Článek
Kapitola 32
„No není to paráda?“ Marek se zastavil na terase a nadšeně rozmáchlým gestem ukázal na poměrně zarostlou a poněkud zpustlou zahradu. Právě dokončili s Veronikou prohlídku domu po sestře Jůzové v doprovodu paní Pokorné a jeho kamaráda přezdívaného Bručoun. Ohlédl se po Veronice, ale ta se moc nadšeně netvářila. Podíval se na Bručouna. Ten se zamyšleně škrábal na bradě.
„Já ti nevím, kamaráde,“ pronesl pomalu, „což o to, s domem bude asi všechno v pořádku, ale přece tady došlo k vraždě, ne? To ti nevadí?“
„Ale prosím tě,“ mávl rukou Marek, „ty už taky? Zrovna tobě snad nemusím vysvětlovat, že strašidla neexistují.“
„Strašidla ne, ale negativní atmosféra ano,“ řekla tiše Veronika.
„Bručoune, jseš přece psychiatr. Vždyť je to celý blbost. Kde v dnešní době najdeš dům v takhle dobrým stavu a za tak dobrou cenu? Je naprosto perfektní.“
„No právě že jsem psychiatr. Hodiny ti můžu vyprávět o autosugesci a podvědomí, pokud máš zájem.“
„Nemám,“ odsekl Marek, „mám zájem o tenhle barák. V Bartošovicích se mi líbí a hodlám tady zůstat. Takže potřebuju někde bydlet. Přece nemůžu zůstat u Hladíkových v podkroví dalších deset let, než se tu něco podobnýho najde ke koupi.“
Paní Pokorná pečlivě zamkla prosklené dveře z kuchyně a nerozhodně u nich zůstala stát.
„Veroniko, jsi přece rozumná holka. Z čeho máš strach?“
„Nemám strach,“ namítla Veronika a Marek se zatvářil vítězoslavně, „mám z toho špatnej pocit,“ zpražila ho vzápětí a jemu zmizel úsměv z tváře.
„Vidíte to?“ obrátil se zoufale na paní Pokornou.
„Já slečnu docela chápu, není úplně snadné bydlet v domě, kde došlo k vraždě. A koupě domu není jako nákup pečiva na víkend, to je závazek.“
„Et tu, Brute?“ zaúpěl Marek.
„Mohla bych vám něco navrhnout?“ zeptala se paní Pokorná nesměle a když Marek přikývl, pokračovala: „víte, my bysme byli opravdu rádi, kdybyste ten dům měl zrovna vy, moc jste nám pomohl a tak bych vám ráda navrhla, že byste se sem mohli nastěhovat jako na zkoušku, víte. A kdyby bylo všechno v pořádku, domluvíme se na koupi.“
„Co ty na to?“ Marek udělal na Veroniku takové psí oči, že jí nezbylo nic jiného než souhlasit.
„Fajn,“ řekla neochotně, „ale koupíš novou ložnici. Nikdo po mě nemůže chtít, abych spala v posteli po mrtvé.“
Marek zavýskl radostí, vzal ji do náruče a zatočil se s ní dokola.
Do zaprášených oken omšelé ubytovny se opíralo slunce a uvnitř bylo nedýchatelno. Silný zápach dezinfekce tu sváděl nerovný souboj s pachem zatuchliny a nemytých těl skupiny špinavých individuí tísnící se v malém prostoru recepce. Rázná paní v kukani za sklem jim právě velmi důrazně vysvětlovala jaké v jejím zařízení platí pravidla a zvýšeným hlasem je upozorňovala jaké jejich porušení bude mít následky.
Kapitán Zdeněk Novák znechuceně krčil nos a snažil se dýchat ústy. Prošli s kolegy takových ubytoven několik a tahle se mu zdála zdaleka nejhorší.
„Co vy tu chcete?“ houkla na něj obrýlená ženština z kukaně.
„Kriminálka,“ oznámil jí suše a předložil průkaz k nahlédnutí, „hledáme staršího muže jménem Josef Tyl, nedávno byl propuštěn z výkonu trestu.“
„Co proved?“ štěkla žena a aniž čekala na odpověď, otevřela umolousaný sešit na stole a pohledem přejela sloupce jmen.
„Žádný problémy se zákonem tady netrpím, takže jestli ho jdete sebrat, můžete si ho u vás rovnou nechat.“
„Potřebujeme jeho svědectví,“ unaveně odpověděl Zdeněk.
„Jen aby. Bydlí tu, ložnice číslo sedm, postel číslo 39. Poslední ložnice na druhém patře.“
„Díky,“ zamumlal Zdeněk a chystal se vykročit ke schodům.
„Ale teď tam není,“ upozornila ho žena, „klienti mají zakázáno zdržovat se v ložnicích mezi desátou ráno a sedmou večer. Kvůli úklidu a tak.“
„Úklidu, jasně,“ zabručel si Zdeněk pro sebe, ale nahlas se zeptal: „a teď ho najdu kde?“
„Nejsem jeho matka,“ odsekla žena, „nevím kde je.“ Zabouchla okýnko kukaně, čímž dala najevo, že považuje rozhovor za ukončený.
Zdeněk na ni nevěřícně zíral a strážmistr Sedláček měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. Oba vyšli na vzduch a s úlevou se zhluboka nadechli.
„Co teď?“ zeptal se Sedláček.
„Teď tu na něj budeme muset počkat,“ oznámil mu Zdeněk a podíval se na hodinky, „je půl šestý. Nesmí na ložnici dřív než v sedm, takže se někde najíme a za hodinu se sem vrátíme.“
Otec Ječmínek ztěžka dosedl na kuchyňskou židli a unaveně si přejel rukou po obličeji. Ta nevinná poznámka jeho sousedky ho rozrušila víc, než by považoval za možné a přípustné. Co jen má dělat? Volat policii? Ale co když se mýlí? Co když se mýlí paní Mráčková? A co když měl pan Krčmář naprosto nevinný důvod ho navštívit. Co jen má dělat?
Vstal, přistoupil ke kuchyňskému dřezu, vzal sklenici a natočil si do ní studenou vodu z kohoutku. Pomalu ji vypil do dna. Co jen má dělat? Znovu se posadil ke stolu, zadíval se na mohutný kříž na zdi z tmavého dřeva, zavřel oči a začal se šeptem modlit.
„Moc děkuji,“ zafuněl spokojeně Bručoun a odstrčil od sebe prázdný talíř, ze kterého předtím doslova vyluxoval štědrou porci proslulého králíka na divoko, rodinné stříbro a pýchu paní doktorové Hladíkové. Marek se nestačil divit, kolik se toho do něj vešlo.
„Co máte v plánu na večer?“ zeptala se paní Hladíková, když před ně postavila šálky s kávou.
„Původně jsem měl v úmyslu projížďku na kole,“ odvětil zasmušile Marek, „ale po tom, kolik toho Bručoun dokázal spořádat mám obavu, že bych ho tím mohl zabít.“
„Zajdem radši někam na pivo ne?“ navrhnul tento s párátkem v ústech.
„Ono nám asi nic jinýho nezbyde,“ souhlasil Marek, „víš o tom, že na přežrání může člověk i zemřít?“
„Ale dej pokoj, víš jak vaří u nás v nemocniční kantýně. Tohle byla báseň, co říkám, přímo epos. Paní Hladíková, vy jste dokonalá žena.“ povstal a vysekl paní Hladíkové hlubokou poklonu, až se jí po tváři rozlil ruměnec.
„Ale pane doktore,“ napomenula ho se smíchem.
Vyrušilo je zvonění Markova mobilního telefonu.
„Haló, doktor Dostál,“ ohlásil se a poslouchal, „ale jistě, jestli je to nutné,“ řekl do aparátu, „jaké máte obtíže? Cože? Ach tak, rozumím,“ zase chvíli poslouchal.
„No dobře, tak já přijedu,“ a ukončil hovor.
„Farář Ječmínek,“ odpověděl na nevyřčenou otázku, „chce se mnou mluvit. Pojedeš taky, Bručoune?“
„Je to snad případ pro psychiatra?“
„Ani zdaleka, ale je to moc zajímavý pán. Neuškodí ti, když se s ním seznámíš.“
„Víš, že já na tyhle věci moc nejsem,“ ošíval se Bručoun.
„Jen pojď,“ pobídl ho Marek, „trocha duchovní vzpruhy ti udělá moc dobře. Do hodiny jsme zpátky a pak si zajdem na točené.“
Otec Ječmínek odložil sluchátko do vidlice obstarožního přístroje a znovu se zadíval na dřevěný kříž na stěně. Snad se rozhodl dobře. Doktor Dostál je sice mladíček, ale nechybí mu zdravý selský rozum a kromě toho, nenapadl ho nikdo jiný, s kým by se mohl podarit.
Vytáhl z lednice skleněný džbán, naplněný voňavým, ledově chlazeným šípkovým čajem, postavil ho na podnos a přidal sklenice. Opatrně blalcoval se svým nákladem přes chodbu k zadním dveřím vedoucím do zahrady. S úlevou poslavil podnos na stůl a napadlo ho, že by mohl návštěvě nabídnout i něco k zakousnutí. Vrátil se do kuchyně, vzal malý talířek a pečlivě na něj vyskládal z balíčku máslové sušenky. Odnesl ho na stůl v zahradě a pečlivě ho přikryl papírovým ubrouskem.
Uslyšel, jak před farou zastavuje auto a s úsměvem se vydal svému hostu vstříc k zahradní brance.
„Jste velmi laskavý, že jste se obtěžoval, pane doktore,“ pronesl omluvně a zval Marka i jeho přítele dál, “ a znovu se omlouvám, netušil jsem, že máte společnost."
„To je můj kamarád z fakulty, jakápak společnost,“ namítl Marek a představil Bručouna jeho skutečným jménem.
„Posaďte se pánové,“ vybídl je starý kněz a rozlil do sklenic šípkový čaj. Počkal až se napijí a přistrčil jim talířek se sušenkami.
„Tak co jste se mnou chtěl projednat?“ zeptal se Marek zvědavě.
„Skutečně bych velmi nerad někomu působil nepříjemnosti, ale stala se taková podivná věc, víte,“ spustil kněz pomalu, „moje sousedka, paní Mráčková, byla dnes tak laskavá, že mi s manželem pomohli se zahradou, hlavně se zaléváním. Víte, jsem už starý člověk a tahat těžké konve je pro mne velmi namáhavé. Dříve se o zahradu staral pan Kos, a musím říci, že výtečně. Ale co ho zabili…“
Marek chápavě pokýval hlavou a Bručoun se zakousl do další máslové sušenky.
„No jestli potřebujete někoho, kdo by vám pečoval o zahradu…“
„Ale ne, o to vůbec nejde,“ mávl kněz odmítavě rukou, „jde o to, co mi paní Mráčková řekla.“
„Co vám řekla?“ naklonil se Marek zvědavé blíž.
“Řekla mi, že u mě byl pan Krčmář.° pronesl starý pán dramaticky.
Marek na něj nechápavě zíral a Bručounovi spadl kus sušenky do sklenice s čajem.
„Nerozumín, co je na tom tak zvláštního, jistě k vám chodí plno farníků,“ namítl Marek.
„To jistě ano, ale pan Krčmář nepatří k věřícím. Snad nikdy jsem ho neviděl na bohoslužbě a to tu sloužím už od doby, kdy se narodil. Nepřišli jsme spolu nijak do styku. A co mne trápí, nenechal tu žádný vzkaz, když mne nezastihl doma.“
„Ale to přece nemusí vůbec nic znamenat,“ namítl Marek.
„Víte, on tu byl ten den, kdy…“ kněz se odmlčel.
„Který den?“
„Ten den, kdy se mi ztratil ten nůž,“ zašeptal farář s hrůzou v očích.
Marek jen nevěřícně hvízdnul a opřel se dozadu o zeď domu.
„Ani tak to nemusí nic znamenat,“ snažil se chabě namítat, aby starého pána uklidnil.
„Nemusí,“ souhlasil kněz bez valného nadšení.
„Hlásil jste to?“ zeptal se Bručoun.
„To je právě ono, ztrátu, nebo krádež, chcete-li, toho nože, jsem hlásil kapitánu Horákovi. Vzpomínáte si, byl jste tu, když jsme spolu mluvili. Ale ten je v nemocnici, vážně zraněn. A další věc je, co když máte pravdu a Krčmářova návštěva byla zcela nevinná. Nechci nikomu působit potíže.“
„Chcete abych promluvil s majorem Krčilem?“ zeptal se Marek přímo.
„Později asi ano, ale napadla mne jiná věc. Já jsem panu Krčmářovi zavolal a zeptal se ho na to.“
„A co vám na to řekl?“
„Že u mne nikdy nebyl. Ani ten den, ani žádný jiný.“
Kapitola 33
Ulice u smradlavé ubytovny, jak si ji kapitán Zdeněk Novák pro sebe pojmenoval, byla neobyčejně prašná a nevábná. Seděli se strážmistrem Sedláčkem v neoznačeném autě a čekali. Kdyby snad někoho zajímalo, co je největší náplní práce současného kriminalisty, tak věřte, že je to právě čekání. V tomhle případě, čekání v úmorném vedru, před kterým se neschováte, v prachu, který zaleze všude a v zápachu, který vyvolává nutkání vyzvrátit ty dva obložené chlebíčky a sklenici coly, kterou snědli na stojáka v bufetu na náměstí.
Sedláček poctivě hypnotizoval vchod do ubytovny a ulici před ním a podobu každého kolemjdoucího konzultoval pohledem s fotografíi Josefa Tyla přilípnutou na palubní desku kouskem lepící pásky.
Po sedmé hodině se k ubytovně začínali trousit nejrůznější existence v různém stupni zanedbanosti. Skupinka jich teď postávala před vchodem a nechávali mezi sebou kolovat plastovou láhev laciného červeného vína.
Po Josefu Tylovi, zvaném Kajetán, nebylo ani vidu, ani slechu.
Stíny se prodlužovaly a pomalu přicházel soumrak. Zdeněk toho měl plné zuby, tohle přece není práce pro něj. Už se chystal, že hlídáním ubytovny pověří své uniformované kolegy když do něj Sedláček šťouchl loktem.
„Je to on?“ a ukázal na hubenou postavu ve značně obnošených kalhotách a svetru, do kterého se zřejmě kdysi svazarmovci učili střílet. Prošedivělé vlasy mu v chomáčích trčely na všechny strany a hubenou tvář pokrývalo strniště.
„Jo, to bude on,“ souhlasil Zdeněk a oba vystoupili z auta.
Josef Tyl se zastavil u skupinky popíjejících a začal se s nimi bavit. Nabídli mu loka z láhve, ale než ji stačil přiložit k rozpraskaným rtům, položil mu Zdeněk ruku na rameno.
„Pan Tyl?“ zeptal se, když se k němu stařík překvapeně otočil, „půjdeme,“ oznámil mu stručně, když muž přikývl.
„Kam ho vedete?“ zajímal se chlapík v nátělníku s mastnou skvrnou na břiše.
Zdeněk nepovažoval za nutné mu odpovědět, sevřel mužovo rameno a lehce s ním manévroval k zaparkovanému vozu. Sedláček čiperně přiskočil, otevřel zadní dveře, počkal až se muž nasouká dovnitř a Zdeněk za ním, potom usedl za volant.
„Co mi chcete?“ zeptal se muž vyjukaně.
„Jen několik otázek, kriminálka,“ odvětil suše Zdeněk.
„Já nic neproved!“
