Článek
„Říká se, že jste s těma policajtama kamarád. No víte přece, jak jste posledně..“
„Nejsem s nimi kamarád,“ přerušil ho Marek rázně.
„Aha… no to je škoda, protože jestli se to manželka dozví, budu mít peklo.“
„Heleďte, já zkusím pana majora požádat, aby byl diskrétní. Ale nic neslibuju. Stejně si myslím, že jste jim to měl říct sám a hned, jak s váma mluvili.“
„Oni se mnou ještě nemluvili, jen s manželkou. Stejně nic nevím, co by jim pomohlo.“
„Tak to nejlíp uděláte, když za nimi co nejdřív zajdete a všechno jim vyklopíte. Všechno, rozumíte? Protože když si něco necháte pro sebe, tak oni na to stejně přijdou.“
„No jo, asi máte pravdu. Víte, já mám ženu rád a nerad bych jí ublížil, ale prostě se to tak seběhlo…. Měla chvíli po porodu, malej furt řval, byla nevyspalá, věčně unavená, o nějakým sexu nechtěla ani slyšet. To potom stačilo pár skleniček, Milada byla krásná, milá…“
„A ochotná.“ dokončil Marek za něj. „Scházeli jste se potom?“
„To vůbec, bylo to jen jednou, takovej úlet…. Neměla zájem ona a já už vůbec ne.“
„Kdy se to stalo?“
„To je právě ono, sotva tři dny před tím, než ji někdo zabil. Ale já nic nevím, vážně ne.“
„Promluvte si s majorem Krčilem,“ doporučil mu Marek důrazně, „pokud možno ještě dneska. A teď navrhuju, abysme si šli zaplavat. A vůbec, budeme si tykat, ne?“
Jestliže se major Krčil těšil na klidný večer, kdy si bude jen tak pročítat hlášení, v mysli vytvářet a zavrhovat různé možnosti a kombinace tohoto proklatého zločinu a u toho poslouchat jazz, jeho očekávání rychle vzalo za své.
První vyrušení přišlo od kapitána Zdeňka Nováka a bylo vítané a omluvitelné. Zdeněk mu se zaujetím vylíčil, jak na externím USB nosiči našel větší než malé množství hambatých fotografií jejich dvou obětí, Milady Čáslavové a Alice Lotrekové. Do detailů nezacházel na majorovu žádost, ale za to se zavázal, že se ponoří do hlubin bahna nemravného internetového obsahu a nevynoří se, dokud neobjeví jak a kde a pokud byly tyto a možná i další podobné obrázky dostupné a za jakou cenu.
Zrovna, když se pohodlně opřel v sedě na posteli v dočasném příbytku jinonického hostince, s polštářem za zády a se zavřenýma očima začal ze samého přemýšlení pomalu upadat do limbu, zazvonil telefon podruhé. Na displeji svítilo jméno doktora Dostála a major polohlasně zasakroval.
„Slyším vás, doktore, co se děje?“ snažil se o civilizovaný tón.
„Omlouvám se, že ruším. Rád by s vámi mluvil Honza Texl, o té vraždě.“
„O které? Už tu máme vraždy tři. A kdo je sakra Honza Texl?“
“Jak to, tři?”major si živě představil, jak Markovi málem vypadly oči z důlků i přes skla brýlí, „snad nebyl zabit někdo další?“
„Ále, proč bych vám to neřekl, stejně to bude brzy ve všech novinách. Dneska ráno nám přibyla další oběť, hostinská z Okrouhlic. Pěkné nadělení. Tak co mi chce ten pan Texl? A kdo to vůbec je?“
„Z Jinonic, kapitán místních fotbalistů. Mluvili jste s jeho ženou.“
„Tak ať se za mnou zastaví v hostinci, jsme tu ubytovaní a dneska večer už nikam nejdu.“
„Díky pane majore, určitě za vámi přijde. A nezlobte se, že jsem rušil.“
Major Krčil jenom něco smířlivě zabručel a položil telefon na noční stolek vedle postele. S hekáním a vzdycháním vstal, oblékl se a opláchl si obličej studenou vodou.
Honza Texl to vzal zpět do vesnice poklusem, jednak aby si zlepšil formu a jednak proto, aby si to celé nerozmyslel. Na návsi zpomalil a do hostince došel volnou chůzí, aby se trochu vydýchal. Letmým pohledem na hodinky s uspokojením zjistil, že vzdálenost více než 4 kilometrů od rybníka překonal v rekordním čase 12 a půl minuty. Do hostince vešel průjezdem, lokálu se chtěl vyhnout. Pohledem přelétl obsazené stoly, ale majora Krčila nikde neviděl. Pouze u jednoho zastrčeného stolku za růžovým keřem uviděl Vítka, jak něco špitá do ucha Aleně Šámalové.
Nerozhodně se zastavil a přemýšlel, jestli se zeptat hostinského, ve kterém pokoji je major Krčil ubytovaný. Nechtěl na sebe zbytečně upoutávat pozornost zvědavých sousedů. Ulevilo, když se otevřely jedny z dveří bývalých hospodářských prostor a major Krčil vyšel na dvůr. Hned se k němu vydal.
„Dobrý večer, pane majore, jsem Jan Texl.“ představil se.
„Dobrý večer, sedneme si tady,“ odpověděl major a ukázal na dřevěnou lavičku u zdi. „Nebo chcete radši do lokálu?“
„Proboha, to ne,“ zděsil se Texl, „nemusí to každý slyšet. Vlastně jsem vás chtěl požádat, aby to zůstalo jen mezi námi.“
„No,“ zabručel major neochotně, „víte mladíku, já vyšetřuju trojnásobnou vraždu, takže vám nemůžu nic slíbit. Ale věřte tomu nebo ne, i policie umí být diskrétní. Když chce.“ dodal významně.
Honza Texl hleděl upřeně před sebe a hryzal si spodní ret.
„Sakra, tak mluvte chlape,“ vybídl ho major netrpělivě. „Když už jste mě s tím doktorem vytáhli z postele, tak ať to aspoň za něco stojí.“
„Já….,“ Honzovi selhal hlas. Odkašlal si a zkusil to znovu. „Já s ní spal,“ vypadlo z něj a tváře mu zrudly.
„S kým? Kdy? Jak často?“ štěkal na něj major otázky jednu za druhou.
„S Miladou. Jen jednou. Tři dny před tím, než ji zabili.“
„No to je mi nadělení,“ povzdechl si major Krčil.
„Pane majore, jsem ženatý, nedávno se mi narodil syn, proboha vás prosím, řeknu vám všechno, ale ať se to nedozví moje žena. Zabilo by ji to, nebo by zabila mě.“ úpěnlivě se na majora díval.
„Tak spusťte. Pokud mi řeknete opravdu všechno a popravdě, nebude myslím nutné tím vaši paní zatěžovat. Poslouchám.“
Honza Texl začal mluvit a major Krčil poslouchal. Když skončil, položil mu major ještě dvě nebo tři doplňující dotazy a potom ho vyprovodil k průjezdu a ven na náves, kde se celkem přátelsky rozloučili. Doba už notně pokročila a hostinec se pomalu vyprazdňoval. Major Krčil se ohlédl po skupince halekajících mladíků, vzájemně se podpírajících a na vratkých nohou směřujících k fotbalovému hřišti. Zamířil zpátky do pohodlí vypůjčené postele a cestou koutkem oka zpozoroval, že Vítek se ještě dost nenabažil společnosti slečny Šámalové.
Hostinský Koníček vyprovodil poslední hosty, posbíral a umyl použité sklenice, vysypal všechny popelníky a ometl venkovní stoly a až když už neměl, čím by se zaměstnal, přistoupil nesměle k Vítkovi.
„Promiňte, pane kapitáne,“ řekl omluvně, „budu muset zavřít.“
„Ano, jistě,“ Vítek se leknutím narovnal a zmateně se rozhlédl kolem sebe. „Jistě, promiňte. Dočista jsme ztratili pojem o čase.“
„Neomlouvejte se, prosím. Budu zamykat průjezd, tak jsem se chtěl zeptat jestli tady slečna…“
„Já slečnu doprovodím domů a za chvíli jsem zpátky.“
„Ano, jistě, klíč od branky je na klíčích od pokoje, prosím. Dobrou noc,“ rozloučil se, posbíral sklenky na víno z jejich stolku a s viditelnou úlevou pospíchal do lokálu.
Byla skoro půlnoc. Šli pomalu, beze slov a vychutnávali si vzájemnou blízkost i vlahou letní noc. Před domem Aleniných rodičů se dlouze rozloučili a když za ní zaklaply dveře, Vítek jako by se probral z transu. Rychle vykročil směrem k hostinci a rozhodl se, že si cestu zkrátí kolem potoka u fotbalového hřiště. Spěchal a baterku neměl, tam kde nedosáhly lampy veřejného osvětlení si na cestu přisvítil mobilem. Koutkem oka zahlédl pohyb ve křoví, ale nevěnoval mu pozornost. Asi kočka, řekl si. Když za ním zapraskala větvička, chtěl se otočit, což už bohužel nestihl. Najednou ho cosi velmi tvrdě udeřilo do hlavy, měl pocit jako by se mu lebka rozletěla na tisíc malých kousíčků. Pak už nastala jen černočerná tma.
Kapitola 29
Našel ho velmi brzy ráno obecní údržbář Josef Mejzlík. Zcela vyjímečně nejel do práce na starém rozhrkaném kole, protože den předtím píchnul duši. „Do prčic, už zase,“ pomyslel si vyděšeně, když zahlédl bezvládné tělo mezi keři. Odvážil se dotknout se Vítkovi tváře a k jeho veliké úlevě zjistil, že mělce dýchá. Znovu tryskem utíkal na úřad, aby přivolal pomoc.
Major Krčil si unaveně přejel rukou po zarostlé tváři. S úsvitem ho vyburcoval telefon se zprávou, že jeho nejbližší spolupracovník byl napaden je pár kroků od hostince. Chvatně na sebe naházel oblečení a spěchal za Vítkem. Na místo dorazil zároveň s rychlou záchranou službou, následovanou dvěma policejními vozy. Vydal příslušné rozkazy a mlčky sledoval, jak záchranáři bojují o Vítkův život. Zdál se mu mrtvolně bledý, vzadu na hlavě měl ošklivou ránu, ale žil. Když ho nakládali do sanitky, měl na tváři kyslíkovou masku, v ruce zavedenou kanylu s infuzí, zavřené oči, ale dýchal.
„Přežije to?“ zeptal se major Krčil lékaře přiškrceným hlasem.
„Je mladej a silnej, má šanci,“ dostalo se mu stručné odpovědi, než ho saniťák odstrčil stranou aby mohl zavřít dveře.
Sanitka se s blikajícími majáky rozjela.
Zpráva o napadení policisty se rozlétla Jinonicemi i celým okolím jako blesk. Major Krčil v doprovodu strážmistra Sedláčka utekl před hloučkem neodbytných novinářů do své provizorní pracovny v zasedačce obecního úřadu a u vchodu do budovy nechal na stráži uniformovanou hlídku a přísným zákazem pouštět dovnitř kohokoliv, kdo není místním občanem a nejde s úřední agendou navštívit starostku. Strážmistr Sedláček, vyděšený k smrti, chystal třesoucíma se rukama hrnky na kávu a snažil se zaplašit obavy o život svého zkušenějšího kolegy. Major Krčil seděl mlčky u stolu a zíral prázdným pohledem na fotografie obětí na zdi.
V momentě, kdy před něj Sedláček tiše postavil hrnek s kávou, vešel sám náčelník kriminálky Veselý.
„Teda Stando, tohle už je silný kafe,“ pronesl velmi důrazně se zřejmým nesouhlasem.
Major Krčil se zadíval na svůj hrnek, zamíchal kávou, ale neshledal na ní nic závadného. Až potom mu došlo, že o jeho životabudič asi nešlo.
„Vyhlásil jsem pohotovost,“ informoval ho major Veselý, „toho parchanta musíme co nejdřív chytit. Nejen že nám tu povraždí půl vesnice, on si troufne dokonce na policajta.“
„Tak snad abysme s tím pohnuli, ne?“ major Krčil jakoby se probral z transu.
„Proč napadl Vítka a proč zrovna tam? Je to stejný místo, kde byl zabitý Karel Kos. tak začneme u něj.“
„Dostaneš k ruce lidi navíc. Řekni si, co chceš aby udělali, já to zařídím.“
„Takže, někdo ať se spojí s vězeňskou službou a projde všechny jejich záznamy o Kosovi. Chci vědět přesně, s kým seděl na cele, s kým se bavil, s kým se pohádal, všechno. Proklepli jsme si jeho styky na svobodě po propuštění, ale k ničemu to nevedlo. Uniformy ať obejdou vesnici a zjistí kde kdo byl včera v noci. Vítek odcházel z hospody kolem půlnoci. A někdo ať mi sem přivede tu jeho slečnu.“
„To je všechno?“
„Prozatím. Zdeněk vyhodnocuje fotky a obsah počítačů těch děvčat, někdo z analytiky by mu s tím mohl pomoct. A popožeň ústav, poslali jsme jim tam jednu fotku, chci výsledek co nejdřív.“
„Tak fajn, kdyby něco, hned volej.“ náčelník poplácal majora po rameni a odešel.
„Sedláčku, Zdeněk nám poslal přes úložiště nějaké fotky. Vytiskni jich pár než sem dorazí slečna Šámalová.“
Sedláček mlčky přikývl a dal se do práce.
