci?“ ozvalo se konečně ve sluchátku.
„Zde fara Jinonice, otec Ječmínek. Máme tady mrtvolu.“
„V Jinonicích na faře? Kdo zemřel?“
„Ne na faře, na hřbitově.“
„Dobře, trochu se zkusíme uklidnit, dýchejte prosím zhluboka. Vy jste našel nějaké mrtvé tělo na hřbitově?“
„Ne přímo na hřbitově. Visí na hřbitovních vratech.“
„Visí?“
„Vypadá, jako by ji někdo ukřižoval.“
„Posíláme k vám hlídku, voláte z fary v Jinonicích?“
„Ano, jak jsem říkal. Jsem otec Alois Ječmínek, kněz zdejší farnosti.“
„Počkejte prosím na faře, hlídka by tam měla být za pár minut.“
„Děkuji vám.“
Roztřesenou rukou položil sluchátko do vidlice a musel si sednout. Nohy měl jako z tvarohu, ruce se mu třásly, na čele mu vyrazil studený pot a nemohl popadnout dech. Chvíli zkoušel zhluboka dýchat, ale pak znovu zvedl sluchátko a vytočil číslo zdravotního střediska v Bartošovicích.
„Ordinace doktora Dostála, prosím,“ ozval se příjemný hlas sestry Veroniky Musilové, která zaujala místo v Markově ordinaci i životě poté, co si jeho předchozí sestra Lucie Matoušková začala odpykávat nepodmíněný trest za spoluúčast na dvou vraždách.
„Otec Ječmínek, slečno Veroniko, mohl by za mnou pan doktor přijet? Stala se hrozná věc.“
„Jistě, hned ho pošlu. Jaké máte obtíže?“
„Nemohu dýchat, všechno se se mnou točí, třesou se mi ruce i nohy.“
„Pan doktor hned jede, bude u vás za pár minut.“
Marek se ani nestihl převléct do bílého pláště, telefonát od faráře Ječmínka přišel, sotva vešli oba do ordinace. Hned popadl svou lékařskou brašnu a vyrazil. Copak asi za hroznou věc se mohlo stát, že to s panem farářem takhle zamávalo, říkal si. Starého kněze znal dobře, přes svůj věk byl ve výborné kondici, nikdy neztrácel smysl pro humor a život i svou službu Bohu bral s nadhledem. Cestou do Jinonic se nezdržoval dodržováním dopravních předpisů o nejvyšší povolené rychlosti, přesto ho kousek před vesnicí předjelo policejní auto s blikajícími majáky. Co se tam proboha stalo, pomyslel si Marek a ještě víc přišlápl plynový pedál. Policejní auto zabrzdilo před farou, otec Ječmínek nasedl a hned se zase rozjelo. Marek ho následoval do kopce ke kostelu. Před hřbitovní bránou už se shromáždil hlouček zvědavců, ale všichni se uctivě drželi v dostatečné vzdálenosti. Nejen, že každý dnes z detektivních seriálů a románů ví, že nemá na nic sahat, ale ten výjev byl natolik děsivý, že se nikdo neodvážil přiblížit.
Policejní auto zastavilo poblíž brány a z místa spolujezdce vystoupil sám náčelník bartošovického oddělení, kapitán Navrátil. Nevěřícně se zadíval na mrtvou a málem omdlel. To snad ne, pomyslel si v duchu a hned sáhl po vysílačce. Zatímco podával hlášení a žádal o výjezd kriminálku, strážmistr Sedláček rozháněl zvědavce a natahoval kolem místa policejní pásku. Marek zaparkoval za policejním autem, vystoupil a i on nevěřícně zůstal zírat na hřbitovní bránu. Rychle se ale vzpamatoval, vykročil k policejnímu autu a chtěl otevřít zadní dveře.
„Co to děláte sakra?“ vyjel na něj náčelník, „kde jste se tu vůbec vzal, kdo vás volal?“
„Otec Ječmínek,“ odvětil suše Marek a otevřel dveře, „udělalo se mu špatně a vůbec se tomu nedivím. Je v šoku, potřebuje pomoc.“
Náčelník jen něco nesrozumitelně zabručel a dál se věnoval své vysílačce.
Marek otevřel zadní dveře auta a sklonil se ke starému faráři.
