Článek
„Říká, že by se tam nemohla cítit dobře.“
„No a jak to vyřešíte?“
„Asi se domluvím s paní Pokornou a vezmu ji tam, aby si ho prohlédla. Snad změní názor, je to opravdu moc pěkný domek,“ rozhodl se Marek.
Kapitola 12
Strážmistr Sedláček nemohl dospat a vzbudil se už za svítání. Nebylo ještě ani šest hodin, když byl plně oblečený, nasnídaný i svačinu měl sbalenou. Počkal ještě před samoobsluhou až otevřou a pak vyrazil otcovým vypůjčeným autem přímo do Jinonic. Budova obecního úřadu byla ještě zamčená a nikde ani živáčka. Jenom někde vzadu, zpoza budovy slyšel zvuk motorové sekačky. Vydal se za ním a našel pana Mejzlíka v pilné práci.
„Dobré ráno,“ snažil se překřičet zvuk motoru, „kde jsou všichni?“
„Brýjitro,“ odpověděl muž a vypnul motor. „Jaký všichni?“
„Pánové z kriminálky.“
„Asi ještě spěj, je brzo. Měšťáci nejsou zvyklí tak brzo vstávat.“
„Budu s nimi vyšetřovat tu vraždu,“ oznámil mu Sedláček.
„Nojo, chudák Miládka,“ pokýval Mejzlík hlavou, „tý je škoda, hezká holka. A chytrá. I když ji tu pomlouvali, že je čarodějka.“
„Cože, čarodějka, v dnešní době?“ vyvalil nevěřícně oči Sedláček.
„To víte, mladíku, vesnice. Lidi dokážou bejt pěkně zlí, když se jim někdo znelíbí. Miládka byla hodná holka, vyznala se v bylinkách. Napravila mi moc ošklivej ekzém se kterým si ani doktor Hladík nevěděl rady.“
„Pane Mejzlík, a kdo ji tady neměl rád nebo jí dělal zle?“ zkusil to Sedláček napřímo.
„To máte těžký,“ Mejzlík sundal umolousaný klobouk a poškrábal se zamyšleně na hlavě, „některý ženský k ní chodily, vykládala jim karty, jiný ji nemohly vystát. Ale nejvíc ji nesnášel asi starej Rytych. Ale ten nesnáší každýho, kdo se podle něj proviní proti křesťanskému učení. Blázen stará.“ Mejzlík si znechuceně odplivl, nasadil si hučku na hlavu a znovu nastartoval sekačku.
Sedláček se na něj chvíli ještě zamyšleně díval, pak se otočil a pomalu se prošel zpět k hlavnímu vchodu do budovy obecního úřadu, kde zrovna vystupovali z auta major Krčil a kapitán Horák.
„Áá, tak už jste tady a dokonce načas,“ pochválil ho major. „Tak pojďte, máme spoustu práce.“
Vyšli po schodech do zasedačky, strážmistr Sedláček jakožto benjamínek postavil vodu na kávu a nachystal na stůl zakoupené koláčky a slané rohlíky. Vysloužil si za to pochvalné majorovo zabručení a Vítkův úsměv.
Sedláček se usadil a zadíval se na fotografie na zdi. Při pohledu na mrtvou visící na vratech se znovu otřásl.
„Takže,“ zahájil major ranní poradu, „nejdřív si znovu shrneme, co už víme. Milada Čáslavová byla zavražděna v noci na pondělí, podle doktora Klusáka byla uškrcena a posmrtně pověšena na vrata hřbitova. Zabita byla doma a vrah ji ke kostelu odvezl autem. Víme i přibližnou dobu smrti, kolem půl jedné v noci, když začala ta hrozná bouřka. Na vrata ji vrah přivázal provazy, běžný typ, koupit se dá v kdejakém hobbymarketu nebo domácích potřebách. Snažíme se sehnat její rodiče, požádali jsme o spolupráci jihočechy, mají tam někde být na dovolené. V jejím domku jsme zajistili drahou techniku, peníze se tam taky našly, takže zatím počítáme s verzí, že nešlo o loupež.“
„Ale vrah tam něco hledal, byl tam bordel,“ namítl Vítek.
„Ano, vrah tam něco hledal, ale my nevíme co. Tak dál. Další forenzní důkazy jsou stopy spermatu na povlečení poškozené, chlapci tam našli i nějaké otisky, vše se vyhodnocuje. Bohužel zatím nemáme podezřelého abysme je mohli porovnat. Stopy po autě nenechal pachatel žádné. Ze včerejších výslechů lidí z okolí zavražděné jsme se toho moc nedozvěděli. Měla poměr s jedním místním podnikatelem, ale ten skončil před pár týdny a Zdenda zjistil, že na netu hledala informace o stalkingu. Jinak nevíme nic.“
„Jestli můžu, pane majore,“ nesměle se přihlásil Sedláček, „ráno jsem mluvil s tím Mejzlíkem, co tu seká trávu. Řekl mi, že tu zavražděnou nesnášel nějakej Rytych.“
„S tím jsme se už taky setkali,“ přikývl major, „je to vážně divnej člověk. Asi trochu fanatik, ale nechce se mi věřit, že by mu vadila natolik, aby ji zabil. Ale promluvíme si s ním. Každopádně, vy strážmistře, znovu obejdete vesnici. Potřebujeme vědět, s kým se tu naše oběť stýkala častěji a kdo ji lépe znal. Sepíšete mi jména všech ženských, co k ní chodily ať už kvůli výkladu karet nebo pro bylinky. Nestyďte se sbírat drby.“
„Provedu!“ vyskočil Sedláček a div že nezasalutoval a už se chystal vyrazit ze dveří.
„Kafe si dopít můžete,“ zasmál se major Krčil.
„No a my, Vítku, než se nám ohlásí doktor s pitevním nálezem, my si promluvíme s panem Rytychem. Ten člověk se mi vůbec nelíbí.“
Marek ráno přispěchal do ordinace na poslední chvíli, letmo políbil Veroniku na tvář, pohodil svetr ledabyle na věšák a honem si oblékl svůj bílý plášť. Sestra Veronika před něj postavila hrnek se zeleným čajem.
„Volal otec Ječmínek,“ oznámila mu, „ptal se, jestli bys k němu mohl odpoledne zajet.“
„Není mu dobře? Řekl, jaké má potíže?“
„Ne, jen že to tolik nespěchá.“
„Jen aby,“ zabručel si Marek pro sebe a zahleděl se Veronice dlouze do očí.
„Děje se něco?“ zeptala se ho překvapeně.
„Mám na tebe prosbu,“ začal Marek svou naučenou řeč, „teda, rád bych t požádal o laskavost.“
„Proč tak formálně?“
„Víš… chtěl bych, aby ses se mnou šla podívat na ten dům.“
„Já ti nevím…“ povzdechla si, „nelíbí se mi to.“
“ Verunko, přece v každém starším domě někdy někdo zemřel…”
„Ale ne v každém se stala vražda,“ namítla.
„Pojď se tam se mnou podívat. Bude se ti líbit,“ přemlouval ji.
„Rozmyslím sito,“ utnula debatu Veronika a uvedla prvního pacienta.
Pracovali pilně celé dopoledne a ordinační hodiny se blížily ke konci, když se ozvalo zaklepání na dveře. Veronika se zamračila a šla otevřít. Chvíli s někým tiše diskutovala a ať se Marek snažil sebevíc, nemohl nic zaslechnout. Pak Veronika zavřela dveře a otočila se na něj.
„Je tu nějaká paní a chce s tebou mluvit.“
Marek dopsal zápis do karty pacienta a tu jí podal.
„No tak ať jde dál.“
Vešla paní ve středním věku s velikými brýlemi proti slunci na očích. Pozdravila a zůstala nerozhodně stát u dveří.
„Jen pojďte dál a posaďte se,“ vyzval ji Marek.
Paní se ohlédla po Veronice a pak přece jen poslechla.
„Už jste u nás někdy byla?“ zeptala se jí Veronika přátelsky.
Žena přikývla.
„A vaše jméno prosím?“
„Marešová,“ zašeptala žena skoro neslyšně.
Veronika otevřela kartotéku a hledala její kartu.
„Co vás ke mně přivádí, paní Marešová? Jaké máte obtíže?“ zeptal se Marek.
Žena sklonila hlavu a brýle si položila do klína. Pak se najednou podívala Markovi přímo do očí a ten leknutím málem spadl ze židle. Její obličej byl posetý škrábanci, pravé oko měla oteklé, že je ani nemohla otevřít a modré až do černa.
„Kdo vám to udělal?“ zeptal se Marek, i když odpověď tušil.
„To nic není, pane doktore. Ale mám něco s rukou, nemůžu s ní hnout a hrozně to bolí.“
„Neříkejte, že to nic není. Ukažte tu ruku,“ nařídil Marek důrazně a když za pomocí levé ruky vyzvedla svou pravačku na stůl, začal ji prohmatávat. Žena sykala bolestí.
„Paní Marešová, to máte zlomené. Tady v zápěstí. Musíte na rentgen do Jihlavy a to hned. Udělal vám to váš manžel, že mám pravdu?“
„On za to nemůže, pane doktore. Ani to tak nemyslí. Ale když se včera dozvěděl, co se stalo naší Miladě, zase ho to chytlo. Ten starý spor o dědictví.“
„Ale proč zbil vás?“
„Strašně na Miládku nadával, řekla jsem jen, že o mrtvých jen dobře. Rozzuřil se ještě víc.“
„Takhle to ale nejde, paní Marešová. To je vážné ublížení na těle a já to musím hlásit,“ upozornil ji Marek a otočil se k telefonu.
„Ne, pane doktore, prosím, ne. Bude to ještě horší.“
„Podívejte se, paní Marešová. Nemusíte si to nechat líbit, já vám pomůžu, ale vy mi to musíte dovolit. Teď zavolám sanitku, která vás odveze do nemocnice, nějakou dobu si vás tam nechají. A zavolám taky jednomu svému známému u policie a ten se zase postará o vašeho muže. A žádné protesty.“
„Zabije mě,“ hlesla žena a začala tiše plakat,” slíbila jsem mu v kostele, že s ním budu dokud nás smrt nerozdělí, v dobrém i zlém.”
„A on vám snad neslíbil lásku a věrnost?“ rozčílil se Marek, „neslíbil vám, že vás bude ctít a opatrovat? Takhle podle vás vypadá, že vás ctí?“ teď už na ni skoro křičel a ona začala vzlykat nahlas.
Marek se od ní odvrátila vytočil první telefonní číslo. Požádal o sanitku, zavěsil a vytáhl mobilní telefon. Číslo na majora Krčila našel velmi rychle a v rychlosti mu vylíčil situaci. Jakmile zmínil jméno Milady Čáslavové a v jaké souvislosti chce jeho pomoc, získal si jeho plnou pozornost.
