Článek
Pokynul Vítkovi a oba se pěšky vydali k budově obecního úřadu. Chvíli šli mlčky a potom major vybuchl.
„Ten blázen stará určitě něco věděl to té první vraždě. Proč mi to krucinál neřekl?“
„To přece nevíme, zatím ani nevíme, jestli ty dvě vraždy spolu souvisí,“ namítl Vítek.
„Vítku,“ major se zastavil a upřeně se na něj zadíval, „jestli se zjistí, že ty dvě vraždy spolu nesouvisí a máme tu dva různé vrahy, sním svůj klobouk s cibulí a octem. A bez chleba.“
„Žádnej klobouk nenosíte, šéfe.“
„Tak si na to nějakej koupím. Zdenda kontroloval záznamy, víš kdy tu naposledy došlo k vraždě? Nemyslím jen tuhle vesnici, ale i okolní. Nevíš, co? Abys taky věděl. V roce 1926. Kováři Skácelovi chodil za manželkou podomek z vedlejší vesnice, tak ho přetáhl kladivem. Dostal chudák 15 let. Od tý doby nic. A najednou že by se nám tu vyrojili hnedka dva různí vrahové?“
„Fakt je, že i tenhle zavřažděnej vypadal tak nějak naaranžovaně.“
„Přesně tak, když vrah po činu manipuluje s tělem, většinou chce mrtvého schovat. Ale copak se mrtvola schovává uprostřed hřiště?“
„Navíc ležel na zádech, s rukama do stran. Myslel jsem, že ho tak nechal jak ho táhl, ale co když ho tak nechal schválně? A nohy měl u sebe.“
„Správně, když vlečeš tělo, buď ho táhneš za jednu nohu nebo za obě, v každém případě, nohy by měly být od sebe. Karel je měl v kotnících překřížené, ruce do stran…. Jako Kristus na kříži.“
„A ta slečna taky vypadala jako ukřižovaná… myslíte, že nám tu vraždí náboženský fanatik?“
„Po dnešku bych ani to nevylučoval,“ zabručel major Krčil, „ale pořád se kloním k tomu, že je to málo pravděpodobné. To nejbanálnější vysvětlení většinou bývá to správné.“
„No….,“ Vítek trochu zaváhal a pak se odhodlal pokračovat: „Víte šéfe, včera mi volali z fary. Ten starej kněz a doktor Dostál. Existuje nějaká stará pověst nebo legenda nebo co to je, o místní čarodějnici.“
Došli teď ke dveřím obecního úřadu a major už sahal po klice. Teď se ale zarazil, otočil se k Vítkovi, upřeně se mu podíval do očí a vzdychl.
„Vítku…. Nemám nic proti starým legendám, ale prozatím necháme čarodějnice být. Navrhuju obvyklý postup a prostředky. Až když tyto selžou, vydáme se cestou pověstí a pověr. Souhlasíš?“
Na odpověď nečekal, otevřel dveře a vešli dovnitř.
V zasedačce, teď sloužící jako vyšetřovací místnost, seděl velmi nervózní údržbář Mejzlík a strážmistr Sedláček mu dělal společnost.
Kapitola 18
Doktor Marek Dostál seděl ve své ordinaci za pracovním stolem, točil se na kancelářské židli, díval se do prázdna a okusoval tužku. Sestra Veronika u svého stolu dopisovala nějakou zprávu pro pojišťovnu. V ordinaci bylo ticho, které rušilo jen vrzání Markovy židle. Čekal je další horký, prázdninová den. Už teď po ránu bylo vedro k zalknutí a to nebylo ještě ani devět hodin. Čekárna byla prázdná.
Marek byl v myšlenkách zpět u včerejší návštěvy faráře Ječmínka a jejich rozhovoru. Starý kněz měl nepochybně na mysli svého spolupracovníka Rytycha, když mluvil o náboženském fanatikovi schopném zabít mladou ženu, protože ji považoval za čarodějnici. Ale byl by toho opravdu schopen? Snažil se vydolovat z paměti své skromné znalosti psychologie a aplikovat je na tento případ. Zrovna, když se ozvalo zaklepání na dveře, došel k závěru, že na přemýšlení je moc velké vedro a že by mu rozhodně bylo líp někde u vody. Leknutím upustil tužku a málem spadl ze židle. Sestra Veronika se na něj mírně káravě podívala, otevřela dveře a pustila dovnitř mladého muže v pracovním oděvu.
„Dobrej, pane doktore,“ pozdravil Marka a zůstal stát u jeho stolu, zatímco Marek pod stolem hledal spadenou tužku.
„Dobré ráno, pane Burdo,“ ozvalo se z pod stolu a Marek se konečně vysoukal. Znovu se posadil a přitáhl se i s židlí ke stolu.
„Snad jste neonemocněl?“
„Ale kdepak, nic mi není. Jen babi by potřebovala ty její prášky na tlak, tak kdyby jste mi mohl napsat recept.“
„Ale to víte, že napíšu. Hned to bude,“ naťukal něco do počítače a nechal tisknout recept.
„Co nového?“ zeptal se Burdy s rukou nataženou směrem k tiskárně.
„Nic moc, jen babi zase nějaký darebák vykradl kůlnu,“ zabručel Burda.
„Co ukradli?“ zeptal se Marek se zájmem, vytáhl papír z tiskárny aby ho podepsal a opatřil razítkem.
„Na jaře jsem konečně koupil novou sekačku, tu šlohli. Parchanti. Navíc tam nadělali strašlivej bordel.Pardon, slečno.“ otočil se Burda k Veronice, která se jen usmála a kývla hlavou.
„A kdy se vám to stalo?“ zajímal se Marek.
„Muselo to být tu noc, co byla ta hrozná bouřka a v Jinonicích zabili to děvče. Byl jsem u babi odpoledne předtím a to bylo všechno v cajku, ale včera ráno mi babi volala, že jsou dveře od kůlny rozbitý.“
Burda si vzal recept a měl se k odchodu.
Marek pustil jejich rozhovor z hlavy, zvedl ze stolu již notně okousanou tužku a znovu se začal točit na židli.
Major Krčil stál u otevřeného okna v zasedačce obecního úřadu, poslouchal hlášení místního rozhlasu vyzývající všechny muže aby se dostavili k odběru DNA v souvislosti s vraždou a doufal, že by ho mohl osvěžit aspoň závan větérku. Marně. Odstoupil od okna, sedl si a se zájmem sledoval, jak Vítek se strážmistrem Sedláčkem doplňují nové informace na improvizovanou tabuli na zdi. Výslech Mejzlíka žádnou novou, použitelnou stopu nepřinesl. Nic naplat, musí se do toho zakousnout se vší vervou.
Vítek se Sedláčkem se usadili čelem k tabuli a čekali, až major zahájí poradu.
„Dáme se do toho,“ ozvalo se od okna, „dnes časně ráno byla nalezena druhá oběť, na fotbalovém hřišti. Příčinou smrti byl nejspíš úder tupým předmětem, vražedná zbraň se zatím nenašla. Obětí je Karel Kos, věk 48 let, trvalé bydliště má v Bartošovicích na úřadě, kde opravdu bydlel zjistí strážmistr Sedláček. Někdo z místních by to měl vědět. Dál, musíme zjistit, kdo ho včera večer viděl naposledy, kde se pohyboval a s kým. Jak vám jistě neuniklo, naše oběť má za sebou velmi bohatou trestní minulost, nabízí se tedy otázka, jestli s tím mohla jeho smrt souviset.“
„Asi to bude spíš souviset s tou zavražděnou holkou,“ osmělil se Sedláček namítnout.
„Ano, to vedeme v patrnosti. Přestože naše dvě oběti mají pramálo společného kromě místa pobytu, je nepravděpodobné, že bysme měli co do činění se dvěma vrahy. Ale ani tuto možnost nemůžeme vyloučit. Než bude hotová pitva a zpracované případné forenzní důkazy z místa činu, budeme se soustředit na to, abysme o Kosovi zjistili co nejvíc.“
„Poslyšte, strážmistře,“ otočil se major k Sedláčkovi, „neměli jste na obvodě hlášení o vloupáních do zahradních kůlen? Nebo krádežích zahradní techniky?“
„Poslední dobou ani ne,“ zamyslel se Sedláček, „v zimě tu bylo pár vykradených chat, ale ty lumpy jsme chytili. Byli to nějací feťáci z Jihlavy.“
„Stejně se poptáme toho vašeho náčelníka. Takže, Sedláček najde místo pobytu oběti, Vítek udělá domy v okolí hřiště. Sraz tady řekněme v jednu k další poradě. Já si zajdu promluvit s tím kostelníkem a pak se stavím na faře. Kdyby něco, volejte. Rozchod,“ zavelel a když v zasedačce osaměl, zadíval se ještě jednou na tabuli.
Nahoře byly připevněné fotografie obou obětí. Momentka Milady Čáslavové, kde se do objektivu mile usmívala a podobenka Karla Kosa, pořízená policejním fotografem při jeho posledním zadržení. Pod ně Vítek ve stručnosti sepsal jejich základní údaje a přidal fotky z obou míst činu. Dále popsal způsoby obou vražd a u fotek z místa činu na hřbitově uvedl i nalezené forenzní stopy.
Major vzal do ruky černý fix a na volné místo začal psát.
Motiv: zatím neznámý. Udělal šipku k první oběti a napsal: Žárlivost? Dědictví? Náboženský fanatik?
U druhé oběti mu byl možný motiv ještě záhadnější. Ještě chvíli zíral na tabuli, pak potřásl hlavou, vyšel na chodbu a dveře do zasedačky za sebou pečlivě zamkl.
Vypátrat místo bydliště zavražděného recidivisty Kose bylo pro Sedláčka hračkou. Odkojen životem na vesnici zamířil přímou cestou do místní hospody. Byla sice ještě zavřená, ale doufal, že zastihne hostinského doma.
Vzal za kliku, ale bylo zamčeno, zabouchal tedy na vrata průjezdu.
„Haló, pane Koníček!“ zahulákal až se okenní tabulky rozdrnčely, „je někdo doma?“
Ze dveří hospody vykoukla ženská hlava s natáčkami v prošedivělých vlasech.
„Co tu hulákáte, je zavřeno,“ zahučela a přimhouřenýma očima si ho prohlížela.
„Promiňte, paní Koníčková, já jsem od policie,“ Sedláček došel k ní a ukázal jí odznak, „potřeboval bych mluvit s vaším manželem.“
„Jestli to nejni mladej Sedláček,“ spráskla ruce hostinská a ustoupila, aby mohl projít, „no jen pojďte dál, starej je na dvoře ve stodole. Dělá dřevo na zimu. Co mu chcete? Snad něco neproved? A kde máte uniformu?“
„Pomáhám kriminálce s těma vraždama, tak nosím civil. Nic neprovedl, jen se ho potřebuju na něco zeptat.“
„A na co?“
„Ale, jen jestli náhodou neví, kde tu bejval ten zabitej, nějakej Karel Kos. Říkal jsem si, že kde jinde než v hospodě by to mohl někdo vědět.“
„To je všechno? To nemusíte ke starýmu, to vám klidně řeknu i já.“
„Fakt? No a kde teda bydlel?“
„Bydlení bych tomu úplně neříkala,“ odfrkla si hostinská. „Víte, kde má Pepa Krčmář v bejvalým statku zaparkovaný ty svoje náklaďáky? Tak tam je v patře za kancelářema takovej kamrlík. Nic moc, jen jedna místnost s umyvadlem. Tak tam bejval.“
„A že ho tam Krčmář nechal?“ divil se Sedláček.
„No, prej ho tam nechal aby mu ty náklaďáky hlídal. Říkal, že je tam Karel vedenej jako noční hlídač, ale plat mu teda moc velkej nedával.“
„A on ví, že ten Kos byl zavřenej?“
„To tady ví každej, Krčmář se smál, že kozel je nejlepší zahradník. Fakt je, že co se Karel vrátil z toho posledního trestu, neměl to jednoduchý. Byl by z něj bezdomovec, kdyby se ho Pepa neujal. A já věřím, že mu byl patřičně vděčnej.“
„Tak vám děkuju, paní Koníčková, a pozdravujte manžela.“
