Článek
K Markovi se zprávy o dramatických událostech v Jinonicích zatím nedonesly, tak dorazil do ordinace v dobrém rozmaru. S úsměvem pozdravil paní Pokornou, se kterou se setkal u vstupu na polikliniku a dvorně jí přidržel dveře. Při té příležitosti jí požádal, zda by si směl přijít prohlédnout dům po její sestře a domluvili se na sobotní odpoledne. Prošel prázdnou čekárnou a v ordinaci ho přivítala Veronika.
„Zítra přijede Bručoun,“ oznámil jí, „chtěl bych, abysme si šli společně prohlédnout ten dům.“
„Proč ne,“ pokrčila Veronika rameny, „je dobré si k takovému rozhodnutí vzít psychiatra.“
„Chápu, myslíš si, že jen blázen by mohl koupit dům, kde došlo k vraždě. Ale počkej, až ho uvidíš.“
Vyrušilo je zaklepání na dveře. Veronika se na Marka vesele zašklebila a šla otevřít. Marek na sebe rychle hodil bílý plášť a snažil se zaujmout pokud možno důstojnou pozici za stolem.
Vstoupil hubený, pobledlý mladík s obálkou v ruce.
„Dobrý den,“ pozdravil tiše a podával Veronice obálku, „řekli mi, že vám mám předat propouštěcí zprávu.“
„Běžte dál a dejte ji panu doktorovi,“ usmála se na něj Veronika a zamířila ke kartotéce. „Jak se jmenujete?“
„Havelka, Petr,“ odpověděl.
Přistoupil k Markovu stolu, pozdravil a podal mu obálku.
„Posaďte se,“ vyzval ho Marek a vytáhl z obálky několika stránkovou zprávu. Se zájmem se podíval na hlavičku. Psychiatrická klinika, propouštěcí zpráva. No to se podívejme. Pozorně četl a když skončil, odložil ji na stůl a pozorně si mladíka prohlížel. Hezký chlapec, napadlo ho. Je trochu pohublý a nevypadá zrovna zdravě, ale má hezké rysy, tmavé vlnité vlasy a z jeho modrých očí musejí děvčata šílet.
„Jak se cítíte?“ zeptal se ho.
„Už je to lepší,“ zamumlal mladík.
„Pane Havelko, kolegové z kliniky tu píšou, že jste s nimi nechtěl mluvit o důvodech proč jste se pokusil vzít si život.“
Chlapec mlčel, díval se do země a tahal si za cíp trička. Marek chvíli vyčkával, ale nic se nedozvěděl.
„Nebudu vás zdržovat. Jen si prosím pamatujte, že u mě máte dveře kdykoliv otevřené. Kolega doporučuje léky proti úzkostem a antidepresiva, mám vám je předepsat?“
„Chtěl bych to zkusit bez nich,“ řekl odhodlaně.
„To je v pořádku. Přeju vám hodně sil a odvahy, ale kdyby jste měl jakékoliv problémy, přijďte.“
Bručoune, Bručoune, svět je malý. Když ti kamarád nechce sdělit informace, přijdou za tebou samy, pomyslel si Marek když mladík odešel.
Kapitola 30
V tiskárně to zachrochtalo, zarachotilo a potom začala pomalu vydávat barevné fotografie. Sedláček vzal první do ruky a se zájmem se na ni podíval. Studem a překvapením mu zrudly uši. No tohle, pomyslel si. Ne, že by snad s podobnými fotkami nepřišel nikdy předtím do styku, ale na těchto ho překvapily tváře dívek, které znal. I když jen jako zavražděné. Tiskárna znovu zachrochtala a jakoby s úlevou přestala pracovat. Sedláček posbíral obrázky a položil je před majora Krčila. Ten se na ně letmo podíval a přikývl. Jejich obsah ho nijak nepřekvapil, čekal to.
Ozvalo se důrazné zaklepání na dveře a v nich se objevila hlava uniformovaného policisty.
„Je tu ta slečna,“ oznámil jim.
Major Krčil mu pokynul, aby ji uvedl dál a fotografie otočil lícem dolů.
Vešla Alena Šámalová. Měla uplakané oči, tmavé vlasy ještě rozcuchanější než obvykle a na sobě černé tričko a džíny.
„Jak je na tom Vítek?“ zeptala se místo pozdravu.
„Zatím nemáme žádné zprávy,“ oznámil jí major pohřebním hlasem a vyzval ji, aby se posadila.
„Řekněte nám, jak jste se včera rozloučili,“ požádal ji.
Dívce se znovu zalily oči slzami, ale rychle se ovládla, zatřepala hlavou a vylíčila jim, jak ji Vítek doprovodil domů a odešel zkratkou kolem hřiště.
„Potkali jste někoho? Nebo jste někoho viděla poblíž?“
Jenom mlčky vrtěla hlavou.
„Dobře,“ řekl major Krčil a dívka se začala zvedat k odchodu.
„Podívejte se prosím na tohle,“ požádal ji a ona si znovu sedla. Podal jí hromádku barevných obrázků. Zadívala se na první a na sucho polkla. Položila je na stůl a odstrčila je od sebe.
„Věděla jste o tom?“ zeptal se major.
Přikývla.
„Ale já nikdy…..“ nedokončila větu, rty se jí roztřásly návalem emocí.
Sedláček před ni postavil sklenici vody a povzbudivě se na ni usmál. Nevnímala ho. Dívala se upřeně na majora Krčila očima plnýma strachu.
„Lokněte si,“ doporučil jí major Krčil, „to vás trochu zklidní. A pak nám pěkně všechno povězte.“
Dívka trochu usrkla, zhluboka se nadechla a sepjala ruce na stole. Pak začala vyprávět.
„Přišla s tím Milada. Dostala nabídku od nějakého producenta v době, kdy pracovala v Anglii. O víkendech tam dělala v jednom baru a tam se s tím člověkem seznámila. Začala s tím už tam. Když se pak vrátila domů a nastěhovala se do toho domku, pomohl jí tam ten člověk zařídit něco jako ateliér.“
„A dál?“ povzbudil ji major Krčil.
„Řekla nám o tom. Alice byla nadšená, víte, ta hospoda moc nevynášela, jen dost na to, aby neumřela hlady. Já odmítla, ale slíbila jsem jim, že o tom neřeknu živé duši. A taky jsem až do teď nikomu nic neřekla.“
Znovu trochu usrkla teď už zteplalé vody a mírně se otřásla odporem.
„Ty fotky a videa šly podle dohody ven, do zahraničí, na placené stránky. Nikdo tady z okolí by se k nim neměl dostat.“
„Ale dostal?“ hádal major Krčil.
„Ne tak docela. Holky si dávaly bacha, fotily a natáčely u Milady doma a vždycky měly pořádně zatemněno. Ale potom začala mít Milada problémy s Rytychem.“
„Jaké problémy?“
„To její věštění, co používala jako zástěrku, mu strašně leželo v žaludku. Pořád na ni útočil a myslím, že ji později začal špehovat. Milada z toho byla na nervy, zašla i za jeho manželkou, ale jen se spolu pohádaly. Chtěla ho zažalovat za stalking. Mluvila o tom s nějakým právníkem z Jihlavy a ten jí řekl, že bude potřeboval důkazy, jenže ona nic v ruce neměla. Rytych jí nepsal dopisy ani smsky, jen ji špehoval a sprostě jí nadával, když u toho nikdo jinej nebyl. Tak jí ten právník poradil, aby na něj nastražila fotopast. Koupila jich před týdnem několik a nainstalovala kolem chalupy. Nikdo o tom nevěděl, jenom já a Alice.“
„Kam přesně, víte?“ vyštěkl major Krčil.
Přikývla.
Kapitán Zdeněk Novák stál za zády experta na IT technologie v jeho mrňavé kanceláři, přeplněné technikou a opíral se o opěradlo jeho židle. Posadil by se docela rád, ale nebylo kam. Na druhou židli tu nebylo dost místa. Fascinovaně pozoroval monitor na kterém jeho kolega kouzlil s nalezenou fotografií. Z nečitelné tváře schované ve stínu se pomalu ale jistě vynořovala jemu známá tvář. Vychrtlá, asketická tvář s orlím nosem, tentokrát trochu pokřivená výrazem chtíče i znechucení zároveň. Expert vydechl, přestal kouzlit, uložil výsledek na disk a dal tisknout. Zdeněk vzal výsledný obrázek z tiskárny a vydechl obdivem i překvapením. Pak rychle vzal mobilní telefona vytočil číslo svého nadřízeného.
„Majore? Myslím, že ho máme.“
Polední žár nepolevoval ani náhodou, ale v Markově ordinaci byl přijatelný hládek. Slunce se tu opře do oken plnou silou až odpoledne. Veronika vyprovodila posledního pacienta a Marek vzal znovu do ruky propouštěcí zprávu. Roztržitě ji strčil do zadní kapsy kalhot. Požehnaný pátek, nejlepší den z celého týdne, pomyslel si.
„Počkáme na tvého kamaráda tady nebo jdeme?“ zeptala se Veronika, už převlečená do lehkých letních šatů, připravená k odchodu.
„Jdeme, Bručoun se sem dostane až někdy odpoledne a nás paní Hladíková čeká s obědem. Obávám se, že bude zase králík,“ zašklebil se.
„Nikdo neumí králíka na divoko tak, jako paní Olinka. Nemůžu se dočkat,“ zasmála se Veronika.
Po výborném obědě se Marek nabídl, že umyje nádobí a vyhnal dámy do obývacího pokoje i s jejich kávou. Doktor Hladík mu nejistě nabídl svou pomoc, ale když byl s díky odmítnut, přijal to s vděkem a zůstal, aby Markovi dělal společnost.
„Pane doktore, znáte nějakého Petra Havelku? Náš pacient, velmi mladý.“
„Vybavuji si ho jako velmi hezkého a velmi zdravého mladíka, proč se na něj ptáte?“
Marek vytáhl ze zadní kapsy džínů propouštěcí zprávu, beze slova ji doktoru Hladíkovi podal a pustil se do nádobí. Když všechno umyl, setřel kapičky na kuchyňské lince a puntičkářsky vyleštil i vodovodní baterii a dřez, měl doktor Hladík zprávu dočtenou.
„To je velmi překvapivé,“ pronesl doktor Hladík znepokojeně, „ten mládenec byl ve výborném stavu, když jsem ho viděl naposledy. Fyzicky i psychicky. Přišel ke mně od kolegyně Hrůzové, to byla dětská lékařka tady na obvodě, už je taky v důchodu. Nikdy žádné psychické problémy neměl.“
„Vím, pročetl jsem si vaše záznamy. Znáte jeho rodinu?“
„Má jen matku, pokud vím, vyrůstal bez otce. Sourozence nemá. Třeba bude něco vědět Olinka.“
A paní doktorová Hladíková opravdu věděla.
„Tak chudák Péťa Havelka se chtěl zabít?“ řekla překvapeně s vykulenýma očima, „to je vážně moc divné. Řekla bych, že měl spíš důvod k radosti než k sebevraždě.“
„Jak to?“
„No, to máte tak, jeho matka mu nikdy neřekla, kdo je jeho otec, nikdy se s ním nestýkala ani ona ani ten kluk. Ale prý pravidelně platil. Až někdy vloni na jaře se najednou ozval a prosil, aby se mohl se synem začít vídat. No to víte, ze začátku to docela drhlo, kluk byl naštvaný, že se na něj táta vykašlal, ale nakonec se docela skamarádili. Od loňského léta se vídali pravidelně. A paní Havelková mi nedávno svěřila, že se její malý Péťa asi zamiloval a má vážnou známost.“
„Tak se na něj asi ta slečna vykašlala a on to neunesl,“ nadhodila Veronika.
„To se mi nezdá,“ zavrtěl doktor Hladík hlavou, „na to nebyl dost labilní. Jak já ho znám, možná by se někde opil, možná by si i pobrečel, ale zabít se, k tomu by potřeboval vážnější důvod.“
Ozval se domovní zvonek, Marek vyskočil a běžel otevřít. Bouřlivě se se svým kamarádem Bručounem uvítal a uvedl ho do společnosti.
„To je můj kamarád ze studií, Tomáš Mladý, ale nikdo mu neřekne jinak, než Bručoun. Viď, Bručoune?“ s úsměvem ho poplácal po zádech.
