Článek
„Co… no, pár fotek jsme tam udělali, sepsali jsme to pro pojišťovnu.“
„A?“
„A?“ nechápal náčelník.
„A dál, co jste udělali?“
„No nic, dál se nic dělat nedalo.“
„Ale jděte, opravdu? Vyslechli jste sousedy? Oslovili jste bazary a zastavárny? Dali jste požadavek do pátrání nebo jste je obešli sami?“
„Co….. no…. Ne….“
„Takže jste se na to vyflákli.“ konstatoval Vítek suše.
„Ale pane kapitáne, to je přece normální postup. Kvůli takové maličkosti….“
„Takže se do toho dejte hned, ano. Zjistěte si od toho Burdy přesný typ a popis, pokud vím, byla ta sekačka docela nová. Vyžádejte si od něj sériové číslo a začněte dělat svou práci.“
„Provedu,“ zahučel Navrátil neochotně a ukončil hovor. Vítek se musel v duchu smát. Nádiva jeden.
„Takže si přece jen myslíte, že by z toho mohlo něco být?“ rýpnul si Sedláček.
„Fakta, mladej,“ usadil ho Vítek, „fakt je, že si Kos odseděl souhrmen několik let za krádeže především zahradní techniky. Další fakt je, že se Burdovým ta sekačka opravdu ztratila a to tu noc, co někdo v Jinonicích vraždil. Takovou sekačku člověk do kapsy nestrčí a jestliže víme, že on sám neřídil, auto neměl, tak tam musel být někdo s ním. A ten někdo ho nejspíš po krádeži hodil domů. Ten někdo mohl vidět to, co viděl Kos sám.“
„Pak by ten vrah mohl jít i po něm, ne?“
„Mohl. Ale třeba o jeho existenci nemá ani tušení a pokud ten dotyčný neudělá nějakou hodně velkou blbost, jako Karel, že by se pokusil vraha vydírat, je to naše šance.“
Vítek domluvil, protáhl se až mu v zádech zapraštělo a vstal.
„Tak jdem, ne? Pohyb mladej.“ vyzval Sedláčka a oba vykročili směrem k návsi.
Kapitola 27
Ačkoli se slunce začínalo sklánět k obzoru, na návsi pořád ještě postávalo pár hloučků zvědavců. Trojice postarších dam se opírala o plot předzahrádky jednoho z domů a dychtivě naslouchala vyprávění jejich šťastnější sousedky, která si dopolední policejní manévry mohla vychutnat z okna vlastní kuchyně. Důležitě se tvářící muž se opíral o veřej dubových vrat o pár domů dál a s rozmáchlými gesty cosi vyprávěl dvojici maminek s kočárky, jejichž starší ratolesti se honily na plácku zažloutlé trávy za autobusovou zastávkou. Pod lípou na lavičce a kolem ní lelkovala skupina štamgastů, nechávali mezi sebou kolovat láhev čiré tekutiny a smutně pozorovali zamčené dveře jejich oblíbené hospody, opatřené mříží a policejní páskou.
Neoznačené policejní auto majora Krčila pomalu zajelo až ke vchodu do hospody a všechny hovory umlkly. Vítek se opíral o mříž a se zalíbením ten výjev pozoroval.
„Máme starostu?“ zeptal se ho major Krčil.
Vítek beze slova příkývl a ukázal bradou směrem k zastávce.
„Už jdou.“
Po neudržované silnici plné výmolů k nim spěchal strážmistr Sedláček a za ním skoro utíkal pomenší mužík v předdůchodovém věku s pleší nedostatečně zakrytou přehazovačkou a s brýlemi na nose.
„Dobrý den,“ pozdravil udýchan mužík, když k nim doběhl.
„Pane majore, to je pan Kajetán, místostarosta. Starosta bohužel nemá čas.“
„To víte, jsou žně,“ zamumlal omluvně mužík a podal majorovi zpocenou ruku.
Major mu s ní opatrně potřásl a jak sahal do kapsy pro klíče, utřel si ruku nenápadně o kalhoty.
„Tak jdeme,“ povzdechl si a strhl policejní pásku.
Byt nad hospodou nebyl velký, ale díky vkusnému zařízení působil příjemně a útulně. Sestával ze vstupní chodby, kuchyňského koutu a dvou pokojů. Arkýřová okna vpouštěla dostatek slunečního světla, ale také vyhřívala všechny místnosti až k zalknutí.
Zatímco Sedláček otevíral všechna okna a snažil se stvořit alespoň závan průvanu, major Krčil s Vítkem se rozhlíželi po pokoji. Kuchyňský kout od pokoje opticky odděloval malý jídelní stůl se dvěma židlemi, laciná, ale moderní pohovka do L džínově modré barvy obložená pestrobarenými polštářky rozličných velikostí a tvarů otočená k televizi na nízkém stolku pod oknem vybízela k odpočinku, proti vstupním dveřím překvapivě bohatá knihovna. Na komodě z borového dřeva několik pokojových květin, v rohu mohutný fíkus. Bíle omítnuté stěny zdobilo několik zarámovaných filmových plakátů a dřevěnou podlahu nezakrýval koberec. Dveře do dalšího pokoje byly pootevřené a bylo jimi vidět na velké dvoulůžko s růžovým povlečením, pečlivě ustlané a zavalené další kupou barevných polštářků.
Pustili se do práce. Vítek záhy objevil zásuvku s důležitými dokumenty, ale její obsah mu byl okamžitě odebrán majorem Krčilem, který se s tím posadil ke stolu a začal dokumenty studovat. Vítek pokrčil rameny a přesunul se k dalším zásuvkám komody, ale nic zajímavého neobjevil. Prohlédl obsah kuchyňských skříněk a zjistil, že Alice Lotreková zřejmě dbala na zdravou stravu. Přesunul se za Sedláčkem do ložnice.
Našel ho, jak klečí u nočního stolku a probírá se haldou starých dámských časopisů. Otevřel jedny posuvné dveře prostorné vestavěné skříně a zíral na řadu na ramínkách pověšených bund a bundiček, kábátů, sáček, sukní a šatů. Pod nimi na poličce stálo několik párů bot do rozličného počasí a pro různé příležitosti. V druhé části skříně na něj zírala do polic pečlivě vyskládaná zásoba triček, svetříků, kalhot, a džínů. V drátěné polici pečlivě složené spodní prádlo. Zase skříň zavřel a přešel k psacímu stolu v rohu místnosti. Sedláček se mezitím přesunul k druhému nočnímu stolku vytáhl zásuvku a znechuceně se prohraboval změtí krabiček s kondomy, léky proti bolesti hlavy, rozličnými krémy na ruce i celé tělo, gumičkami do vlasů a vybitých baterek.
„Asi něco mám,“ podotkl směrem k Vítkovi a podával mu přenosný USB disk, lidově zvaný fleška, růžové barvy, zdobený drobnými kytičkami.
Vítek si ho vzal, prohlížel si ho a zamyšleně s ním otáčel v rukou.
„To je divný….“ řekl konečně a vykročil z ložnice do vedlejšího pokoje, kde u jídelního stolu úřadoval major Krčil pod bedlivým pohledem místostarosty, který mu se založenýma ruka postával za zády.
„Koukněte na to šéfe, Sedláček to našel v šupleti v ložnici.“
„No a co? Dáme to Zdeňkovi, ať to prohlídne. Co je na tom tak zajímavýho?“
„Není tu žádnej počítač. Není tu nic, do čeho by se ta věc dala strčit. Ani ta televize nemá vstup. Je to starej krám.“
„To je divný,“ prohlásil zamyšleně major.
„Našel jste něco?“
„Jak jsem tak zběžně procházel ty papíry, tak jsem pojal podezření, že její skutečné příjmy přesahovaly možnosti místní hospody. Podle mě měla ještě nějaký další výdělek.“
„Na tom není nic nezákonného. Spousta lidí má víc příjmů.“
„Nojo, ale o povaze jakýchkoliv vedlejších příjmů tu není ani zmínka.“
„Zase vydírání?“ zhrozil se Vítek.
„Proč hned vydírání, jsou i jiné možnosti,“ uklidnil ho major.
„No a potom jsem našel tuhle fotku,“ položil před Vítka tmavou momentku muže, zpola skrytého za nějakým keřem.
Vítek si ji velmi pečlivě prohlížel, zkoušel se na ni dívat z několika různých úhlů a nakonec přešel až pod okno, kde bylo nejvíc světla.
„Moc se toho z něj poznat nedá, ale mohl by to být Rytych,“ řekl nejistě.
„Taky si myslím, ale dáme to na expertizu,“ rozhodl major a vstal. Sbalil lejstra a listiny zpátky do zásuvky, tu uklidil a pečlivě po sobě zastrčil židli.
„Tady jsme, myslím, skončili.“
Na návsi se rozloučili s panem místostarostou, srdečně mu poděkovali za jeho čas i ochotu, a Vítek se jen v duchu obdivoval tomu, jak elegantně se major Krčil vyhnul podání ruky. Zajištěné předměty, uložené v sáčcích na důkazy, vyexpedovali i se strážmistrem Sedláčkem policejním vozem směr forenzní laboratoř. Vítek usedl za volant jejich neoznačené služební škodovky a zeptal se: „do Jinonic?“
Major Krčil si unaveně opřel hlavu o opěrku a se zavřenýma očima přikývl.
„Ty máš určitě zase rande a já se potřebuju pořádně vyspat. Tak ne, že mě v noci vzbudíš, až polezeš do postele.“
Kapitola 28
Marek se vydal na svou obvyklou večerní projížďku na bicyklu oblíbenou trasou lesem k malému rybníku. Svižně šlapal do kopce mezi poli a těšil se na to, až se osvěží koupelí při západu slunce. Na vrcholu kopce, tam kde začínal les, trochu zvolnil, narovnal si shrbená záda a opatrně vjel na pěšinku vyšlapanou mezi stromy. Vyhýbal se kořenům a větvičkám mladých smrků, opatrně z kopce přibržďoval. U rybníka nebyla ani noha. Spokojeně opřel kolo o kmen mohutného smrku, vyzul se a stáhl si propocené tričko. Polekaně se otočil, když za sebou zaslechl šramot a funění. K jeho velké úlevě se z křoví nevynořil divoký kanec, ale zpocený a udýchaný Honza Texl, kapitán jinonického fotbalového klubu.
„Dobrej, doktore,“ pozdravil Marka, zastavil se kousek od něj, opřel se rukama o kolena a v předklonu se vydýchával.
„Trénujete na novou sezonu?“
„Taky, ale já jak se aspoň dvakrát do týdne neproběhnu, tak do mě nic není. Vyčistím si tak hlavu.“ narovnal se, prohnul si záda dozadu jako luk a mával u toho do stran rukama. Potom začal poskakovat na místě a střídavě si protahoval nohy co nejdál dozadu to šlo.
„Půjdete si taky zaplavat?“ zeptal se ho Marek.
„Musím chvíli počkat, jsem uhoněnej.“ podíval se zamyšleně Markovi do očí, jako by se rozhodoval k něčemu důležitému.
„Řeknu vám,“ promluvil pomalu, „jsem rád, že jsem vás tu potkal. Chtěl jsem s váma něco probrat, ale do ordinace by se to nehodilo.“
„O co jde?“ zeptal se Marek se zájmem.
„No, ono to je trošku…. Špatně se mi o tom mluví.“
Marek vzal z kola láhev s vodou a usadil se na pařezu.
„Nechcete se napít?“ nabídl mu.
„A víte, že jo?“ zhluboka se napil, tak aby se rty nedotkl láhve a s díky ji Markovi vrátil. Posadil se na zem a zamyšleně škubal trsy trávy okolo.
„Tak do toho, já vás neukousnu,“ vybídl ho Marek.
„Tak teda… jde o tu zavražděnou holku, Miladu,“ odhodlal se nakonec a Marek nastražil uši.
„Vy víte, kdo ji zabil?“
„Ale kdepak, to ne. Jde o to, že. No víte.. Já se s ní vyspal. Jednou. A teď mám strach, že to praskne. Přece jen, mám ženu, malé dítě.. A když nám vzali všem DNA..“
„Jak já bych vám v tomhle mohl pomoci?“ podivil se Marek a posunul si brýle na nose.
