Článek
Kapitola 21
Skupina forenzních techniků stále ještě prohledávala břeh potoka a houštinu za fotbalovým hřištěm. Polední slunce do nich pražilo a v ochranných oblecích se koupali ve vlastním potu. Vzrostlé stromy poskytovaly úlevu ve stínu a mírný chládek. Skupinka bíle oděných zakuklenců prolézala křoviny a na vše dohlížel vedoucí výjezdu Cvrček s notesem v ruce. Sledoval, jak jeden z jeho podřízených prošťourává klackem kupu nevábně vonící posekané trávy ze hřiště.
„Asi něco mám,“ ozvalo se za jeho zády.
Mladý technik nadzvedl hromadu větví a mával na něj. Cvrček mávl na fotografa a obloukem k němu došel. V udusané hlíně pod větvemi ležela krátká kovová trubka na jednom konci ušpiněná od krve. Cvrček pokynul fotografovi a poodstoupil bokem, aby mu udělal místo. Vytáhl z brašny, kterou měl pověšenou přes rameno, obálku na forenzní důkazy a čekal, dokud fotograf neudělá pár snímků trubky z různých úhlů. Mladý technik odhodil větve bokem a opatrně zvedl trubku a umístil ji do obálky. Cvrček ho uznale poplácal po zádech a vytáhl z kapsy mobilní telefon.
„Majore, asi pro tebe máme vražednou zbraň,“ ohlásil do sluchátka.
Netrvalo ani 5 minut a na uježděné cestě prudce zabrzdilo auto, ze kterého křepce vyskočil Vítek a o něco pomaleji i major Krčil.
„Kde jste to našli?“ zeptal se Cvrčka major a se zájmem si prohlížel trubku v obálce, aniž se jí dotkl.
„Tady, pod těmi větvemi,“ ukázal mu Cvrček, „vypadá to jako kus instalatérské trubky, nemyslíš? A nebude úplně nová, tady je to trochu orezlý.“
„Hm,“ zabručel major souhlasně, „tady na tom konci, jak je to zalepený od krve, to vypadá jako závit. Otisky tam jsou?“
„Neřekl bych,“ zavrtěl hlavou Cvrček, „ale uvidíme, až to odzkoumáme. Tady jsou nějaký vlasy, v té krvi, řekl bych, že budou naší oběti.“
„Kdy mi dáš vědět?“
„Během zítřka. Chci to mít do odpoledne hotový, než začneme s odběrama.“
„Našli jste něco u Karla v tom jeho kutlochu?“
„Moji kluci tam ještě sbírají daktylky, snad z toho něco bude.“
„Tak fajn, nebudu tě zdržovat. Dejte se do toho. Našli jste něco dalšího?“
„Nic, co by stálo za řeč.“
Rozloučili se a Vítek s majorem zamířili k autu.
„Tak teď do toho hostince,“ poručil major Vítkovi, který usedl za volant, „doufám, že tam budou mít i něco k jídlu.“
Hospoda byla ještě zavřená, ale dveře průjezdu byly dokořán. Nechali auto zaparkované u silnice a vešli na dvůr. Nikde nikdo, jen u boudy ležel ve stínu horkem vyčerpaný kříženec foxteriéra. Když vešli, jen zvedl hlavu a podíval se na ně, ale zřejmě usoudil, že nejde o zloděje, tak si zase lehnul a zavřel oči. Z otevřených dveří bytu hostinských se linul zvuk poledních televizních zpráv a ozývalo se cinkání nádobí. Major Krčil zaklepal na rám dveří a zavolal: “ je někdo doma?”
Vyšla hostinská v domácích šatech a utírala si ruce do utěrky.
„Á, to jste vy, dobrý den,“ pozdravila je a odložila utěrku na botník za dveřmi.
„Dobrý den,“ pozdravil major, „paní Koníčková, máte pro nás nějaký ten pokoj?“
„Ale jistě, pojďte se mnou,“ vzala z věšáku klíč a vedla je do dvora k přestavěným hospodářským budovám.
„Snad vám to bude vyhovovat,“ řekla, když odemykala masivní dveře z bukového dřeva zdobené starobylým kováním, „dřív to bejvala černá kuchyně, teď je to náš nejhezčí pokojík. Budete tu mít klid a soukromí.“
Otevřela dveře a uvedla je dovnitř. Byl to opravdu hezký pokoj. Jediné okno vedlo do dvora, stěny i klenbový strop byly čistě vybílené, na podlaze dubová podlaha, mezi dvěma postelemi zakrytá červeno hnědým kobercem. Na rozměrné komodě z borového dřeva stála menší televize, varná konvice, dva hrnky, sklenice na vodu, krabička s čajem a menší dóza na kávu. Postele byly byly čistě povlečené modro-bíle pruhovaným povlečením a vedle každé stál menší stolek. Paní Konvičková přešla pokoj a otevřela dveře na druhé straně.
„Tady je koupelna, přinesu vám ještě čisté ručníky. No snad tu máte všechno, budete ještě něco potřebovat?“
„V kolik hodin otevíráte?“ zeptal se major.
„Až v půl pátý, dřív tu nikdo nechodí.“
„Doufali jsme, že si u vás dáme něco k obědu,“ řekl major zklamaně.
„Ale to není problém,“ usmála se na ně hostinská, „přece vás nenecháme o hladu. Ale mám tam jen guláš nebo utopence.“
„Jste velice laskavá, tak mi si dáme každý dva utopence a večer si přijdeme na ten guláš.“
Paní Konvičková odešla a nechala je o samotě.
Vítek hodil svou tašku na jednu z postelí a rozepnul ji. Vytáhl čisté tričko a hned se převlékl.
„Sotva poledne a jsem úplně propocenej,“ oznámil majorovi znechuceně.
Vyšli na dvůr a zamkli za sebou dveře. Major si klíč strčil do kapsy. Na jednom ze stolů ve stínu ořechu už na ně čekaly dva talíře s utopenci a příbory a hostinská právě přicházela s košíkem nakrájeného, čerstvého chleba. Položila ho mezi ně na stůl.
„Dáte si k tomu něco na pití?“ zeptala se.
„Máte točenou kofolu? Tak nám dejte dvě,“ požádal ji Vítek s plnými ústy.
Hostinská přinesla dva půllitry naplněné černou perlivou tekutinou a postavila je na stůl.
„Muže máte doma?“ zeptal se jí major Krčil.
„Jo, dělá papíry.“
„Požádejte ho aby za námi na chvíli přišel. Včera večer jste tu byla s ním?“
„Bejvám tu každej večer,“ odpověděla překvapeně.
„Tak si promluvíme s vámi oběma. Přiveďte prosím manžela,“ požádal ji.
Sotva dojedli a odložili příbory na kraj talířů, viděli, jak k nim přes dvůr spěchá hostinský Konvička s manželkou v patách.
“Posaďte se na chvilku k nám, “požádal je major, „chceme se vás zeptat na pár věcí.“
„Jde o toho nešťastnýho Karla, že jo,“ řekl hostinský, a posadil se vedle Vítka.
„Přesně tak,“ přikývl major Krčil. „Byl tu včera?“
„Jen krátce, k večeru. Fotbalisti pekli za kabinama prase a měli tam bečku. Mají tam takovej kutloch, říkají tomu klubovna. Dal si tu dvě piva a šel tam.“
„Mluvil tady s někým? Řekl někomu co má v plánu?“
„Ani vám nepovím, ale spíš ne. Skoro nikdo tady nebyl, krom pár důchodců a chatařů.“
„Měl tady s někým nějaké spory?“
„Lidi ho tu neměli moc v oblibě,“ zabručel hostinský, „to víte, vědělo se, že seděl. Ale že by ho někdo chtěl zabít, to pochybuju. Spíš se ho stranili.“
„Kdo všechno byl na té pijatice v kabinách?“
„To nevím, já tam nešel. Ale řekl bych, že asi všichni.“
„A kdo to organizoval?“
„No fotbalisti, přece. Zeptejte se Honzy Texla, to je předseda spolku. Ten pořádá většinu jejich akcí.“
„Kde ho najdeme?“
„Teďka bude ještě v práci, je zeměměřič. Ale kde měří, to vám neřeknu.“
„Telefon na něj nemáte?“
„To nemám. Zkuste zajít za jeho ženou, bydlí v tom domku u mostku přes potok. Je to ten bílej s červenou střechou a s rolovacíma vratama. Jeho žena by měla být doma, maj malý dítě.“
„Poslyšte,“ naklonil se k hostinskému Vítek, „měl někdy ten Kos něco do činění s Miladou Čáslavovou?“
„Ale kdepak,“ ohradil se Koníček se smíchem, „co vás vede. Ta by na něj ani nepromluvila.“
„Ale jo,“ namítla hostinská, „vždyť jí dělal dřevo na zimu,“ oznámila jim.
„A kdy to bylo?“
„Může to být tak dva, možná tři týdny zpátky. Kos si tak vydělával. Pár lidem tu dělal na zahradě nebo sekal dřevo. U Milady byl taky.“
„Jak to víte, paní Koníčková?“
„Říkala mi to, když jsme spolu jely autobusem do Bartošovic. On byl Karel sice příležitostnej zlodějíček, ale jinak dříč. Chválila ho.“
„Tak vám děkujeme. A tohle,“ ukázal major na prázdné talíře a sklenice, „nám prosím připište na účet.“
Hostinský přikývl a jeho žena posbírala použité nádobí. Oba odspěchali do lokálu.
Vítek s majorem prošli temným průjezdem na chodník a zamířili směrem k mostu přes potok. Vesnice byla jako po vymření, nikde ani živáčka. Minuli obchod se smíšeným zbožím, přes poledne zavřeným, a prázdnou zastávku autobusu. Zatočili doprava směrem k mostu a zastavili se před relativně novým stavením s červenou střechou. Dům se od ostatních v okolí dost lišil. Pozemek před domem nebyl oplocený, trávník zdobily okrasné keře, ve velkých oknech nevisely záclony, jen žaluzie a měl asymetrickou střechu. Ke vstupním dveřím a moderním zasouvacím vratům od garáže vedly cestičky z plochého kamene. Došli ke dveřím a zazvonili. Po chvíli uslyšeli spěšné kroky a dveře otevřela mladá žena s dlouhými vlasy staženými do ohonu na temeni v letních šatech.
„Kriminální policie,“ oznámil jí Vítek a oba s majorem jí ukázali služební průkazy, „hledáme pana Texla. Je doma?“
„Manžel je v práci,“ vyhrkla zděšeně, „co mu chcete?“
„Jen se ho potřebujeme na pár věcí zeptat,“ řekl major Krčil, „vyšetřujeme ta dvě zabití, ke kterým tu ve vsi došlo. Kde pracuje?“
„On o těch mordech nic neví,“ oznámila jim hlasem plným strachu, „a já nevím, kde přesně je, pracuje jako geodet, pokaždé jinde.“
„Klid, paní,“ uklidňoval ji Vítek, „z ničeho ho neobviňujeme. Zjišťujeme, kde byl včera večer před svou smrtí Karel Kos. Váš manžel pořádal nějakou akci u hřiště v kabinách?“
„Fotbalisti to pořádali,“ řekla a pořád jednou rukou křečovitě svírala kliku u dveří, „dělají to každý rok před začátkem letní přípravy.“
„Byla jste tam taky?“
„Vždycky chodím s ním, ale šla jsem brzy domů, dát syna spát.“
„V kolik hodin jste odešla?“
„Před osmou.“
„Karel Kos tam byl?“
„Ne, musel přijít až potom.“
„Můžete nám dát seznam všech, kdo tam byli?“
„Tak pojďte dál. Napíšu vám to,“ ustoupila a nechala je projít do chodby. Vedla je do prostorné kuchyně spojené s obývacím pokojem a pokynula jim, aby se posadili. Otevřela zásuvku, vytáhla poznámkový blok a propisku. Posadila se k nim a začala psát.
Čekali a rozhlíželi se kolem sebe. Místnost nebyla moc velká, vévodila jí kuchyňská linka z tmavého dřeva a s pracovní deskou ze světlého mramoru. Obývací pokoj opticky odděloval barový pult, zaskládaný nejrůznějšími papíry, mísou s ovocem, časopisy a dalšími věcmi. Dlažbu na podlaze kuchyňského koutu střídala plovoucí podlaha. Masivní sedací souprava potažená zlatavým mikroplyšem zabírala většinu prostoru, u zdi stála na nízkém, podlouhlém stolku obří televize. Dvoukřídlé prosklené dveře, teď dokořán otevřené, vedly na terasu, kde stál kočárek překrytý síťkou proti hmyzu.
Mladá žena dopsala a s úlevou podala majorovi list vytržený z bloku.
„Víc si nepamatuju,“ oznámila jim, „a je možný, že někdo přišel až po tom, co jsem odešla.“
Major se začetl do seznamu.
„V kolik hodin to ukončili?“ zeptal se jí Vítek.
„To vám neřeknu, ale brzy ne,“ usmála se, „ani nevím, v kolik přišel manžel domů. Ustlal si tady na gauči.“
„Připište mi tady ještě číslo na vašeho manžela a my vás už nebudeme zdržovat,“ požádal ji major a oba vstali.
Vyšli před dům a pomalu zamířili k budově obecního úřadu. Vítek cestou zavolal Sedláčkovi aby zjistil, jestli už jsou technici hotoví s obydlím jejich oběti a oznámil mu, že major Krčil svolává poradu v jejich zasedačce.
Kapitola 21
V parčíku před budovou Kriminální služby v Jihlavě si skupinka dětí udělala improvizované fotbalové hřiště za pomoci několika triček zmuchlaných do kupky, vymezujících brankový prostor. Jejich výskání, hlasité pokyny k nahrávce nebo střele a ještě hlasitější protesty k prohřeškům proti zásadám fair play znemožňovaly kapitánu Zdeňku Novákovi se plně soustředit na práci. Zkoušel sice okno přivřít, dokonce ho na chvíli zavřel úplně, ale jeho kancelář se v minutě změnila v dobře rozpálenou pec. Znechuceně se podíval na malý elektrický větráček, který pracně vířil horký vzduch a otřel si z čela pot. Vstal, došel k miniaturní ledničce vedle umyvadla. Otevřel ji a vytáhl láhev minerálky. Hltavě se napil a uložil ji zpět. Nechal dvířka lednice otevřená a užíval si ledového vzduchu, který z ní proudil. Vyrušilo ho zvonění telefonu. Rychle lednici zavřel a skočil po sluchátku.
„Slyším,“ ohlásil se.
“Operační, “ ozvalo se na druhém konci linky, „hele, Jihočeši našli rodiče té zavražděné holky. Vezou vám je sem.“
Zdeněk v rychlosti informoval majora Krčila a začal spěšně poklízet kancelář. Stohy lejster srovnal do komínků a špinavé hrnky od kávy odložil do umyvadla. Vzal velký pytel na odpadky a smetl do nich krabičky a jiné obaly od jídla. Přejel pohledem kancelář, nyní mnohem reprezentativnější a pokývl hlavou. Ano, teď už sem může uvést nejbližší příbuzné oběti vraždy.
Major Krčil dorazil a setřel si z čela pot. Zamířil rovnou k lednici a dopil na jeden zátah zbytek minerálky.
„Tak“ oddechl si, „než přijedou, máš něco?“ pohodlně se usadil v kancelářské židli a natáhl nohy před sebe.
„Karel Kos neměl žádné blízké příbuzné,“ oznámil mu Zdeněk a vlovil z úhledné hromady jednu listinu, kterou podal majorovi.
