Článek
„Našel jsem jen jednu sestřenici, krátce jsem s ní promluvil, ale údajně se vůbec nestýkali. Nechal jsem si poslat seznam návštěv z posledního trestu, ale nic. Neměl návštěvy.“
„Ani dopisy?“
„Vůbec nic,“ zavrtěl hlavou Zdeněk, „byl úplně sám.“
„Propustili ho relativně nedávno, mluvil jsi s dozorci? Neměl tam nějaký problém?“
„Podle vězeňské služby byl bezproblémový vězeň. Nechali ho pracovat v údržbě, byl šikovný na takovéty drobné opravy.“
„Hm,“ zavrčel major a položil papír na stůl, „nenašli jsme žádnou spojitost mezi ním a Miladou Čáslavovou, kromě toho, že byli z jedné vesnice a on jí dělal dřevo na zimu. Takže to vypadá, že náš milý Kája viděl nebo slyšel něco, co neměl. A stálo ho to život.“
„Vypadá to tak,“ souhlasil Zdeněk a vzal do ruky jinou listinu.
„Zajímají vás jeho majetkové poměry?“ zeptal se.
„Copak on měl nějaký majetek?“ podivil se major.
„Ale kdepak,“ zasmál se Zdeněk, „Krčmář mu platil minimální mzdu, podstatnou část mu ještě strhával za byt, počítám, že si něco přivydělal na ruku bokem. A měl na krku několik exekucí, zadluženej byl až po uši.“
„To už tak bývá,“ souhlasil major.
„Takže mě napadlo, že pokud něco viděl nebo slyšel, nejspíš se pokusil přijít bezpracně k penězům.“
„Pochopitelně,“ souhlasil major Krčil, „zkusil vraha vydírat a vysloužil si ránu do hlavy. Nenašel se jeho telefon, pokud teda nějaký měl.“
„Jestli měl, tak neregistrovanou předplacenou simku. U žádného operátora neměl účet na svoje jméno.“
„S jeho majetkovými poměry, jak ty říkáš, by to ani nešlo,“ zabručel major a poškrábal se na nose.
„Já jen, že předplacenou simku je třeba dobíjet,“ nadhodil Zdeněk, „a v tom Výstrkově, kde bydlel, asi moc možností nebude. Pochybuju, že by byl schopen si dobít kredit po netu.“
„Zdendo, ty jsi hlava,“ pochválil ho major, „na tom něco bude. Hned to zadám Sedláčkovi, ať to prověří.“
Vytočil číslo a začal udělovat instrukce, když se otevřely dveře a dovnitř nakoukl policista v uniformě.
„Zdravíčko přeju,“ řekl, „máme tu rodiče té zavražděné holky,“ oznámil jim.
Major Krčil dál mluvil do telefonu, jen zamával rukou na znamení, ať je uvedou dál. Policista otevřel dveře dokořán a nechal vejít pár středního věku. Muž měl zarudlé oči, počínající pleš a kulatící se bříško, nadouvající obyčejné modré tričko s krátkými rukávy nad plátěnými kraťasy. Žena oproti němu vypadala jako dáma, v lehkých letních šatech s decentními kvítky, páskovými střevíčky a kabelkou přehozenou přes rameno. Byla o kousek vyšší, než její manžel, štíhlá a světle hnědé vlasy měla sestříhané do moderního účesu k ramenům. Nejevila žádné známky zármutku, tvářila se vážně a odměřeně.
“Dobrý den, “přivítal je Zdeněk a představil sebe i majora Krčila a usadil je na židle z boku svého stolu.
Major Krčil ukončil hovor a přivítal se s nimi.
„Je mi líto, ale musím vás informovat, že vaše dcera byla nalezena zavražděná,“ oznámil jim a muži vytryskly z očí slzy. Setřel si je kapesníkem, zatímco žena jen pevně stiskla rty a jinak se nepohnula.
„Jak….. jak se to stalo?“ zajíkl se muž.
„Byla uškrcena.“
„A…. a… ublížil ji předtím?“
„Nebyla znásilněna a neměla žádná jiná poranění,“ informoval ho major a bylo vidět, že se muži ulevilo. Žena dosud nepromluvila.
„Budu vás bohužel muset požádat o oficiální identifikaci oběti,“ řekl major Krčil a muž jen přikývl.
„Tak půjdeme.“
Návštěva v prostorách patologie nikomu nepřidá na dobré náladě. Když asistent doktora Klusáka vytáhl vozík s mrtvým tělem Milady Čáslavové, muži znovu vyhrkly slzy a beze slova přikývl. Pak lehce pohladil mrtvou po vlasech a zašeptal: „sbohem.“ Jeho žena vypadala jako socha, s kapesníkem přitisknutým na ústa se jen podívala a honem pohled odvrátila. Dosud nepromluvila.
„Budu vás muset požádat o potvrzení identifikace do protokolu. A taky bychom vám rádi položili pár otázek.“
„Samozřejmě,“ souhlasil muž.
Byli zpět v kanceláři vyšetřovatelů. Zdeněk jim nabídl vodu a oba přijali.
„Můžete mi říct, s kým se vaše dcera poslední dobou stýkala?“ zeptal se major.
„O svých přátelích s námi nemluvila,“ odpověděl tiše muž.
„Měla přítele?“
„Nevím,“ zavrtěl hlavou.
„Nikdy s námi o ničem nemluvila!“ vybuchla najednou žena, „nikdy nám svoje kamarády nepředstavila, nevíme s kým se stýkala!“ vypadala teď spíše zlostně, než zarmouceně, „já to věděla, že špatně skončí, věděla jsem to! Vždycky jsem jí to říkala, ale neposlouchala mě! Najdi si pořádnou práci ve městě, říkala jsem jí! Byla chytrá, studovala, uměla jazyky, a ona se zahrabe v takové díře a nechá se zabít!“ umlkla a rozvzlykala se.
Její manžel ji pohladil po rameni a snažil se ji ukonejšit. To byla chyba. Žena jeho ruku setřásla a vyskočila ze židle.
„Nesahej na mě!“ zaječela na něj a on polekaně ucuknul, „je to tvoje vina! To tys jí dovolil, aby se nastěhovala do té chalupy po prabábě! Tys jí tam nechával každé léto, celé prázdniny! Já byla proti! A podívej se, jak dopadla!“
„Ale drahoušku,“ promluvil smířlivě muž, „přece se nenechala zabít schválně. Nemůže za to, že ji někdo zavraždil.“
„Ještě se jí zastávej!“ ječela žena dál, „vždycky ses jí zastával! Mohla to někam dotáhnout, mohls jí zařídit místo u vás na úřadě, ale ty ne!“
„Víš přece, že to nechtěla,“ namítl muž mírně, „nechtěla pracovat na úřadě, chtěla jít svou vlastní cestou.“
„Měla jít cestou, kterou jsme jí vybrali my!“ zaječela žena, „měla mít solidní stálé zaměstnání, ne lítat po lese a hrát si s kartama!“ konečně zmlkla, celá vyčerpaná a zhluboka oddechovala. Muž se na majora Krčila omluvně usmál.
„Promiňte, pane majore, žena je pod velkým tlakem.“
„Pochopitelně,“ přikývl major, „chápu, že je to pro vás velmi náročná situace. My uděláme všechno pro to, aby byl vrah vaší dcery dopaden a potrestán.“
Oba vstali, muž si podal ruku nejprve s majorem a pak i se Zdeňkem. Odešli.
„Teda páni,“ odfoukl si Zdeněk, to teda byla fúrie,” prohlásil.
Major Krčil si vzpoměl, že podezřelý Mareš, toho času obviněný z násilí proti vlastní manželce je vlastně bratr této dámy a nijak Zdeňkovu poznámku nekomentoval.
„Horší je,“ zamručel, „že nám jejich výslech k ničemu nebyl. Nic nového to do případu nepřineslo.“
Zvedl se a zamračeně začal přecházet po místnosti, až se zastavil před improvizovanou tabulí s poznámkami k případu. Chvíli na ni hleděl a pak začal mluvit, spíš k sobě, než ke Zdeňkovi.
„Nemáme se čeho chytit. Ani u jedné vraždy nemáme motiv. Vzájemně spolu souvisí, ale my nevíme jak. Celá naše slavná policejní rutina je v tomhle případě k ničemu, nic nám nepřinesla. Nevím, jestli nebude na čase směřovat pátrání k čarodějným legendám a starým pověrám,“ povzdechl si nakonec.
Zdeněk na něj vytřeštil oči.
„No nic,“ řekl nakonec a poplácal Zdeňka po rameni, „Vítek pročesává Kosův kutloch a Sedláček hledá, kde si dobíjel kredit. Snad to k něčemu bude.“
Kapitola 22
V podvečer začalo ubíjející vedro ustupovat a jak se stíny prodlužovaly, zvedal se příjemný vánek. Marek vyšel do svého podkrovního bytu a odhodil lékařskou brašnu na podlahu. Otevřel ledničku v miniaturní kuchyňce a po krátké inspekci zásob potravin ji zase zklamaně zavřel. Ne, hlad opravdu nemá. Ale mohl by si vyjet na kole. Převlékl se do sportovního, sešel dolů po schodech a z kůlny vztáhl kolo. Nikoho nepotkal. Hladíkovi nebyli doma. Naplánoval si v duchu trasu po lesních a polních cestách v okolí se zastávkou v Jinonicích u faráře Ječmínka. Měl starého pána rád.
Šlapal a v hlavě mu vířily myšlenky, točící se kolem obou vražd. Je možné, že by měl v obvodu psychopata a nevěděl o tom? Jistě, nebyl psychiatr, taková diagnóza si žádá důkladného zkoumání a spoustu testů a vyšetření, ale přesto by měl být schopen takto narušenou osobnost poznat, nebo ne? Nikdo se nestane vraždícím psychopatem přes noc. Nějaké náznaky by měly být rozpoznatelné už od dětství. Napadlo majora Krčila podívat se po vzoru Járy Cimrmana do třídních knih? Projít záznamy mladistvých? Ale, přece mu nebude radit, jak má dělat svoji práci. Ostatně, v Jihlavě je přece solidní psychiatrická klinika. A nepracuje tam snad jeho bývalý spolužák z fakulty? Že mě to nenapadlo dřív, nadával si v duchu. Musím mu zavolat co nejdřív. A co, nač by to odkládal. Zastavil se ve stínu staletého dubu na rozcestí u křížku a opatrně opřel kolo o kmen. Zhluboka se napil vody z láhve a setřel si pot z čela. Cípkem dresu si přeleštil brýle. Vytočil na mobilu číslo, usedl pod strom a natáhl nohy před sebe.
„Nazdar Bručoune,“ pozdravil vesele starého kamaráda, „jak se mají tvoji blázni?“
„To víš, nemůžou si stěžovat,“ ozvalo se ve sluchátku, „ne že by nechtěli, ale nemůžou. Co ty? Co tvoji vidláci?“
„V pohodě, mám se tu jak v ráji,“ ujistil ho Marek. „Hele, mám na tebe takový dotaz. Nevíš o někom tady z okolí Bartošovic, kdo by byl u vás hospitalizovaný nebo vyšetřovaný s disociální poruchou?“
„Co to je za otázku? Musel bych projít záznamy, nezajímá mě, odkud naši pacienti jsou. Vo co de?“
„Nečteš noviny? Nedíváš se na televizi?“
„Ne, mám z toho deprese.“ myslel to smrtelně vážně.
„To vlastně chápu,“ zasmál se Marek, „jde o dvě vraždy. V mém obvodu. Myslím, že ten vrah by mohl trpět nějakou psychickou poruchou.“
„To asi trpí každý vrah, ne?“
„Tenhle víc. Podle způsobu jakým vraždí….“
„Hm, zkusím se na to podívat. Co mám hledat?“
„Chlapa, věk mezi dvaceti a šedesáti, s bydlištěm v okolí Bartošovic. Jinonice nejspíš, ale zkus i okolní vesnice.“
„Poslouchej a ty na tom děláš s policajtama?“
„No….. to ani ne. Ale mohlo by jim to pomoci.“
„Tak se zas nezapomeň nechat přizabít,“ doporučil mu kamarád, „ozvu se jak budu něco mít. Hele, volají mě, mám službu, tak zatím čau,“ a ukončil hovor.
Marek se znovu napil vody, vstal a nasedl na kolo. Rozjel se z kopce dolů, ven z lese mezi poli do Jinonic. Takhle z dálky a nadhledu vypala vesnice dokonale idylicky. Člověka by nenapadlo, že se tu pohybuje dvojnásobný vrah. Sjel z kopce kolem kostela a zastavil u branky fary. Okna byla dokořán a lehký vánek si pohrával se záclonami. Marek prošel brankou a opřel kolo o jabloň. Chtěl se vydat ke vchodovým dveřím, ale zaslechl hlasy ze zahrady za domem. Obešel faru po pískem vysypané cestičce.
Farář Ječmínek seděl u dubového stolu ve stínu košaté lípy na lavici a popíjel svůj oblíbený, vychlazený šípkový čaj. Naproti němu seděl kapitán Vítek Horák.
„Dobrý den,“ pozdravil Marek aby na sebe upozornil.
„Pozdrav Pán Bůh,“ usmál se na něj starý farář. Vítek jen pokynul, nijak nadšeně.
„Omlouvám se, jestli ruším.“
„Ale kde, jen tu řešíme takovou menší nepříjemnost,“ ujistil ho kněz. „Mohu vám nabídnout studený šípkový čaj?“
„Velmi rád, děkuji.“
Kněz odešel do kuchyně pro další sklenici a Vítek s Markem osaměli.
„Jak jde vyšetřování?“ zeptal se Marek aby řeč nestála.
Vítek je něco nesrozumitelného zabručel. Dneska se zdál být v neobvykle mizerné náladě.
„Jsem z toho jelen, doktore,“ přiznal mu po chvíli, když se kněz vrátil s sklenicí čaje.
„Nedává to vůbec smysl,“ pokračoval Vítek, „nemůžeme narazit na kloudný motiv ani u jedné vraždy, natož aby pasoval na obě. Dneska jsem pročesal kutloch toho Kosa a nic kloudného jsem nenašel. Honíme se tu jak psi v tomhle nelidském vedru a výsledkem je veliká, tlustá, kulatá nula.“
„A já vám ještě přidělávám starosti,“ usmál se na něj farář omluvně.
„Jaké starosti, otče?“
„Ale, taková nepříjemnost,“ ošíval se neochotně kněz, „snad jsem tím neměl policii vůbec zatěžovat. Ale zase na druhou stranu, člověk nikdy neví….. Ztratil se mi nůž na chleba.“
„Nůž na chleba?“ podivil se Marek.
