Článek
Prošel otevřenou brankou a nezamčenými dveřmi do chodby. Vešel do kuchyně, kde si pan Rytych rozložil na jeho kuchyňském stole svou administrativní agendu. Pozdravil ho pokývnutím hlavy a z kuchyňské linky vzal ešus s obědem. Denně mu vozili jídlo z místní mateřské školky, stejně jako mnoha jiným občanům, hlavně seniorům. Oddělil kastrolek s polévkou a schoval jej do lednice, polévku si vždycky ohřál až k večeři. Zadíval se na vcelku chutně vypadající kuře na paprice s porcí těstovin a rozhodl se, že si trochu vezme hned. Navzdory prožitému šoku najednou dostal pořádný hlad. Přendal jídlo do malého kastrolku a ten postavil na sporák, zapnul hořák, hned hned znížil plamen na minimum. Nachystal si talíř a lžíci, stál u sporáku a občas jídlem zamíchal. Vonělo to krásně. Nakonec si nabral vrchovatý talíř a donesl si ho ke stolu.
„Ještě je tam dost, jestli máte hlad,“ nabídl svému asistentovi.
„Ne, díky, žena dělala koprovku,“ odpověděl Rytych a ani hlavu nezvedl. Najednou se k životu probudil místní rozhlas a začal vyhrávat jakousi optimistickou dechovku. Rytych vstal a otevřel okno dokořán. Hudbu vystřídal hlas starostky Maláčové, která zvala všechny občany na zádušní mši za zavražděnou Miladu Čáslavovou. Rytych okno prudce přibouchl a otočil se k otci Ječmínkovi spokojeně si pochutnávajícím na svém kuřeti.
„Co vás to napadlo?“ vyhrkl na něj.
„Co myslíte?“ zeptal se otec udiveně.
„Zádušní mše byl váš nápad?“
„Ano,“ otec Ječmínek nasadil přísný a vážný výraz. „Byla zavražděna nevinná, mladá žena. Zádušní mše je to jediné, co pro ni mohu udělat.“
„Jak víte, že byla nevinná? Do kostela nevkročila, jak byl rok dlouhý. A pak, to její čarodějnictví. Za takovou chcete sloužit mši?“
„Pane Rytychu,“ hlas otce Ječmínka byl teď ledově klidný a mrazil, „není na nás soudit, to náleží jen Bohu. Miládka byla hodné děvče a nikdy nikomu neublížila. Pokud se vám to nelíbí, je mi líto. Budu se za vás modlit. Milujme bližního svého a nezapomínejme, že i pýcha je jeden ze smrtelných hříchů.“
Rytych vzteky zblednul, pak zrudnul a beze slova vyběhl ven. Práskl za sebou dveřmi, až se dům otřásl. Otec Ječmínek usedl a znechuceně odstrčil jen zpola snědený oběd.
Rytych vztekle mašíroval domů a když procházel kolem obecního úřadu, málem ho porazilo auto. Za volantem seděl Vítek a major Krčil na místě spolujezdce si málem rozbil nos o palubní desku. Nečekal ani, až Vítek zaparkuje, hned vyskočil a nevlídně se na Rytycha zadíval.
„Člověče,“ vyjel na něj, „vy snad nevidíte? Nebo se vám naše auto zdá tak malé, že jste ho přehlédl? Málem jsme vás přejeli!“
„Promiňte,“ zamumlal Rytych a bez dalšího odspěchal pryč.
„Divnej pavouk,“ zhodnotil ho Vítek, a zamkl auto dálkovým ovládáním.
Kapitola 7
Budova obecního úřadu sice nebyla z nejnovějších, ale byla hezky opravená a účelně využitá. V přízemí sídlila obecní knihovna, spravovaná sekretářkou Maruškou mimo úřední hodiny a hned vedle jednotřídková školka s kuchyní, kde se vařilo i pro školu a obecní pečovatelskou službu. V patře byly kanceláře starostky a její sekretářky, archiv a zasedací místnost, kterou si teď pro sebe zabrali major Krčil s Vítkem.
Seděli každý na jednom konci řady stolů. Major se škaredě mračil na prázdnou zeď a Vítek listoval svým zápisníkem.
„Je nás málo,“ řekl najednou major zničeho nic.
„Chcete odvolat Šárku z dovolené?“ zeptal se Vítek překvapeně.
„To bych nerad,“ zahučel major, „kde vlastně je?“
„Někde ve Španělsku, s klukama. Možná by to brala jako vysvobození. Dovolená se dvěma puberťáky asi nebude nic moc.“
„Jen ať si to užije, skoro je nevidí. A než by sehnala náhradní letenku…..“ mávl major rukou.
„Ale posílit potřebujem. A něco mne napadlo.“
„Zkusím jednou hádat, můžu?“
„Vítku, Vítku, kriminalista nehádá, kriminalista má povolené maximálně tak předpoklady založené na racionálním základě a kvalifikované odhady. Tak schválně.“
„Tak tedy, já racionálně předpokládám, že chcete do party toho mladého Sedláčka. A jen doufám, že to není proto, že tím pěkně namíchnete toho nádivu Navrátila.“
„Oba tvé předpoklady jsou správné, chválím. Sedláček se nám osvědčil už v případě té zabité zdravotnice. Má talent. Je ho škoda na to, aby chodil Navrátilovi pro svačinu.“
„Sice se mně na můj názor nikdo neptal, ale já souhlasím. Mám pro něj zajet?“
„Ne, já náčelníkovi zavolám a vyzvedneme si ho zítra ráno. Ty zatím začni všechno sepisovat.“
„Provedu. Ale řeknu vám, celá policie jednou zahyne na byrokracii, za tím si stojím.“
„Nejen policie, Vítku, nejen policie.“
S tímto prorockým prohlášením ukončil major Krčil jejich debatu a vyšel na chodbu telefonovat. Jak Vítek velmi správně předpokládal, náčelník místního oddělení v Bartošovicích nebyl vůbec nadšen, když si vyžádal strážmistra Sedláčka na časově neurčenou dobu. Ale jen těžko mohl něco namítat, jsou zkrátka šarže, kterým se neodporuje. Naproti tomu strážmistr Sedláček by mohl své nadšení prodávat na trzích po celém kraji a ještě by mu zbylo. Volal majorovi vzápětí a byl celý hr se hned připojit k jeho týmu. Major ho ujistil, že ráno to bohatě postačí a s úsměvem zavěsil. Na chodbě se zamyšleně zastavil a místo toho, aby se vrátil do zasedačky, zaklepal na dveře do kanceláře sekretářky Marušky. Seděla za svým stolem, plavá hlava skloněna nad hromadou jakýchsi výkazů.
„Promiňte, že vyrušuju,“ začal omluvně.
„Vůbec nevyrušujete, nemusíte se omlouvat. Zatracené papírování,“ ulevila si.
Major se mírně pousmál, byrokracie je jako nenasytná Hydra, která řádí naprosto všude.
„Můžu si s vámi na chvíli promluvit?“
„Jistě, posaďte se prosím. Nechcete kafe?“
„Ne, děkuji,“ usedl na nabízenou židli, „snažím se v tomhle vedru kofein omezovat. Znala jste Miladu Čáslavovou?“
„Moc dobře ne, byla o pár let mladší. Co se přestěhovala do té chalupy u lesa, párkrát tu byla něco vyřizovat.“
„Měla nějakého přítele?“
„Před časem měla takový románek s Pepou Krčmářem, ale to už skončilo. O nikom dalším nevím.“
„Ten Krčmář je o dost starší ne?“
„To je. Ne tak moc aby jí mohl dělat tátu, ale o dost. Takových 15 let, nejmíň.“
„Proto se rozešli?“
„Možný to je. Podle mě chtěla Milada děti a Pepa je vdovec, děti už má odrostlé a další už asi nechce.“
„To vám řekl?“
„To mi řekla jeho sestra. A taky že by jeho děti asi nerady viděly, jak si jejich otec sotva rok po smrti jejich matky přivede domů mladou ženu.“
„Jak ten jejich rozchod probíhal?“
„To nevím, já u toho nebyla, ale asi v klidu. I potom spolu normálně mluvili.“
„Žádné hádky nebo tak něco?“
„Pokud vím, tak ne. Víte pane majore, je to záhada. Vůbec mně nenapadá, proč by jí chtěl někdo ublížit. Žila si pro sebe, nikomu nic zlého neprovedla.“
„Co to její věštění, měla tady hodně zákaznic?“
„Občas k ní některá z ženských zašla, ale pokud vím, nejvíc vydělávala na internetu. Uměla perfektně anglicky a měla klientky hlavně ze zahraničí.“
„To sem za ní jezdily?“
„Pane majore, v dnešní době? Kde to žijete. Všechno se dneska dělá po netu i věštění.“
„To máte pravdu,“ přikývl major a zvedl se ze židle. Brzy se bude po netu i vraždit, dodal pro sebe v duchu.
