Článek
„O vás nám ani tak nejde,“ ubezpečil ho Zdeněk.
„Na nikoho práskat nebudu, nejsu fízl,“ odsekl muž.
„Karel Kos je po smrti,“ oznámil mu Zdeněk a muž na něj vytřeštil krví podlité oči.
„Tak přece,“ sklopil hlavu a popotáhl nosem. Ošil se, podíval se z okénka vozu a poškrábal se na nose.
„Tak já vám teda všecko řeknu,“ osmělil se nakonec, „a je mi jedno jestli se dostanu zase zpátky do basy. Protože tohle se nedělá.“
Malý nemocniční pokoj měl okna do vnitrobloku a tak se tu šeřilo už velmi časně z večera. Monotónní bzučení zářivky na stropě přerušovalo jen pravidelné pípání monitoru, kde v pravidelných intervalech běhaly křivky zobrazující důležité životní funkce. Kapitán Vítek Horák tu ležel sám, bledý, se zavřenýma očima. Nikoho k němu nepustili, dokonce i jeho rodiče ho směli vidět jen přes okénko ve dveřích. Na chodbě se nudil hlídkující policista v uniformě. Vítek nevnímal ani bzučení zářivky u stropu, ani pípání monitoru, ani sestry a lékaře, kteří mu co chvíli kontrolovali životní funkce a polohlasně u jeho lůžka rozmlouvali, jako by je snad mohl slyšet, natož jim rozumět. Major Krčil chvíli postál na chodbě a pozoroval ho přes okno. Všiml si, jak mu co chvíli cukají prsty na ruce a jak se mu chvějí oční víčka.
S povzdechem se od toho smutného pohledu odpoutal, poplácal policistu na stráži po rameni a odešel.
Než prošel nemocnicí ke svému autu na parkovišti, stihl vyřídit dva telefonní hovory od svých podřízených. Zdeněk ho informoval o výsledku rozhovoru s jeho starým známým Josefem Tylem a z laboratoře ho ujistili, že inkriminovaný snímeček nalezený v bytě Alice Lotrekové jistojistě pochází z fotopasti dodané strážmistrem Sedláčkem, a to konkrétně z přístroje označeného pořadovým číslem 3, tedy z toho u dřevníku nebohé Milady Čáslavové.
Třetí telefonický hovor absolvoval se svým nadřízeným, náčelníkem oddělení Veselým. To už skoro běžel, aby byl u auta co nejdřív. Sotva hovor ukončil a už skoro odemykal auto, zazvonil mu telefon znovu.
„Slyším,“ vyštěkl a snažil se trefit co nejrychleji klíčkem do zapalování, „cože, to jste vy doktore? Já teď na vás nemám čas, finišujeme… cože to udělal? Proboha živýho! Zůstaňte u něj! Jedu tam!“ odhodil telefon na sedadlo spolujezdce a vyjel z parkoviště tak prudce, až pneumatiky jeho vozu na protest zakvílely.
Na Jinačovice padl soumrak. Ves byla tichá a klidná, jen z místní hospody se ozýval veselý hlahol hlasů. Postava oděná do tmavé mikiny s kapucí staženou do čela nešla ke svému cíli přes osvětlenou náves, kolem hospody a obecního úřadu, jak by se na poctivého občana slušelo a jak by to měl taky nejblíž. Obcházela vesnici kolem zadních plotů zahrad, tam, kde už začínala pole, prodírala se křovím a přikrčila se, když se někde rozštěkal pes. Byla už černočerná tma, když dorazila ke svému cíli. Na cestě před farou stála jen jedna, namáhavě problikávající, pouliční lampa. Postava se přikrčila k plotu a plížila se tam, kde byl nejtmavší stín. Tichounce proklouzla brankou a neslyšně došla až ke dveřím fary.
Sáhla na kliku. Znovu se rozhlédla na všechny strany. Pohledem se zastavila na tmavé škodovce, zaparkované o kus dál na silnici. Tohle auto neznám, blesklo jí hlavou, ale co. asi lufťáci.
Pomaličku stiskla kliku a otevírala dveře. Dům byl tichý a temný. Z kuchyně bylo slyšet jen pravidelné tikání hodin. Po špičkách se vydala do ložnice starého kněze. Dveře byly pootevřené a až do chodby bylo slyšet jeho spokojené, poklidně pochrupování. Jak strčila do dveří, aby se jimi mohla protáhnout, malinko zavrzaly. Ztuhla. Nic se nestalo, kněz pochrupoval dál. Tichoučce došla až k posteli a sklonila se nad spící postavou. Náhle jako by se země zachvěla, místnost ozářilo jasné světlo a hromový hlas přísně rozkázal: „To už by stačilo. Ve jménu zákona…“ a postava se sesunula k zemi.
Jakmile major Krčil zaklapl policejní želízka na zápěstích bezvládné osoby, vypukl zmatek a do místnosti se nahrnulo plno lidí. Starý kněz seděl na posteli a protáral si oči, oslepené jasným světlem. Uniformovaní policisté se snažili přivést osobu na podlaze k vědomí, ale vůbec se jim to nedařilo. Strážmistr Sedláček se bezvládnému snažil prohledat kapsy a major Krčil to hemžení zamračeně pozoroval.
„Dovolíte?“ ozvalo se za ním zhurta, Marek ho prostě odstrčil a hnal se k posteli, zkontrolovat otce Ječmínka. Jeho přítel zvaný Bručoun zůstal stát nerozhodně ve dveřích, potom přikročil k policistům zápasícím s bezvládným tělem.
„Já jsem v pořádku, pane doktore,“ odstrčil Marka starý kněz a ukázal na tělo na podlaze,” co on?”
To už Bručoun svou mohutnou postavou odstrčil jednoho z policistů a vyťal bezvládnému ukázkovou facku. Ten se probral a překvapeně zamžikal očima, když Sedláček radostné zavýskl a konečně vylovil z kapsy jeho tmavé mikiny injekční stříkačku zpola naplněnou bezbarvou tekutinou.
„Konec hry, pane Krčmáři. Půjdeme, ne?“ prohlásil suše major Krčil. Pokynul oběma doktorům, se starým knězem si potřásl rukou a kormidloval svůj konvoj ven k čekajícím autům.
Kapitola 34
Majitel autodopravy a jinačovický donchuan se choulil v židli ve výslechové místnosti a po jeho někdejší sebevědomé aroganci nebylo ani památky. Pozorovali ho přes jednosměrné sklo, major Krčil, Zdeněk Novák a náčelník Veselý. Strážmistr Sedláček mu dělal společnost.
„Mluví?“ zeptal se majora Krčila náčelník.
„Ale jo, jen teď čekáme na advokáta, aby se tomu dala pořádná fazóna. Myslím, že se mu ulevilo, když jsme mu dali možnost se přiznat. Není to žádnej protřelej kriminálník.“
„Takže tam rozpoutal taková jatka a proč vlastně?“ zeptal se náčelník.
„Žárlivost a uražená ješitnost. Milada Čáslavová už ho nechtěla, tak ji zabil. A ty další vraždy už měly jen zamaskovat tu první,“ major Krčil se odvrátil od okna a pokračoval:
„Kos ho viděl tu noc v době první vraždy. Byli s Kajetánem krást, ten si vypůjčil někde auto a vezl Kosa po vloupačce domů na Krčmářovu firmu. Kos viděl Krčmáře, jak si bere z dílny staré vlečné lano. Byl zvědavej, a asi taky plnej adrenalinu po té vloupačce. Nemohl usnout. Chvíli po tom, co začala ta hrozná bouřka si všiml, jak se Krčmář na dílnu vrátil a něco tam kutil. A hned ráno tam našel mobilní telefon Čáslavové. Když potom vypukl ten poprask, hned mu bylo jasné o co jde. Telefon předal svému kamarádovi Kajetánovi a zkusil Krčmáře vydírat. Alice Lotreková mu původně potvrdila alibi. Jenže asi pořádně něvěděla na co ho potřeboval, proč se na to vlastně ptáme. Jakmile se to k ní doneslo, dala mu nůž na krk. Zkoušel ji ukecat, přemlouval, vyhrožoval, ale nedala si říct. To, že napadl Vítka a zkusil zabít i starého faráře bylo už jen čiré zoufalství.“
„Tolik mrtvých a to jen proto, že ho ženská nechce?“ nechápavě vrtěl hlavou náčelník.
„Bylo v tom něco víc,“ pokračoval major Krčil, „ale to jsem se dozvěděl až včera večer, od doktora Dostála. Čáslavová totiž vyměnila Krčmáře za jeho vlastního syna a využila ho i při focení aktů. Krčmář je jednou takhle načapal v nejlepším a udělal pořádnej kravál. Jeho syn se tak vlastně dozvěděl, že bývalá milenka jeho táty se stala jeho milenkou a to jen proto, aby se jeho tátovi pomstila. Že ho vlastně zneužila. Tak se pokusil o sebevraždu.“
„Jak do toho zapadá ten Rytych?“
„Nijak, toho si vybral jako obětního beránka. Každý v té vesnici věděl, že je na Čáslavovou vysazený, že mu bytostné vadí. Chtěl to na něj hodit.“
„No pane jo, to je ale drama jak mexická telenovela,“ nechápavě vrtěl hlavou náčelník.
„Advokát už je tady, tak já jdu,“ povzdechl si major Krčil a unaveně si přejel rukou po obličeji.
Do nemocničního pokoje svítilo slunce. Vítkovi se zachvěla oční víčka, nejprve krátce, potom znovu a déle a po chvíli oči pomalu otevřel. Zmateně se kolem sebe rozhlížel až jeho pohled padl na mladou sestru, která cosi zapisovala do formuláře v nohách jeho postele. Zkusil promluvit, ale vyšlo z něj jen zachrčení. Konečně si ho všimla a stiskla zvonek.
„Nemluvte,“ nařídila mu a lehce ho zatlačila zpátky na polštář, když se pokusil vstát.
„Doktor tu bude hned.“
„Musím mluvit s majorem Krčilem,“ zasípal Vítek, „vím kdo mě praštil.“
„Oni už to vědí taky,“ uklidnila ho sestra a ustoupila, aby k němu mohl doktor, který právě vběhl do dveří.
Podporučík Šárka Svobodová málem brala schody do kanceláře po dvou jak spěchala, ruce plné španělských laskomin od choriza přes churros až po olivy. Nemohla se dočkat, až se uvidí se svými kolegy. Dva týdny se dvěma puberťáky u moře, děkuju pěkně, říkala si a nemýlila se. Příště pojede radši sama. Vlétla do kanceláře jako velká voda, ale místo nadšených ovací ji přivítalo mrtvé ticho. Kancelář byla prázdná. Složila náklad dárečků na nejbližší stůl a vydala se na průzkum okolí. Někde přece být musí, přemítala. Nakoukla do sousední kanceláře.
„Hola, kde jsou všichni?“ zeptala se kolegy z hospodářské kriminálky zabořeného v papírech, které vypadaly jako bankovní výpisy.
„A hele, teda vlastně, hola, seňora,“ zasmál se, „vaši jsou v nemocnici,“ oznámil jí.
„V nemocnici? Co tam?“
Než jí stačil odpovědět, ozval se na chodbě hlahol veselých hlasů. Vyšla z kanceláře.
Procesí vedl Vítek s hlavou ovázanou bílým obvazem, doprovázen a lehce podpírán krásnou tmavovláskou, následovali ho Zdeněk se Sedláčkem a vzadu vše jistil major Krčil se širokým úsměvem na tváři. Nikdo ho neviděl se usmívat už několik let.
„Hola seňora, ¿cómo estás?“ zahulákal na ni Vítek a srdečně ji objal.
„Estoy bien,“ odpověděla překvapeně a následovala je do kanceláře, „vyhráli jste ve sportce nebo co? A co to máš na hlavé?“
„Milá seňoro, zatímco ty sis válela šunky u moře a chytala bronz, my jsme tu vyřešili tři vraždy plus jednu ve stadiu pokusu, jedno ublížení na zdraví a útok na veřejného činitele při výkonu služby..“
„Hele, ty výkone, majznul tě když jsi šel z rande!“ namítl Zdeněk se smíchem.
„Policista je ve službě pořád, i když má zrovna rande,“ poučil ho Vítek.
Paní Marešová podepsala poslední z dokumentů, odložila pero a vzhlédla k advokátovi Konvičkovi, který si listiny prohlédl, než je pečlivě srovnal a uložil do složky. Strčil je do aktovky, vstal a zasunul židli ke kuchyňskému stolu, kde spolu seděli.
„Tak jste oficiálně rozvedená, paní Marešová,“ usmál se na ni, „myslím, že je na místě vám blahopřát,“ a potřásl jí rukou.
„Moc vám děkuju, pane doktore,“ letmý úsměv jí rychle zmizel z tváře a zase zvážněla.
„A co můj starej, totiž, Mareš, co když…“ větu nedokončila, jen na sucho polkla.
„Žádný strach, paní Mareršová, kapitán Navrátil odvedl dobrou práci. Váš bývalý manžel sice vyvázl s podmínkou, ale součástí jeho trestu je také zákaz se k vám přiblížit. Pokud by ho porušil, šel by do vězení. Myslím, že si to plně uvědomuje.“
„A víte, kde teď žije? Má kam jít?“
„Jak jsem vyrozumněl, odstěhoval se někam k Plzni. Našel si tam práci a bydlí v podnájmu.“
„Ach tak, no to je dobře. Ještě jednou vám děkuji,“ usmála se a vyprovodila doktora Konvičku z bytu.
Najednou jako by z ní spadla tíha světa, byla to taková úleva, až se jí z toho zatočila hlava. Musela se rychle opřít o zeď a pomalu došla do kuchyně, kde klesla na židli. Zadívala se na špinavé šálky od kávy, které nechala na stole, na sklenici se zbytkem vody, na cukr, který se vysypal z cukřenky. Málem ji už zachvátila panika, že to musí hned uklidit, než přijde…. Ne, nemusí. Už nemusí. Už se nemusí bát, už nikdy ne.
Vstala, otevřela dokořán okno a nechala dovnitř proudit příjemný letní vánek.
Jsem volná, pomyslela si a rozesmála se nahlas. Nechám si obarvit vlasy a ostříhat se, rozhodla se. A pořídím si kočičku. Nebo dvě. A pojedu na dovolenou.
Nikdy není pozdě začít žít.
Konec
