Článek
Ten se s úsměvem pozdravil s Veronikou a s Hladíkovými si potřásl rukama. Posadil se, s díky odmítl nabízený oběd, přijal ale kávu i studenou minerálku. Potom zahlédl na stole odloženou propouštěcí zprávu s jeho podpisem a rozesmál se.
„No to je teda gól,“ pronesl vážně, když se přestal smát. „Taky mě mohlo napadnout, že ten kluk bude u tebe,“ otočil se vyčítavě k Markovi.
„Tak bys mohl konečně vysypat, proč si chtěl mladej, zdravej kluk vzít život.“
„Lékařské tajemství…“ začal Bručoun důležitě a Marek ho bezohledně přerušil.
„S tím jdi do háje, jsem jeho ošetřující lékař. Potřebuju fakta. Co když to zkusí znovu?“
„O tom bych velmi silně pochyboval,“ zavrtěl Bručoun hlavou, „řeknu ti jenom tohle. Ten kluk byl jednorázově vystaven extrémně stresové situaci, kdy v jeden okamžik v podstatě přišel o dva lidi, které hluboce miloval. Díky naší tvrdé práci a psychoterapii sám došel k poznání, že ani jeden z těch lidí si jeho lásku vlastně nazasloužili a my mu pomohli se s tímto faktem vyrovnat.“
„Jaké dva lidi?“ zeptal se doktor Hladík, ale Bručoun jen zavrtěl hlavou.
„Takže přece jen nešťastná láska,“ řekla Veronika.
„Tak jednoduché to nebylo. Cítil se zrazený a podvedený, někdo, komu důvěřoval mu, obrazně řečeno, vrazil nůž do ledvin. Chtěl se s tím srovnat a zapomenout, ale dostavila se hluboká beznaděj a on usoudil, že mu bude líp, když vůbec nebude. Naštěstí ho jeho matka našla včas.“
„Dostane se z toho?“ zeptala se paní Hladíková.
„Je na velmi dobré cestě. Myslím, že bude v pořádku. Když jsme ho propouštěli dával najevo zájem o okolí, těšil se na to, že se vrátí ke sportu a dělal plány do budoucna. Jsem v jeho případě mírně optimistický.“
Marek seděl mlčky a bylo vidět, že mu mozek běží na plné obrátky.
„Paní Hladíková, kdo vlastně je ten jeho znovu nalezený otec?“
„Já vám to neřekla? Nějaký Krčmář, podnikatel z Jinonic.“
Kapitola 31
Les vábil příjemným chládkem a nabízel útočiště před úmorným poledním žárem. Chaloupka Milady Čáslavové jakoby se do něj chtěla schovat, částečně stíněná vzrostlými smrky a buky na jeho okraji. Alena Šámalová je vedla rovnou ke vchodovým dveřím. Zastavila na zápraží a ukázala nahoru. Pod převisem střechy se skrývala nenápadná šedohnědá krabička velká asi jako menší zápisník. Major Krčil pochvalně zabručel a pokynul Sedláčkovi aby ji sundal.
Alena mu ukázala další dvě stejné krabičky, jednu schovanou u plaňkového plotu a druhá na dřevníku mohla snímat celou plochu dvorku i s příjezdovou cestou. Strážmistr Sedláček je všechny pečlivě uložil do sáčků na důkazy a opatřil popisky.
„Co bude teď?“ zeptala se Alena majora Krčila hlasem plným obav.
„Teď vás odvezeme domů, potom předáme zajištěné předměty našim technikům a budeme se modlit aby na nich našli něco, co nám pomůže vypátrat vraha.“
„Pane majore…“ začala nesměle, „mohla bych…. vidět Vítka?“
„Nikdo k němu zatím nesmí, to se nezlobte,“ odpověděl major Krčil omluvně, „doktoři k němu nepustí ani nás.“
„A mohl byste mi prosím dát vědět, kdyby….“
„Kdyby se jeho stav zlepšil? Ale to víte, že vás budeme informovat.“ usmál se na ni povzbudivě a otevřel jí dveře služebního auta.
Major Krčil se nechal vysadit u obecního úřadu a vyslal Sedláčka s nalezenými fotopastmi do Jihlavy. Težce stoupal po schodech do své dočasné úřadovny, přidržoval se zábradlí, špatné se mu dýchalo a bylo mu příšerné horko. Najednou jakoby na sobě cítil tíhu svého věku, náročné práce a tu strašlivou spoustu lidské špatnosti, se kterou přicházel denně do styku.
Kapitán Zdeněk Novák už na něj čekal. Vůbec ho nepřekvapilo, že mu major na pozdrav odpověděl jen zamručením, nedivil se ani, jak vypadá unaveně, ale připadalo mu, jako by přes noc zestárnul nejmíň o dvacet let. Trpělivě čekal, až si major opláchne obličej studenou vodou a napije se minerálky z lednice.
„Něco nového s Vítkem?“ prolomil konečně major tíživé ticho.
„Zatím nic.“
„Ukaž mi tu fotku,“ požádal ho major a odhodil ručník na prázdnou židli a s úlevou si sedl ke stolu naproti Zdeňkovi.
Dlouze si prohlížel fotografii.
„Seberem ho?“ zeptal se Zdeněk.
„Tohle nic nedokazuje,“ namítl major a když viděl, jak se Zdeněk chystá protestovat, zarazil ho pohybem ruky.
„Vydrž. Zatím nevíme, kde je tohle focený, ani proč. Dostali jste z toho něco dalšího?“
„Kluci si mákli,“ přikývl Zdeněk, „podle nich to není focený ani normálním foťákem, ani mobilem. Pozadí vypadá na dvorek u domku první oběti, koukněte, tady je vidět rožek dřevníku.“
„Hm, jestli to není ani foťák ani mobil, tak to asi bude fotopast. Sedláček jim veze tři na zkoumání, takže to budou mít s čím porovnat. A jestli se prokáže, že tahle fotka je z jedné té fotopasti a jestli dokážou prokázat, kde je to focený a třeba tam budou další podobné, tak potom ho půjdem sebrat.“
„A do té doby?“
„Do té doby budeme pracovat. Co vězeňská služba, dali nám něco na toho Kosa?“
„Ráno to přišlo. Na cele byl s dalšíma pěti lidma, tři z nich ještě nebo už zase sedí. Zbývají dva. Jeden se odstěhoval někam na Šumavu k synovi, druhej nedávno zemřel.“
„Jak?“
„Na rakovinu.“
„Takže zase nic,“ povzdechl si zklamaně major.
„Ale jeden z bachařů si vzpomněl, že se Kos při zaměstnání v kuchyni skamarádil s jedním zlodějem aut. Tady to někde mám….“ Zdeněk otevřel laptop chvíli v něm něco hledal.
„Tady… jmenuje se Josef Tyl, přezdívka Kajetán, bydliště má pochopitelně na úřadě, měl by bydlet na jedné ubytovně v Jihlavě. Několik menších trestů za krádeže aut, ale protože už má svoje roky a nijak si nerozumí s elektronikou, přeškolil se na vykrádačky. S Kosem jsou asi stejně staří a údajně si dobře rozuměli.“
„Najdi ho, musíme s ním mluvit,“ unaveně rozkázal major se zavřenýma očima, „já se půjdu chvíli natáhnout.“
Slunce se pomalu začalo sklánět za obzor a vedro se stávalo snesitelnějším. Farář Ječmínek obezřetně potěžkal v ruce zahradnické nůžky a znechuceně se zadíval na rozkošatělý keř šípkové růže. Zhluboka si povzdechnul. I záhony si říkaly o vypletí a trávník by možná neškodilo pokosit. Škoda, že si ta nešťastná zbloudilá duše vybrala zrovna pana Kosa, pomyslel si. Ač třeba kriminálník a zlodějíček, ale pracant to byl náramný a zahradu uměl udržet ve vzorném pořádku. Odložil zase opatrně nůžky na polici v kůlně a odhodlaně se chopil konve. No co už teď, pomyslel si, když bude postupovat pomalu a opatrně, nakonec aspoň ty záhony zalije.
Zkusmo nabral ze sudu dešťovou vodu a vykročil k záhonu s hlávkovým salátem. Váha konve ho táhla ke straně a sutana se mu omotávala kolem kotníků.
„Ale pane faráři,“ ozvalo se překvapené zvolání zpoza plotu. „Co to deláte, vždyť si ublížíte!“
Postavil konev na cestičku, a podíval se kdo to na něj volá. Mezi keři kolem plotu uviděl vykukovat hlavu sousedky Mráčkové.
„Pozdrav Pán Bůh,“ pozdravil ji a otřel si z čela pot, „musím zalít, paní Mráčková, když jsme ztratili pana Kosa, nikdo jiný to neudělá.“
„A pročpak neřeknete? Já nebo starej k vám každej večír rádi zaskočíme, přece se ve svým věku nebudete tahat s těžkou konví po zahradě. To bysme si nemohli vzít na svědomí.“
„Jste velice laskavá, paní Mráčková. Pokud by vás to příliš neobtěžovalo, rád vaši nabídku přijmu. Je to skutečně velmi namáhavé.“
„To bych řekla,“ přikývla žena kudrnatou hlavou a hned se otočila a z plných plic zahulákala: „Josef, pojď sem!“
Za chvilku se za plotem objevila oplešatělá, potem se lesknoucí hlava jejího muže.
„Brejvečír, otče,“ pozdravil starého kněze a ženy se zeptal: „co tu hulákáš jak na lesy?“
„Pan farář potřebuje pomoct se zahradou,“ oznámila mu žena, „taky nás to mohlo napadnout, co zamordovali toho Kosa, tak tu není kdo by zaskočil a pomohl.“
„Tak já jdu na to,“ zamručel muž, zhluboka si lokl z orosené láhve piva a jeho hlava zmizela. Netrvalo snad ani minutku a už vcházel brankou do farní zahrady, chopil se konve a jal se zalévat. Jeho žena ho spokojeně pozorovala.
„Zejtra vám to zaskočím vyplít a trochu vám zastřihnu tady ty růže,“ oznámila otci Ječmínkovi.
„Jo, abych nezapomněla, co vám chtěl onehdá Krčmář?“
„Pan Krčmář?“ zíral na ni překvapeně.
„Nojo, taky mi to bylo divný. Do kostela jakživ nezajde, tak jsem zvědavá, co ho k vám přivedlo.“
„Obávám se, že nemám nejmenší tušení, paní Mráčková, já jsem s ním nemluvil.“
„Vážně ne? Byl u vás onehdá k večíru, zrovna ten den, jak našli zamordovanýho Kosa na hřišti.“
„A nevíte, co mi chtěl?“
„Já s ním nemluvila, viděla jsem ho jak k vám zašel a za chvíli šel zase pryč.“
„To je opravdu zvláštní…“ zamumlal starý kněz zamyšleně a nepřítomně se díval na šípkový keř.
Vracel se k nim pan Mráček a za chůze si otíral ruce do umolousaného kapesníku velikosti menší plachty.
„Máte zalito, otče,“ oznámil knězi spokojeně. Zastrčil kapesník do kapsy vybledlých montérek.
“Jsem vaším dlužníkem, “usmál se na něj kněz, „rád bych se vám revanšoval.“
„Nepřipadá v úvahu,“ odmítli manželé takovou pošetilost dvojhlasně, podívali se na sebe a srdečně se rozesmáli.
„Tak vám alespoň nabídnu láhev chlazeného piva, co říkáte?“ navrhnul kněz s úsměvem, „nechával jsem si ho vozit kvůli panu Kosovi, já sám si dopřeji maximálně skleničku v neděli po obědě.“
„Jedno orosený si rád dám,“ přikývl honem pan Mráček, než jeho manželka stačila odmítnout za něj a starý kněz odspěchal do kuchyně.
„Představ si, Josef, že pan farář vůbec neví, že u něj Krčmář byl!“
„Starej se radči o svoje, Božka,“ doporučil jí manžel, „nezapomeň, že tu zamordovali už tři lidi.“
