Článek
Počkal až za sebou hostinská zamkne dveře a na mobilním telefonu vytočil číslo majora Krčila.
„Pane majore, vím, kde ten Kos bydlel, mám se tam zajít podívat?“
„To bylo rychlý,“ pochválil ho major Krčil, „kde to je?“
„Na konci vesnice, směrem na Okrouhlice, je bývalý JZD, teď tam má ten Krčmář firmu. Parkuje tam náklaďáky a má tam i kanceláře. No a nad těma kancelářema, v podkroví, by měl bydlet v nějakým kamrlíku ten Kos.“
„To víš od Krčmáře?“
„Ne, řekla mi to hostinská, paní Koníčková.“
„Jak jinak,“ zasmál se major, „hele, zajdi tam, ale dovnitř nechoď. Vyžádám pro nás příkaz k prohlídce. Ty tam zatím hlídej, ať do toho kamrlíku nikdo neleze.“
„Provedu, pane majore!“ zasalutoval málem Sedláček a vydal se na cestu.
Kapitola 19
Kapitán Vítek Horák si hřbetem ruky setřel z čela pot a prošel hezky upravenou předzahrádkou ke dveřím posledního domu v řadě nad fotbalovým hřištěm. Už měl za sebou rozhovory s většinou obyvatel okolních domů i bytovky, ale výsledky to valné nepřineslo. Nikdo nic neviděl ani neslyšel, všichni v noci spali. Jak jinak, pomyslel si. Zazvonil na domovní zvonek a snažil se schovat v úzkém proužku stínu u dveří.
Otevřela mu mladá žena s miminem v náručí.
„Dobrý den“, pozdravil ji a ukázal jí služební průkaz, „vyšetřuju tady vraždu, mohl bych vám položit pár otázek?“
„Já nic nevím,“ namítla a chystala se zavřít dveře.
„Jen se chci zeptat, jestli jste v noci něco neviděla nebo neslyšela,“ zadržel Vítek zavírající se dveře.
„Vstávala jsem k malýmu kolem půl druhý,“ odpověděla mu, „sice jsem se koukla z okna, ale nic jsem neviděla. Na hřišti tou dobou žádnej zabitej rozhodně nebyl.“
„Jste si jistá tím časem?“ zeptal se Vítek se zájmem.
„No, přesně vám to neřeknu, ale mohlo být pár minut po půl druhý.“
„A jste si jistá, že na hřišti nikdo nebyl?“
„Ani mrtvej ani živej,“ zavrtěla žena hlavou.
„A v okolí?“
„Nikoho jsem neviděla.“
„A pak?“
„Pak jsem šla spát a spali jsme do půl šestý. To se malej vzbudil a manžel vstával do práce.“
„Znala jste toho mrtvého? Jmenoval se Karel Kos.“
„Toho tu znal každej,“ ohrnula nad zavražděným nos, „co ho pustili z kriminálu, bydlel u Pepy Krčmáře nad firmou a hlídal mu v noci auta. Občas si přivydělal tím, že někomu posekal trávník nebo naštípal dřevo.“
„U vás taky?“
„Ne, můj muž to dělá sám. Nemáme peníze na vyhazování a kriminálníka bysme si domů nepustili.“
„Tak to bude všechno,“ vzdychl Vítek a rozloučil se.
Zastavil se na silnici před domem a rozhodl se poslat majoru Krčilovi textovou zprávu, místo toho aby mu volal. Pokud byl u Rytycha, rozhodně by nechtěl být rušen. „Mam misto bydliste obeti, u Krcmare na firme“, napsal a strčil telefon do kapsy.Šel pomalu zpátky k budově obecního úřadu, když mu pípla odpověď. „Vim Zdenek zarizuje prikaz k prohlidce, sraz na obci za 10 minut.“
Tak to bysme měli, pomyslel si Vítek a přidal do kroku.
Než se majora dočkal, stačil si jen opláchnout obličej studenou vodou, vypít půl láhve minerálky z lednice sekretářky a vytisknout z emailu naskenovanou kopii příkazu k domovní prohlídce.
Nasedli do auta a během pár minut projeli vesnicí. Vítek zaparkoval pod letitým kaštanem ve stínu za bránou bývalého JZD u vchodu do kanceláře firmy s honosným názvem Krčmář Transport. Otevřeli dveře do chodby a přivítal je strážmistr Sedláček strážící schody vedoucí do podkroví.
„Vítku, zajdi nás ohlásit a my jdeme nahoru,“ rozhodl major a hned vykročil ke schodům. Sedláček ho nechal projít a následoval ho.
Vítek zaklepal na prosklené dveře s nápisem Kancelář a vešel. U psacího stolu seděla prošedivělá paní středních let s trvalou a přes silné brýle mžourala na obrazovku obstarožního počítače. Kolem sebe měla stohy listin, papírů, výkazů jízd a další se hromadili ve složkách na policích za jejími zády.
Kancelář vypadala jako vystřižená z normalizační televizní inscenace z osmdesátých let, bylo tu dusno, z malého přenosného rádia hrál Radiožurnál a na okně bzučela moucha. Žena se otočila k Vítkovi, sundala si brýle nechala je viset na řetízku na krku. Vyčkávavě se na něj dívala.
„Dobrý den,“ pozdravil ji Vítek,” kriminálka. Máme soudní příkaz k prohlídce podkrovního bytu obývaného Karlem Kosem. Pan Kos se stal obětí vážného trestného činu.”
„Pche,“ odfrkla si žena znechuceně, „pan Kos? Lump a kriminálník, nechápu, proč ho tu Pepa nechával bydlet. Nojo, když on je moc velkej dobrák. A není to žádnej byt, jen pokoj s umyvadlem.“
„Vy jste ho neměla moc v lásce, že?“
„Taky by se vám nelíbilo, kdybyste se musel stýkat s člověkem, kterej byl bůhvíkolikrát zavřenej.“
„Já jsem zvyklej,“ zasmál se Vítek, „ale chápu, že pro vás to muselo být nepříjemný. Jak jste s ním vycházela?“
„Nejraději nijak,“ odsekla mu žena, „držela jsem se od něj co nejdál.“
„A nevíte náhodou o někom, kdo by ho mohl chtít zabít?“
„Nejspíš nějakej z jeho kamarádů z basy, ne?“
„Spíš jsem myslel někoho z místních…“ zkusmo nadhodil Vítek.
„To nemůžete myslet vážně. Proč by to někdo dělal?“
„To se právě snažíme zjistit.“
„Stejně je to hrozný, prvně Milada a teď tohle. Taková slušná vesnice.“
„Slečnu Miladu jste znala?“
„Ale jo, občas jsem k ní zašla, pro bylinkovou směs. Dcera má astma.“
„Karty vám taky vykládala?“
„Na takové hlouposti nemám čas,“ odsekla a znovu si nasadila brýle, „tedˇ, když mě laskavě omluvíte, mám moc práce.“
„No prosím, jak račte,“ zazubil se na ni Vítek, „a děkuji vám za spolupráci.“
Zavřel za sebou dveře a vydal se po schodech nahoru. Ocitl se v úzké a krátké, špinavé chodbičce, kde bylo dusno a vedro k zalknutí. Ve dveřích na konci chodby stál major Krčil se strážmistrem Sedláčkem a zamračeně pozorovali pokoj. Vítek k nim došel a nakoukl majorovi přes rameno.
„No pane jo,“ vzdychl, „to je ale bordel.“
Malý pokojík vypadal jako po nájezdu barbarů. Všechny zásuvky prádelníku vytahané a obsah rozsypaný po zemi, pár kusů oblečení vyházené ze skříně, lůžkoviny hozené v koutě a matrace a jediné křeslo rozpárané.
„Nechoď tam,“ řekl mu major, „už jsem volal výjezd, ať nám to ohledají.“
„Tady asi někdo něco hledal, co?“ zeptal se Sedláček, spíš jen rétoricky.
„A kdo ví, jestli to, co hledal našel,“ doplnil filozoficky major Krčil.
Slyšeli, jak před budovou zastavilo auto.
„Jdeme,“ zavelel major a vydal se po schodech dolů.
„Sedláčku, zajistěte prostor, ať nám tam nikdo neleze. Až technici skončí, zavolejte. My si zajdeme popovídat za tím Rytychem, ještě jsem se k tomu nedostal.“
Vyšli před budovu, pozdravili se s forenzními techniky a nasedli do služební neoznačené Octavie. Vítek nastartoval, stáhl obě přední okénka a pustil větrák naplno. Stejně to nepomohlo, větrák jen vířil horký letní vzduch. Projeli vesnicí a zaparkovali na úzké cestě před domkem Rytychových. Vystoupili a major Krčil jen tak tak uskočil, když kolem nich s křikem proběhlo hejno dětí a psů. Snad přilákána křikem, vykoukla z otevřeného okna hlava ženy a rozkřikla se na smějící se děti. Ty se rychle rozutekly. Žena se podívala na oba kriminalisty, kteří ten výjev překvapeně sledovali a zase se schovala. O moment později se otevřely vchodové dveře a žena na ně houkla: „Jdete k nám?“
„Ano,“ odpověděl major Krčil, „vy jste paní Rytychová?“
„To jsem,“ připustila žena a vyšla před dům. Otevřela nízkou zahradní branku a nechala je projít.
„Rád bych si promluvil s vámi i s vaším manželem. Je doma?“ oznámil jí major.
„Šel na faru, ale za chvíli by se měl vrátit. Tak pojďte dál.“
Nechala je projít do chodby a zavřela za nimi dveře. Vedla je domem do obývacího pokoje s okny do zahrady. Byl situovaný na sever a před okny rostl rozložitý ořech. Navzdory slunečnému a horkému dni venku, byl zde chládek a poněkud stísněná atmosféra, vycházející zřejmě z těžkého dubového nábytku, prošlapané napodobeniny perského koberce a zdmi vyzdobenými letitou válečkovou výmalbou a ponurými obrazy svatých. Vítek se mírně otřásl a major po něm loupnul očima. Taky se zde necítil nejlépe.
„Posaďte se,“ vyzvala je paní Rytychová a ukázala na masivní polstrovaná křesla. Poslechli a s díky odmítli nabídku občerstvení.
„Paní Rytychová, kde jste byli s manželem včera v noci?“ zahájil major výslech.
„Doma, v posteli. A spali jsme.“
„V kolik hodin jste šli spát?“
„Asi o půl jedenácté. Proč?“
„Znala jste Karla Kose?“
„To je ten propuštěný kriminálník, ne?“
„To je on.“
„Vím, kdo to je, ale nijak se s ním nestýkáme. Nechápu, proč ho u sebe Krčmář nechává.“
„Včera v noci ho někdo zavraždil,“ oznámil jí major Krčil. Ani to s ní nehnulo.
„To se dalo čekat,“ odfrkla si znechuceně, „byl to darebák.“
Major Krčil ji chvíli zamyšleně pozoroval.
„Co jste si myslela o slečně Čáslavové?“ zeptal se.
„Byla divná, stejně jako ta její prabába. Byla celá po ní. Střídali se u ní chlapi, dalo se čekat, že dopadne špatně.“
„A jací chlapi se u ní střídali?“
„Jak to mám vědět? Já ji nehlídala.“
„Tak jak víte, kdo k ní chodil?“
„To tady ví každej,“ odvětila pohrdavě, „zeptejte se, koho chcete.“
„A kdo si myslíte, že jí mohl ublížit?“
„Nejspíš některý z jejích amantů. Nebo zloděj. To je taky nápad, samotná ženská a bydlí v lese na samotě.“
Vyrušilo je bouchnutí vchodových dveří a do pokoje vešel Rytych. Pozdravil je úklonem hlavy a posadil se na pohovku vedle své ženy.
„Lidi říkají, že došlo k další vraždě,“ řekl, „to je naprosto nepřijatelné. V naší vesnici!“
Major Krčil s Vítkem se na sebe překvapeně podívali.
„Kdyby toho člověka zavraždili jinde, bylo by to pro vás přijatelnější?“ zeptal se ho Vítek.
„Tak jsem to nemyslel,“ začal se ošívat Rytych, „ten Kos byl zloděj a ta holka, no řekněte sám, copak je normální, aby žila sama na samotě a živila se tak pochybně?“
„Nevím, co myslíte tím pochybně, ale nenašli jsme žádné důkazy o tom, že by provozovala jakoukoliv ilegální činnost,“ informoval ho odměřeně major Krčil, „a když už jsme u toho, víte něco o okolnostech, za jakých přišla do této vesnice její prababička?“
