Článek
„No, dobře, to bych ani tak netvrdil. Spíš mě nerad toleruje….“ odvětil Marek zasmušile.
„Ale mohl byste mu vzkázat, že bych s ním rád mluvil?“
„To jistě ano, zavolám mu hned.“
Vytáhl telefon z pouzdra, které se mu houpalo na krku a vytočil číslo majora Krčila. Volaný účastník není dostupný. No to je moc hezké, pomyslel si. Našel tedy číslo na kapitána Horáka. Ten se ozval hned po druhém zazvonění.
„Slyším,“ houkl do sluchátka a v pozadí bylo slyšet rachocení motoru letitého traktoru.
„Cože, neslyším, mluvte nahlas!“ Marek rychle odtáhl ruku s telefonem od ucha, aby mu nepraskl ušní bubínek.
„Haló, pane kapitáne, slyšíte mě?“ řval teď Marek do telefonu.
„Jo, to jste vy, doktore? Co se děje?“
„Otec Ječmínek by rád mluvil s panem majorem, ale nemůžu se mu dovolat.“
„Nojo, on je major asi na pitevně nebo v laborce, tam je špatnej signál. Co mu pan farář chce? Něco viděl? Může to říct mě.“
„Jde spíš o jednu takovou zvláštní legendu o čarodějnici a podivnou náhodu.“
„Proboha, doktore. Dejte pokoj s čarodějnýma legendama aspoň vy, mám toho plnou hlavu,“ dostalo se Markovi otrávené odpovědi, „dopoledne do mě kecy o čarodějnicích hustil ten kostelník. Já myslel, že vy jste racionální člověk, vědec.“
„No, já sice jsem racionální člověk, ale jste si jistý, že podobně racionálně uvažuje i vrah?“
Chvíli bylo ticho a Marek v duchu živě viděl, jak Vítek protáčí oči. Pak se ale ozvalo otrávené: „No tak dobře, kde jste? Na faře? Budu tam za pět minut.“ Aspoň tam bude chládek a možná i něco k pití, pomyslel si.
Na faře opravdu byl chládek, stará, kamenná budova držela úmorné letní vedro venku, a Vítek dostal i vychlazený, osvěžující šípkový čaj. Pomalu ho upíjel a nechal faráře Ječmínka a Marka aby mu vyložili starou legendu i okolnosti, za jakých se ve vesnici ocitla prababička oběti.
„A vy dva si vážně myslíte, že ji někdo zabil, protože uvěřil báchorkám o převtělené čarodějnici?“ zeptal se, když skončili.
„Nemožné to myslím není,“ usoudil Marek, „pokud bychom připustili, že tu existuje osoba, výrazně nábožensky založená, dokonce bych řekl i rigidní, natolik, aby v mladé, nezávislé dívce, zabývající se esoterikou, viděla hrozbu pro společnost, a tato osoba se dostala k těmto záznamům, pak bych byl ochoten takovou možnost připustit.“
Vítek se otočil ke starému knězi: „a existuje tu taková osoba?“
Farář Ječmínek se podíval na Marka a potom na Vítka: „Víte, já bych nerad někoho přivedl do maléru. Je velmi těžké kohokoliv obvinit z vraždy….“
„Nikoho přece neobviňujete. Zemřela mladá žena a my musíme zvážit všechny možnosti, chceme-li dopadnout pachatele.“
„No dobře, to já přece chápu. Ale ukázat na někoho prstem a říct: tenhle by mohl brutálně zavraždit mladou dívku, to není jen tak. To musíte chápat.“
„Myslíte na toho vašeho kostelníka, že ano, otče?“ nadhodil Vítek a starý kněz zbledl a potom hned zrudnul.
„Pastorační asistent, ne kostelník. I když z laického pohledu v tom asi nebude takový rozdíl. Víte, pan Rytych je opravdu až fanaticky věřící a taková ta základní křesťanská víra v lidskou dobrotu je mu… jak to říci…. poněkud vzdálena. Ale i přesto, že o slečně Čáslavové mluvívá s despektem a jistou… hm… nechutí, neznamená, že by byl schopen jí opravdu fyzicky ublížit.“
„Podívejte se otče, můžeme to udělat takhle. Já o tom majorovi řeknu. Proberu to s ním a trochu se na toho Rytycha podíváme. Diskrétně, samozřejmě. Nevíte, jestli měl někdy sklony k násilnému chování?“
„To neměl, opravdu nikdy. Mám jen takové podezření, že je ve skrytu duše příznivcem inkvizice a vymýtání ďábla a má jaksi problém s moderním pojetím katolické víry. Klade větší důraz na nápravu hříšníků než na pomoc bližním, ale to bohužel není až tak neobvyklé. Jsem ovšem přesvědčen, že k přímému násilí by se neodhodlal.“
„No dobře, tak my to prošetříme,“ Vítek vstal od stolu a poděkoval za občerstvení, „a nebojte se, pane faráři, diskrétně. Jdete taky, doktore?“ otočil se k Markovi.
„Půjdu,“ zvedl se i Marek a rozloučil se s otcem Ječmínkem.
Vyšli společně před dům. Vítek počkal až si Marek vyzvedne kolo a přidržel mu branku aby mohl projít.
„Poslyšte, doktore, vy toho Rytycha znáte? Je to váš pacient?“
„No, trochu ho znám, moc ke mě nechodí.“
„A myslíte, že by bylo možné, aby zabil mladou holku, protože ji považuje za čarodějnici? Mě to přijde ujetý.“
„Doktor Hladík vždycky říká, že mezi lidmi je možný úplně všechno. Víte, trochu jsem o tom přemýšlel. Pokud by teorie otce Ječmínka byla správná, musel by ten vrah dostat nějaký silný impuls. Muselo by být něco, co ho přimělo vraždit teď a ne třeba minulý měsíc nebo za rok.“
Šli teď vedle sebe z mírného kopečku směrem k návsi, Marek vedl kolo, a oba vypadali velmi zamyšleně.
„Zní to zajímavě. Co by takovým impulsem mohlo být, co myslíte?“
„To právě nevím, ať o tom přemýšlím jak chci, nic mne nenapadá.“
„Ani mě ne. Tak víte co? Když vás něco napadne, tak zavolejte. Číslo máte. Navrhnu majorovi, abysme si nechali udělat psychologický profil pachatele a možná by se nám mohli kouknout i na toho Rytycha. Ten člověk mi nahání husí kůži a to nejsem žádná slečinka, to mi věřte.“ Vítek zkontroloval čas a zaúpěl: „kruci, musím mazat, už tak jdu pozdě! Mám rande, první,“ omluvně se na Marka usmál.
“Tak hodně štěstí, popřál mu Marek, ale mluvil vlastně už jen k Vítkovým rychle se vzdalujícím zádům..
Kapitola 17
Josef Mejzlík, zaměstnán obecním úřadem v Jinonicích jako údržbář a zahradník, byl zvyklý vstávat velmi časně, hlavně v letním období. Probouzel se před pátou a s termoskou kávy a svačinou v kapse nasedal na prastarý bicykl přesně ve čtvrt na šest. Zrovna svítalo, když projel po silnici vedoucí mezi bytovkami do mírného kopečku směrem ke kostelu. Jako každý den se rozhlédl kolem, aby se pokochal pohledem na malebnou vesnici, která byla od narození jeho domovem. Měl to tu rád. Jak projížděl cestou nad fotbalovým hřištěm, periferně zaznamenal něco, co by uprostřed středového kruhu rozhodně být nemělo. Něco co vypadalo skoro jako…. jako lidské tělo. Málem spadl z kola. Zastavil, opřel kolo o strom a podíval se pořádně. Aha, zase ten darebák Kos, pomyslel si. Někde se ožral a nenapadlo ho nic lepšího než si ustlat přímo uprostřed hřiště. Odfrkl si a nasedl zase na kolo. Zastavil na kraji hřiště, opřel kolo o branku a pospíchal přímo do středového kruhu. Ale Karel Kos nevypadal ani trochu jako kdyby spal. Měl doširoka otevřené oči a zíral přímo do nebe. Ani se nepohnul.
Mejzlík k němu zaraženě došel a na moment se zastavil, potom ho pomalu obešel.
„Kristepane,“ pomyslel si, když si všiml, že pod houštinou prošedivělých vlasů je velká krvavá skvrna. Otočil se na patě a pelášil zpět ke kolu jako by ho všichni čerti honili. Naskočil a těch pár metrů k budově obecního úřadu urazil v rekordním čase. Rychle odemkl vstupní dveře a letěl do kanceláře sekretářky k telefonu.
Major Stanislav Krčil stál u umyvadla a šklebil se na svůj obraz v zrcadle, ústa plná zubní pasty, když mu zazvonil mobil.
„Krucinál, ještě není ani šest,“ zabručel, když si otíral ručníkem ústa.
„Slyším,“ zaburácel do sluchátka.
O pár minut později už nasedal před svým domem do policejního auta s blikajícími majáčky.
I přes časnou hodinu nalezli u fotbalových kabin srocení místního lidu. Strážmistr Sedláček nelenil a pro jistotu celé hřiště obtáhl policejní páskou, zatímco se Kolář s náčelníkem Navrátilem snažili udržovat občany v dostatečné vzdálenosti od místa činu. Major Krčil vystoupil z auta a pozdravil se s Vítkem. Společně šli pomalu směrem ke středovému kruhu uprostřed hřiště, kde se činili v pilné práci jak forenzní technici tak soudní lékař doktor Klusák. Došli až k tělu a společně si zavražděného prohlíželi.
„Kdo ho našel?“ zeptal se major Vítka.
“Ten údržbář Mejzlík, jel támhle kolem na kole, “ukázal na úzkou cestu, vedoucí ve svahu kolem hřiště, „v létě chodí do práce už před šestou. Hned volal, z kanceláře obecního úřadu.“
„Kde je teď?“
„Čeká na úřadě, je tam s ním Sedláček. Málem nám znečistil místo činu.“
„Nojo, je mladej, moc zavražděných asi zatím v životě neviděl.“
„Šéfe, to je přece ten váš známej, jak jste mu říkal, černej pták?“ otočil se Vítek překvapeně na majora. Ten jen bez odpovědi přikývl.
Doktor Klusák dokončil prohlídku mrtvého a pomalu s obtížemi, hekáním a s pomocí jednoho z techniků se zvedl z kleku.
„Copak, doktore, zase tě zlobí kolena?“
„Ále, ani mi nemluv. Kamarádi mě včera ukecali na kolo a teď se nemůžu hnout.“ stáhl si gumové rukavice a hodil je do brašny.
„Tak povídej, co pro nás máš,“ vybídl ho major netrpělivě.
„Jednu hezkou, klasickou ránu do temene tupým předmětem, tentokrát nic neobvyklého. Lebka vypadá roztříštěná v dolní oblasti parietale, úder musel být veden značnou silou.“
„Doba smrti?“
„Odhadem mezi půlnocí a třetí ráno. Víc v pitevní zprávě. Možná.“
„Jak to, možná?“
„Třeba nic víc nenajdu. Za nehty má sice nějaký sajrajt, ale to může být jen obyčejná špína. Můj odhad je, že to dostal zezadu a ani nepípl, nejspíš vraha ani neviděl. Můžu ho nechat naložit?“
„Josef, máš všecko nafocený? Můžou ho odvézt?“ houkl major na vedoucího výjedzu, který kroužil kolem svých techniků jako kvočna hlídající kuřátka s notesem v ruce.
„Ale jo, tady toho stejně moc není k zajištění.“
„Co zatím máte? A pojď sem, ať tu na bede nehulákáme.“
„Hele, nic moc. Trávník tu je kolem zdupanej, fotbalisti budou mít asi radost,“ podotkl sarkasticky, „a tady,“ otočil se a ukazoval směrem k pěšince vedoucí mezi plochou hřiště a potůčkem, „tady jsou stopy od vlečení těla, vidíš?“
„Jo, asi ho tu táhnul,“ přikývl major, „něco dalšího?“
„Vražednou zbraň jsme zatím nenašli, moji kluci prohlídnou okolí včetně toho potoka. Jinak je to bída, žádný stopy.“
„Když ho nezabil tady tak kde teda?“
„To ti zatím neřeknu, ale tipuju, že moc daleko asi ne. Koukej, támhle je bytovka v podstatě hned za hřištěm, támhle na kopci ty baráky maj taky nerušenej výhled na celý hřiště, támhle vede silnice. Takže, potenciálně plno zvědavejch očí. Nikdy nevíš, kdy někoho přepadne nespavost, půjde se v noci napít nebo vyčurat a koukne se z okna. Tady ale,“ otočil se a ukazoval směrem k zanedbanému houští za hřištěm, „tady by to šlo. Není tam žádný osvětlení, v noci tudy nikdo nechodí a není tam odnikud vidět. Takže to tam pořádně prolezeme a snad budeme mít kliku.“
„Tak fajn, kdyby něco budu na úřadě. Jo, ještě moment, dostali jsme schváleno začít s plošnými odběry DNA. Zatím tady ve vsi. Stihnete to ještě dneska?“
„Nemáme tu nádobíčko, ale zítra na to vlítnem.“
„Fajn, nechám to vyhlásit obecním rozhlasem. V kolik chceš začít?“
„Asi až budou lidi z práce doma ne? Kolem šestý?“
„Tak domluveno, požádám starostku, ať to vyhlásí dneska odpoledne a ještě jednou zítra. Zatím se měj.“
