Článek
„Sanitka tu bude tak za hodinu, ale major Krčil přijede hned. Musíte mu všechno říct,“ naléhal Marek na stále plačící paní Marešovou. Veronika jí podala sklenici s vodou, aby se mohla trochu uklidnit.
Když major Krčil dorazil, jen pokývl Veronice na pozdrav a otočil se k Markovi.
„Chci si s paní promluvit o samotě,“ prohlásil.
„Je rozrušená a policie se bojí, nemám tu přece jen zůstat?“
Major si jen místo odpovědi zhluboka povzdechl a přitáhl si ke stolu další židli.
„Paní Marešová,“ začal opatrně,” povězte mi o vašem manželovi. On měl se slečnou Čáslavovou nějaký spor?”
Žena jen mlčky přikývla.
„Kvůli čemu?“
„Šlo o peníze, aspoň myslím,“ odpověděla tiše.
„Myslíte? Vy to nevíte jistě?“
Zavrtěla hlavou.
„Zkuste mi to vysvětlit,“ požádal ji major mírně.
„Víte, on nebyl rád, že jeho otec odkázal Miládce peníze,“ spustila tiše vyprávění a otřela si oči, „ne že by snad jeho pominul, to ne, dostali jsme svůj díl, ale jemu to prostě vadilo.“
„Ale proč?“
„Nevím,“ zavrtěla hlavou, „byl z toho úplně nepříčetný, dal to dokonce k soudu, ale ten prohrál. Pan doktor Konvička, advokát, mu říkal hned, že to nemá cenu podávat žalobu, ale nenechal si to vymluvit.“
„Říkal,“ nadechla se najednou zhluboka a podívala se majorovi přímo do očí, „říkal, že je Miládka sprostá čarodějnice a že si nezaslouží žít.“
Znovu se rozplakala.
„Paní Marešová, kde byl váš manžel v neděli v noci když začala bouřka?“
„No přece doma byl, kde jinde?“ podívala se na majora vyděšenýma očima, „snad si nemyslíte…“
„Máte auto?“
„Máme, ale… to ne, on by jí neublížil. Nadával na ni, to ano, ale zabít ji… to by neudělal.“
„Vám přece ublížil,“ namítl Marek, „a pokud vím, nebylo to poprvé.“
„Byl doma,“ řekla pevně a sevřela kapesník v ruce, „byl doma a nikam nejel.“
Stiskla pevně rty a nedostali z ní už ani slovo. Sanitka přijela, oba ji doprovodili ven a dívali se, jak nasedá a odjíždí.
„Co si o tom myslíte, pane majore?“ zeptal se Marek, „víte,“ pokračoval aniž by čekal na odpověď, „mluvil jsem s paní Součkovou, to je sousedka Marešových. Podle ní se ten večer pohádali jako koně a pak Mareš někam zmizel. A vrátil se až hodně pozdě v noci.“
„Na to jeho alibi se důkladně podíváme, to vám slibuju. Nemůžu vystát chudáky, co mlátí ženské. Nechám ho hned sebrat. Když nic, tak za napadení a ublížení na zdraví. Díky, doktore.“
Pokynul Markovi, nasedl do auta a odjel.
Kapitola 13
Zatímco strážmistr Sedláček obcházel vesnici a sbíral drby, Vítek se vypravil na návštěvu za panem podivínem Rytychem. Vyšel z budovy obecního úřadu, obešel trávník kolem mohutného dubu a minul autobusovou zastávku. Před menším, úhledným domkem s malou předzahrádkou se zastavil a chvíli si ho prohlížel. Pečlivě upravené záhonky květin za plotem voněly, chodníček od branky k domovním dveřím byl čistě zametený, okna zdobily truhlíky s muškáty a celkově celé nabílené stavení s červenou střechou působilo velmi úhledně.
Vykročil, otevřel si branku a prošel ke dveřím. Než k nim došel a stačil zazvonit, samy se otevřely a z nich vyšla starší, hubená žena v domácích šatech zapnutých až ke krku jak z minulého století a bílé zástěře.
„Co chcete?“ houkla na něj nevlídně.
„Dobrý den vám přeji,“ odvětil sarkasticky Vítek a vytáhl služební průkaz.
„Kriminální policie, chci mluvit s panem Rytychem.“
„No tak teda pojďte,“ vyzvala ho neochotně.
Vítek vešel dovnitř a následoval paní domu temnou chodbou do obývacího pokoje. Pan Rytych seděl za pracovním stolem obklopen úředními dokumenty.
„Dobrý den, jsem z kriminálky,“ oznámil mu Vítek, „potřebuju si s vámi promluvit.“
„Jistě, jistě,“ přikyvoval hlavou muž a začal rovnat papíry na stole.
„Prosím, posaďte se,“ ukázal na volnou židli a sám si taky sedl, „co pro vás můžu udělat?“
„Řekněte mi všechno o vašem vztahu s miladou Čáslavovou,“ požádal ho Vítek a nestačil se divit. Muž zbledl jako by se mu všechna krev z těla vytratila a zalapal po dechu.
„Ja-ja- jakém vztahu?“
„Jak jste s ní vycházel,“ upřesnil Vítek, „znal jste ji přece.“
„Ach tak,“ muži se viditelně ulevilo, „moc jsem ji neznal. Do kostela nechodila.“
„Lidi se potkávají i jinde, než v kostele.“
„Ale já nikam jinam skoro ani nechodím.“
„Včera jste byl v hospodě,“ připomněl mu Vítek mile.
„Ano, to máte pravdu, to jsem byl, ale to byla spíše výjimka.“
„Tak mi řekněte, co jste si o ní myslel,“ vyzval ho Vítek.
„Byla to čarodějnice!“ vyhrkla paní Rytychová nenávistně.
„Vy s tím souhlasíte?“ zeptal se Vítek Rytycha a ten jen přikývl a blýskl očima nesouhlasně po své ženě.
„Proč byla čarodějnice?“
„Co jinýho by byla,“ vybuchl teď i Rytych, „vykládala karty, po nocích se toulala po loukách a lese, koupala se nahá v rybníku a pobláznila každýho chlapa, co se nechal. To je přece proti Bohu.“
„Vás taky?“
„Já se nenechal, nikdy. Ctím Boží přikázání. Držel jsem se od ní co nejdál.“
„A kdo se nechal?“
„Vím já? Plno chlapů od nás i z okolí. Kdo ví, co se v té její chalupě po nocích dělo.“
„Snad prej tam pořádala i nějaké orgie!“ přidala se paní Rytychová znechuceně. „Dostala, co si zasloužila, byl to Boží trest!“
„Vy jste tam něco takového viděli?“
„To ne, tam by nás nikdo nedostal. My jsme slušní lidi.“
„Tak jak to víte?“
Rytychovi se na sebe zmateně podívali.
„No jak, lidi to říkali.“
„Aha. tak vám děkuju, to bude všechno. Ještě pro pořádek, kde jste oba byli v noci, když byla slečna Čáslavová zavražděna?“
„Doma jsme byli, kde jinde. Slušní lidi v noci spí, víte?“ informoval Vítka Rytych, „a obyčejně tak činí doma, ve vlastních postelích. Beze svědků.“
Vítek jim oběma pokynul, rozloučil se a odešel.
Venku se zhluboka nadechl čerstvého, letního vzduchu a uvědomil si, že po celou dobu v domě se snažil dech zadržovat. Tak stísněná atmosféra v něm byla.
V kapse mu zavibroval mobilní telefon.
„Slyším,“ ohlásil se když viděl, že volající je jeho nadřízený major Krčil.
„Možná máme průlom,“ informoval ho major, a stručně mu vylíčil co se dozvěděl od paní Marešové.
„Poslal jsem Navrátila, ať ho hned seberou. Vezmu si ho do parády sám tady v Bartošovicích. Ty máš něco nového?“
„Přišla pitevní zpráva, nic nového v ní nebylo. Příčina smrti uškrcení, drogy ani alkohol v těle neměla. Taky technici se činili, ale bohužel majitele toho spermatu v evidenci nemáme.“
„Co se dá dělat. Vezmeme vzorek panu Marešovi a uvidíme. Co ten Rytych?“
„Zdá se mi čím dál divnější. Když jsem se ho zeptal na vztah k zavražděné, málem to s ním seklo. A jeho žena je stejně divná jako on. Že prej si to zasloužila, kecy o božím trestu a čarodějných orgiích. Oba mají švába na mozku.“
„To z nich nedělá vrahy. Alibi mají?“
„Hodně vachrlaté. Spali, oba, spolu ve své posteli.“
„To se dalo čekat. Co naše nová posila?“
„Poctivě obchází vesnici a sbírá drby.“
„Fajn, až bude hotový odběr DNA tomu Krčmářovi, skoč do auta a přijeď sem.“
„Šéfe, on volal, že musel nutně odjet, pracovně. Vybouchnul mu jeden šofér a musí za něj vzít kolečko.“
„No to je pěkný, jako na zavolanou. Kam jel?“
„Naložit do Znojma, vykládka večer v Plzni, tam někde zase naloží, jede složit do Mostu, tam zase naloží a vykládat bude v Jeníkově. Asi za dva, tři dny.“
„Krucinál, doufám, že nekecá. Přijeď rovnou sem. Konec.“
Vítek schoval telefon do kapsy a přidal do kroku. Došel do zasedačky na obecním úřadě, aby přichystal vše potřebné k odběru a zastihl tam strážmistra Sedláčka, jak si otírá z čela pot a hltavě pije vodu z lednice.
„Vedro, co?“ zeptal se Vítek účastně.
„Hrozný,“ přikývl Sedláček a dal si dalšího loka.
„Něco zajímavého?“
„Ani ne, mám sice pár jmen ženských, co k Čáslavové chodily, ale jinak nic zajímavýho.“
„Kolik toho ještě máte k obcházení?“
„Jsem tak za půlkou,“ povzdechl si Sedláček a vydal se ke dveřím.
„Tak hodně štěstí,“ popřál mu Vítek, „se šéfem jdeme vyslechnout jednoho podezřelého. Až to budeš mít hotový, hoď to na papír a jdi domů. Když se nic převratnýho nestane, tak se zítra ráno se sejdem tady.“
Major Krčil už na něho čekal v Bartošovicích na služebně a netrpělivě přecházel po chodbě. Jen co Vítka uviděl, zabručel něco jako „no konečně“ a hned ho hnal do malé kanceláře, přebudované na výslechovou místnost. Arnošt Mareš seděl nasupeně za stolem, ruce měl složené na hrudi a mračil se. Major pokynutím hlavy propustil znuděně se tvářícího podporučíka Koláře. Oba se posadili naproti Marešovi.
„Proč jsem tady?“ zeptal se arogantně Mareš.
„Chceme si s vámi promluvit,“ oznámil mu major Krčil.
„A o čem? Nic jsem neprovedl. Držíte mě tu naprosto zbytečně.“
„Můžeme začít napadením vaší manželky. Zřídil jste ji tak, že ji museli odvézt do nemocnice.“
„Pch,“ odfoukl si Mareš a protočil oči, „jaký napadení, je nemotorná a spadla. A odkdy takovou prkotinu vyšetřuje krajská kriminálka?“
„Od té doby, co tu máme spojitost s brutální vraždou mladé ženy,“ vypálil na něj Vítek. Z podobných typů se mu dělalo nanic, „podle doktora by vaše paní musela skočit aspoň dvakrát z okna, aby si sama přivodila taková zranění.“
„Blbost,“ zavrčel Mareš, „normálně uklouzla a spadla. Je úplně nemožná.“
Major Krčil beze slova otevřel papírovou složku, vyndal z ní dokument a začal ho nahlas předčítat: „pohmožděnina tří žeber na levé straně a pěti žeber na pravé straně, pohmožděnina na předloktí pravé ruky, podlitina na vrchní paži levé ruky, zlomené zápěstí na pravé ruce, podlitina na levé tváři v oblasti nadočnicového oblouku, tržná rána na pravé tváři pod okem, podlitina na levé čelisti a dva vyražené zuby.“ Dočetl, vrátil papír do složky a tu zase zavřel.
Chvíli seděli v tichu, které pro Mareše začínalo nepříjemně houstnout. Začal se na židli vrtět a uhýbal propalujícím pohledům obou kriminalistů.
„No dobrá,“ vybafl nakonec, „dal jsem jí pár facek. Musel jsem ji umravnit.“
„No vidíte, jak nám to jde. To bychom měli, tohle si dořeší místní oddělení, to nás až tak moc nezajímá. Bude stačit, když nám pak podepíšete plné doznání. Teď k tomu důležitějšímu problému,“ řekl major a vytáhl druhou papírovou složku.
„Co nám řeknete o Miladě Čáslavové?“
„Já??“ protáhl udiveně Mareš, „vůbec nic, já nic nevím.“
„Něco snad přece,“ namítl Vítek, „byla to vaše neteř, ne?“
„Nestýkali jsme se. Už leta.“
