Článek
„Četl jsem o tom v kronice,“ připustil Rytych, „jak se říká, jablko nepadá daleko od stromu. Ta holka byla celá stará Klára.“
„Vy jste ji znal?“
„Můj děd mi o ní vyprávěl. Nepatřila k lidem, jejichž společnost by vyhledával,“ odpověděl škrobeně.
Vítek se ve svém křesle začal nepokojně vrtět a major Rytycha upřeně pozoroval.
„Místní svatojakubskou legendu znáte?“
„Cože?“ zeptal se Rytych překvapeně a zíral na majora s otevřenými ústy, „jakou legendu?“
„Pan major asi myslí tu pověst o čarodějnici z jeskyně,“ podotkla paní Rytychová.
„Ten nesmysl o mlynářovic holce? Ten příběh znám, ale jakou to má souvislost?“
„To zatím nevíme,“ přiznal major Krčil, „ale zdá se nám podivné, jak byly oběti posmrtně naaranžované. Jako by vrah chtěl, aby vypadaly jako ukřižované.“
Rytych i jeho žena teď na majora nevěřícně zírali s doširoka vytřeštěnýma očima.
„A taky je zvláštní, že k vraždě slečny Čáslavové podle všeho neměl nikdo žádný motiv, který by stál za řeč. Podle všeho byla ta dívka všeobecně velmi oblíbená. Totéž se sice nedá říct o druhém zavražděném, ale i tam jaksi postrádáme motiv. Co nám k tomu můžete říct?“
„My?“ zajíkl se Rytych, „jak my bysme k tomu mohli něco říct? My o tom nic nevíme.“
„Opravdu ne?“ dal ji major pár minut na rozmyšlenou.
„Snad si vážně nemůžete myslet, že bych já….. Nebo moje paní….. To snad….“ Rytych se zhluboka nadechl a vstal. Vztyčil se před majorem a Vítkem v celé své výšce.
„Já jsem, pane, křesťan! Věřící katolík! Jak si můžete myslet, že bych byl schopen někomu ublížit!“
„Tak to bude asi všechno,“ oznámil mu major klidně a spolu s Vítkem vstali, „doufám, že se nezapomenete zítra dostavit k odběru DNA. Na shledanou.“
Vyšli před dům a slyšeli, jak se za nimi hlasitě zabouchly dveře. Mlčky nasedli do auta a Vítek se na majora podíval.
„Divnej pavouk, žejo, šéfe,“ znělo to jako oznámení, ne otázka.
„Já myslím, že nelhal,“ řekl major Krčil, „já bych i věřil tomu, že by s chutí pár kacířů natáhl na skřipec a z mladých holek vyháněl ďábla, ale taky si myslím, že opravdu nikoho nezavraždil. A krom toho, nemáme jediný důkaz, který by ho s jedním z těch činů spojoval. Každopádně, musíme teď zmapovat poslední hodiny Kájova života. S kým se setkal, co dělal před svou smrtí.“
„Kde začneme?“
„Vítku,“ podíval se na něj major káravě, „jsme na vesnici. A na vesnici se všechny podstatné informace dozvíš kde?“
„V hospodě, šéfe.“
„Necháme auto před úřadem, doufám, že nám tam hostinský ještě drží ten pokojík. Máš věci na přespání? Tak jedem.“
Kapitola 20
Otevřeným oknem pronikalo do Markovy ordinace neúprosné polední slunce a vyhřívalo teplotu v ní nad únosnou mez. Marek byl rád, že pro dnešek může ordinační hodiny ukončit a měl v plánu, že se vydají s Veronikou k blízkému rybníku. Nemohl se dočkat. Představa příjemného polostínu na okraji hustého lesa, chladivá voda, ticho a klid. Těšil se, že si s sebou vezme už týden rozečtený, nový příběh Cormorana Strika a pro změnu se přesune z horkem rozpálené Vysočiny do pošmourného,mlhou zahaleného Londýna. Svlékl si ze sebe s úlevou bílý plášť a pověsil ho do skříně na ramínko. Veronika se za zástěnou převlékla ze sesterské uniformy so lehkých letních šatů, pod které si rovnou oblékla plavky. Marek se rozhlédl po ordinaci, jestli na něco nezapomněl a hodil do brašny svůj mobilní telefon. Vzal ze stolu klíče a do ruky Veroničinu tašku s dekou, jídlem a pitím na celé odpoledne a ostatními věcmi k vodě. Byli už skoro u dveří, když zazvonil telefon.
„Ale krucinál to ne,“ ulevil si, ale položil tašku a telefon zvednul.
„Doktor Dostál,“ ohlásil se, automaticky vzal do ruky propisku a přitáhl si poznámkový blok.
Příval slov z druhého konce telefonní linky ho zasypal jako lavina.
„Pomalu prosím, co se stalo? Paní Burdová?“
„Ale ne, tady je Nováčková, sousedka paní Burdové. Našla jsem ji na zahradě, asi omdlela. Máme jí zavolat sanitku?“
„Jsem tam za pět minut. Je při vědomí?“
„Už jo, ale vypadá celá popletená. Co s ní máme dělat?“
„Pomozte jí někam do stínu a dejte jí napít. Namočte ručník do studené vody a otírejte jí obličej a za krkem. Hned tam budu.“ položil sluchátko a hnal se ke dveřím. Popoháněl Veroniku, ať si pospíší.
„Co se stalo?“
„Stará paní Burdová, asi se jí udělalo špatně z horka. Musíme se tam zastavit.“
„To nemůžeš myslet vážně. To tě musí volat i kvůli takové marginálii?“
„Ale prosím tě, paní Burdová je starší dáma, má vysoký tlak, musím se na ni podívat. Co kdyby to bylo něco vážnějšího.“
„Za chvíli tě budou volat i k odřeným kolenům a puchýřům na patě.“
„Tak zlé to snad nebude,“ zasmál se Marek a vzal ji za ruku. Prošli průjezdem ze zdravotního střediska na liduprázdné náměstí, rozžhavené poledním sluncem. Marek odemkl mírně oprýskaného, postaršího Fiata, který mu nahradil jeho milované Volvo, zničené při nehodě.
Ačkoliv zaparkoval pod památeční lípou ve stínu, bylo v autě horko k zalknutí. Stáhli všechna okénka a vyrazili směrem k domu paní Burdové.
Cesta netrvala víc než pár minut. U branky už je čekala desetiletá dcera paní Nováčkové a nedočkavě přešlapovala.
„Honem, pane doktore,“ otevřela branku, sotva Marek vystoupil z auta, „maminka je s paní Burdovou vzadu na zahradě.“
Vedla je cestičkou v bujném porostu, kolem domu do zadu k lavičce ve stínu košatého ořechu. Paní Burdová spíše pololežela, hlavu opřenou o kmen stromu a paní Nováčková jí starostlivě otírala obličej mokrým ručníkem. Když uviděla, že k nim Marek spěchá se svou lékařskou brašnou vyskočila a udělala mu místo. Marek položil brašnu na lavičku a vytáhl z ní fonendoskop.
„Copak nám to provádíte, paní Burdová,“ usmál se na ni a snažil se nahmatat tep.
„To nic není pane doktore, jen se mi trochu zamotala hlava. Odpočinu si a budu v pořádku.“
„Změřím vám tlak a pak se pěkně půjdete natáhnout,“ řekl Marek a snažil se ignorovat Veroničin pohled „já jsem ti to říkala“.
Zalovil v brašně a požádal paní Burdovou, aby si vyhrnula rukáv. Na ruku ji nasunul manžetovou smyčku a zapnul přístroj. Jakmile zapípal, vypnul ho a manžetu sundal.
„Jak se vám to stalo, paní Burdová?“ zeptal se, když si balil věci do brašny.
„Ani vám nepovím, pane doktore. Chtěla jsem vyplet támhle ty jahody, najednou se mi zamotala hlava a pak už si jenom vybavuju tady paní Nováčkovou.“
„To je taky nápad, v poledne chtít pracovat na zahrádce,“ pokáral ji Marek a pomohl jí opatrně vstát. „Pojďte, vezmu vás dovnitř, lehnete si a pořádně si odpočinete. Budete pít hodně vody, rozumíte? A když se vám bude chtít pracovat na zahrádce, tak jen brzy ráno nebo k večeru, když už není takové vedro.“
Odvedl ji do domku a v obývacím pokoji ji pomohl uložit se na pohovku. V kuchyni vzal skleněný džbánek a sklenici. Džbánek naplnil studenou vodo, oboje odnesl do obýváku a postavil na stolek vedle pohovky.
„Jedla jste dneska vůbec něco?“ zeptal se jí.
„Jen ráno krajíček chleba k snídani,“ odpověděla paní Burdová neochotně, „v tomhle horku nemám na jídlo ani pomyšlení.“
„Ale jíst přece musíte. Heleďte, když nechcete nic teplého k jídlu, to nevadí. Ale slibte mi, že sníte aspoň ovocný jogurt, nebo nějaký salát. Nebo si nakrájejte jablko. Ale nesmíte hladovět,“ dodal přísně. „Slibujete?“
„Slibuju, pane doktore, a děkuju vám.“
„No, nemáte přece za co, budete v pořádku. Mám zavolat vašemu synovi, ať tu s vámi zůstane?“
„Ale kde, ten má práce, že neví co dřív. A stejně k večeru přijede, musí mi opravit dveře od kůlny.“
„Pokazily se vám?“
„To ani ne, ale jak mě vykradli, tak je rozbili. Rozlomili zámek a vytrhli panty, říkal syn.“
Marek si matně vybavil, že o vykradené kůlně se mladý pan Burda zmínil, když u něj byl v ordinaci.
„No to je nadělení, a ukradli něco?“
„Docela novou sekačku, syn ji koupil před pár týdny. Hlavně nadělali nepořádek.“
„A kdy se to stalo?“
„Zrovna tu noc, co zabili v Jinonicích tu mladou slečnu,“ oznámila Markovi stará paní bezelstně, „stejně je to hrůza, viďte, pane doktore. A dneska tam prej našli dalšího zavražděnýho.“
„Cože?“ zbystřil Marek, „další zavražděný v Jinonicích? A koho zabili?“
„Nějakej Karel Kos. Neznám ho. Ale je to moc divný, pane doktore, co se tam děje. Tohohle prej našli přesně uprostřed fotbalového hřiště a ležel tam jako Kristus na kříži,“ pronesla paní Burdová s hlubokým nesouhlasem, „takový rouhání, no představte si to.“
Marek zamyšleně pokýval hlavou a začal si balit svoje věci do lékařské brašny. Poplácal paní Burdovou po ruce a znovu jí důrazně doporučil odpočinek a dostatečný přísun tekutin. Potom se rozloučil a vyšel před dům. U vchodu na něj čekala Veronika s paní Nováčkovou.
„Tak co, bude v pořádku?“ zeptala se paní Nováčková starostlivě.
„Jen má trochu úžeh, nic vážného. Není se čemu divit v tomhle horku. Teď odpočívá. Paní Nováčková, mohla byste u ní později ještě jednou zastvit? Než přijde její syn.“
„Ale to je samozřejmé, zajdu ji zkontrolovat.“
„Je to od vás laskavé, myslím, že bude v pořádku, ale kdyby něco, volejte sanitku. No a my půjdeme,“ kývl na Veroniku, vzal ji za ruku a společně vyšli brankou na chodník k zaparkovanému autu.
„Jste hodnej, že jste hned přijel, pane doktore,“ řekla paní Nováčková, „a nezlobte se, že jsem vás volala.“
„To je v pořádku, od toho jsem tady. Na shledanou, paní Nováčková.“
Nasedli s Veronikou do auta, Marek zamyšleně strčil klíč do zapalování, ale nenastartoval. S jednou rukou na volantu a druhou na klíči, zíral nevidomým pohledem přímo před sebe, až do něj Veronika jemně šťouchla.
„Co je s tebou?“
Trhl sebou jak se probral.
„Ale nic,“ otočil klíčem v zapalování a uvolnil ruční brzdu, „v Jinonicích se stala další vražda.“
Zařadil jedničku a pomalu se rozjel. Veronika se na něj překvapeně dívala.
„To ti řekla paní Burdová?“
Mlčky přikývl. Pořád musel myslet na tu vykradenou kůlnu. Je tu snad nějaká souvislost? A ví o tom major Krčil?
