Článek
„A proč?“
„Neměla to v hlavě v pořádku,“ zabručel neochotně, „no řekněte sami, copak je to normální, aby žila sama v té zapadlé chalupě po bábě a vykládala karty? To není normální. A je to proti Bohu.“
„No vidíte a já bych řekl, že vás víc štvalo to dědictví po otci.“
„O tom vám řekl kdo, moje stará? To si s ní ještě…“
„A dost!“ rozčílil se major Krčil a bouchl pěstí do stolu, vyskočil ze židle a naklonil se až k Marešovu obličeji, „vy si s nikým nebudete nic vyřizovat, a rozhodně ne s vaší ženou. Berte tohle jako poslední varování. Ještě jednou jedinkrát na ni vztáhnete ruku a budete toho litovat do konce svých dní, je vám to jasné?“ Mareš vyděšeně přikývl a major se zase posadil.
„Tak zpátky k věci. To dědictví. A rychle, nemáme na vás celou noc!“
„Můj otec rozdělil většinu majetku mezi mě a mou sestru, Miladinu matku. Miladě odkázal balík peněz.“
„Na to přece měl plné právo, byla to jeho věc, jeho peníze. Jak vás napadlo, že byste proti tomu něco zmohl?“
„Milada bývala divná už jako děcko. Trávila každé léto u prabáby a dočista z ní zblbla. Ta byla taky taková čarodějnice. Můj otec to neschvaloval a proto mě i sestru vychovával v křesťanské víře,“ zatvářil se Mareš svatouškovsky. „Pak ale onemocněl a Milada se o něj hodně starala. Úplně ho očarovala.“
„To muselo být nějaké zvláštní pojetí křesťanské víry, když tlučete svou ženu,“ neodpustil si Vítek rýpnutí a major po něm zlostně loupl očima.
„Pokračujte,“ vyzval Mareše.
„To je všechno. Můj otec nebyl při smyslech, když jí ty peníze odkázal.“
„Kdy jste viděl Miladu naposledy?“
„To už je nějaká doba, ani si nevzpomenu. Nestýkali jsme se.“
„A u ní doma jste byl naposledy kdy?“
„Od smrti prabáby jsem v tý chalupě nebyl, nevkročil bych tam.“
„Takže pro vás nebude problém dát nám vzorky DNA a otisky prstů, k porovnání,“ konstatoval suše major.
„Když to musí být,“ pokrčil Mareš rameny, “ a co tamto?”
„Tamtím myslíte napadení vaší ženy? Navrátil a Kolář to s vámi sepíší, vy jim podepíšete doznání. Pak vás odvezou domů, kde si zabalíte nejnutnější věci, odevzdáte jim klíče od bytu a tento opustíte. Pak budete čekat na rozhodnutí soudu.“
„A kam půjdu?“
„To není naše věc,“ odvětil major bez zájmu, „budete si muset nějak poradit.“
Sebral ze stolu obě složky, vstal a zamířil ke dveřím. Dovnitř vešel znovu podporučík Kolář a Vítek mu šeptem předal instrukce. Kolář přikývl, vzal Mareše za loket a vyvedl ho ven z místnosti.
Major Krčil s Vítkem zamířili do kanceláře náčelníka obvodu Navrátila. Sotva vešli, vyskočil náčelník ze své židle jako kdyby byl na pérku a málem že zasalutoval. Nabídl kávu či jiné občerstvení. Major si vybral kávu a Vítek se s úsměvem zeptal, jestli to jiné občerstvení zahrnuje i dobře vychlazenou jedenáctku. Než ze sebe stačil Navrátil vykoktat omluvu, major dloubl Vítka do žeber a připomněl mu, že ve službě je požívání alkoholických nápojů zapovězeno, což jistě náčelník Navrátil dobře ví a proto podobné pokušení jistě na stanici nepřechovává.
„Ale pánové,“ usmál se Navrátil, „pivo přece není žádný alkohol, a v tomhle vedru….“ vykročil do kuchyňky a z lednice vytáhl hned dvě orosené lahve.
„První pomoc,“ zamrkl na ně a rozlil pivo do sklenic.
Kapitola 14
Marek Dostál dopsal zprávu o zraněních paní Marešové pro policii a myší klepl na tlačítko tisknout. Uložil ji v počítači a odeslal elektronickou poštou místnímu oddělení do schránky náčelníka Navrátila. Protáhl si ztuhlá záda, vypnul počítač a vstal od stolu. Vzal z tiskárny zprávu a odnesl ji Veronice, která si se zájmem četla starší záznamy v kartě paní Marešové.
„Založ to tam, prosím tě,“ požádal ji a nahlédl jí přes rameno.
„Něco zajímavého?“
„Řekla bych, že ten Mareš tloukl svoji ženu s přestávkami několik let,“ odpověděla mu Veronika znechuceně, „tady je záznam doktora Hladíka bezmála pět let starý. Pohmožděnina pod okem, tržná rána na rtu. Policii informoval, ale napsal si tu poznámku rukou, že paní Marešová vše popřela. Tak to šlo pořád dál. Co asi některé ženské vede k tomu, že se nechají opakovaně bít?“
„Někdy strach z toho, že by to mohlo být ještě horší, když to ohlásí. Beznaděj a pocit, že jim stejně nikdo nepomůže. Občas třeba taky nemají kam jít. A pokud týrání trvá delší dobu, může u nich dojít až ke vzniku Stokholmského syndromu,“ odpovídal Marek zamyšleně a listoval záznamy.
„Hele, tohle je zajímavé. Před dvěma lety. Podlitiny na krku. Jako by ji snad škrtil.“
„Když ji mlátí, proč by ji nemohl i škrtit,“ otřásla se Veronika odporem. „Prase jedno,“ dodala spíš sama pro sebe.
„Jestli se pokusil uškrtit manželku, proč by nemohl uškrtit i neteř, kterou očividně nesnášel,“ nadhodil Marek myšlenku.
„Myslíš, že tu chudáka holku zabil on? Když sem přišel, tvářil se, že ani pořádně neví co se jí stalo. Spíš to vypadalo, že sem přišel vyzvídat.“
„Nebo chtěl vyzvědět, co policajti zjistili. Měl bych to ohlásit, co myslíš?“
„Stejně už ho sebrali,“ namítla Veronika, „ale asi máš pravdu, nic tím nezkazíš. Dát ženské pár facek je přece jen něco jiného, než ji škrtit.“
Marek vytočil číslo majora Krčila, ale odpověděl mu jen záznamník. Vzal tedy ze šanonu zprávu, mobilem ji vyfotil, připsal pár slov na vysvětlení a odeslal majorovi. Jestli mu to k něčemu bude, ozve se.
Vítek dopil svůj příděl piva, sebral i majorovu sklenici a šel je vypláchnout k umyvadlu. Pustil si jen studenou vodu a když byl hotov, nacákal si trochu vody do obličeje. Příšerný vedro, pomyslel si. Znechuceně se podíval na ušmudlaný ručník a raději si otřel ruce do kalhot. Major se spokojeně rozvaloval v křesílku a dočítal přepis Marešovy výpovědi. Dočetl, odložil ji a vzal do ruky telefon, aby zjistil kolik je hodin. Potichu zaklel, když si uvědomil, že si po skončení výslechu zapoměl přenastavit tichý režim a teď tu na něj zírá několik nepřijatých hovorů a jedna zpráva od doktora Dostála. Otevřel ji a se zájmem přečetl. Otevřel přílohu a tiše hvízdl. Vítek se na něj vyčkávavě zadíval.
„Toho mladýho doktora je na medicínu škoda,“ zabručel major Krčil, „ten by měl být u nás. Šťoural se v chorobopise paní Marešové a zjistil, že se ji Mareš pokusil uškrtit.“
„Cože?“ vypadlo z Vítka překvapeně, „proč o tom nemají místní záznam? Snad to museli vyšetřovat.“
„Dostál píše, že doktor Hladík policii uvědomil, paní Marešová všechno popřela, jako vždy, a tak to nejspíš odložili.“
„Tak snad aby nám to pan náčelník nějak vysvětlil, ne?“
„Stačí, když nám pošle protokoly,“ namítl Krčil, „co na tom chceš vysvětlovat. Podle doktora Hladíka nebylo zranění vážné natolik, aby s tím mohli něco dělat bez svědectví poškozené. Však víš, jak to v těhle případech chodí.“
„Jo,“ odsekl Vítek, „všichni ví, že ji ten její řeže jak nezralý žito, ale nikdo s tím nic nedělá. A ta nána se nechá mlátit dokud ji nezřídí tak, že skončí ve špitále a nebo s trvalými následky. Měli bysme mít v tomhle větší pravomoci, šéfe.“
„Nemůžeme dospělé lidi zachraňovat proti jejich vůli,“ namítl major, „a když odmítnout naši pomoc, je to jejich právo.“
Ukončil nikam nevedoucí debatu a vytočil další číslo ze seznamu zmeškaných hovorů. Dovolal se do Kriminalistického ústavu právě včas, neboť forenzní technik Josef Cvrček byl již na odchodu.
„No konečně, majore,“ ohlásil se, „my tu dřeme jak najatí a ty nám nebereš telefon.“
„Nemáš mi volat během výslechu,“ odsekl mu major s úsměvem a zapnul si hlasitý odposlech aby mohl slyšet i Vítek, „máte něco?“
„Jinak bych nevolal. Hele, zatím předběžně, na tom prostěradle jsou kromě profilu poškozené další tři různé DNA profily. Pochopitelně mužské.“
„Děkuji za upřesnění, ženské sperma jsem ještě neviděl. Nějaké podrobnosti?“
„V záznamech není ani jeden. Doveď nám podezřelé a my ti řeknem, který z nich to je.“
„Co kdybych nechal vzít vzorek všem chlapům z vesnice?“
„Zkusit to můžeš. Ale jak víš, že byli od nich z vesnice?“
„Někde začít musím,“ zavrčel major.
„Hele ten tvůj nápad není vůbec špatnej, když to nevyjde, můžeme vzít vzorky všech chlapů z blízkého okolí, pak vzdáleného okolí, pak kraje a pak celé republiky.“
„Děsně vtipný. Něco dalšího?“
“Otisky z ložnice v záznamech nejsou, stopy mužských bot máme zdokumentované. Velikost 43, pracovní obuv, podle vzorku budou zánovní.
„Tak ti teda pěkně děkuju,“ zavzdychal major Krčil a odložil telefon.
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se Vítka, který napjatě poslouchal.
„Neměli bysme Marešovi udělat stěr na DNA? A kouknout na jeho boty?“
„To samozřejmě uděláme. Ale nemyslím si, že by na prostěradle mohlo být jeho sperma.“
„Ani já ne, ale stejně. Lepší je mít jistotu.“
„To jistě. Hele, naložíme Sedláčka, sjedeme na barák, promluvíme se Zdeňkem, třeba se mu povedlo něco vyšťourat. Společně doladíme další postup.“
