Článek
„Jak je vám, otče?“ zeptal se ho a aniž by čekal na odpověď, vzal ho za zápěstí a nahmatal tep. Pak mu položil ruku na čelo a sáhl do kapsy pro stetoskop. Poslouchal tlukot farářova srdce přes kleriku a mračil se. To co slyšel se mu ani trochu nelíbilo. Narovnal se a otočil se ke kapitánu Navrátilovi: „Musím dát otci Ječmínkovi něco na uklidnění, to on našel tělo? Musel to pro něj být velký šok. Měl by jít domů, do postele a odpočinout si.“
„Nepřipadá v úvahu,“ odmítl ho náčelník, „kriminálka je na cestě a určitě s ním budou chtít mluvit.“
„Jaký je v tom rozdíl, jestli s ním promluví tady nebo u něj doma? Však jim nikam neuteče.“
„Sakra doktore, máme nějaké postupy. Počkejte, budou tady za pár minut.“
„Náčelníku, vy jste rozumnej člověk. Vy víte, že otec Ječmínek je starý pán. Chcete snad aby vám tady zkolaboval?“
Jejich debatu přerušil příjezd několika neoznačených policejních aut. Z jednoho vystoupil tým kriminalistických techniků, z dalšího soudní lékař doktor Klusák a ze staré octavie v čele kolony se vysoukal major Krčil, následován kapitánem Vítkem Horákem. Major přejel pohledem scenérii a pokynul technikům aby se dali do práce. Poplácal strážmistra Sedláčka přátelsky po rameni za vzorné zajištění místa činu a pokynul Markovi. S náčelníkem si potřásli rukama.
„To je pěkné nadělení, co,“ zahájil major konverzaci, „kdo ji našel?“
„Támhle místní kněz,“ ukázal náčelník na zadní sedadlo auta.
„Víme kdo to je?“
„Zatím ne, jen jsme zajistili místo činu, až k ní jsme ani nešli.“
„Dobře,“ pochválil ho major a přešel k Markovi.
„Co vy tady děláte, zase se nám chcete plést do řemesla?“ oslovil ho přátelsky.
„Otec Ječmínek mne zavolal,“ vysvětlil mu Marek, „udělalo se mu zle. Poslyšte, majore, nemohl by jít domů do postele? Je to starý pán a byl to pro něj veliký šok.“
„Jen ať jde, ale vy zůstaňte u něj. Půjdu s vámi a rovnou s ním promluvím.“
Marek pomohl starému faráři z auta a lehce ho vzal za loket. Vedl ho pomalu z kopce dolů směrem k faře a major Krčil je následoval. Vítek zůstal na místě a zpovídal okolostojící místní obyvatele.
Došli až k faře a otec Ječmínek je uvedl dovnitř. Marek ho usadil do křesla v obývacím pokoji, z kuchyně mu přinesl sklenici studené vody a znovu mu změřil tep. Major Krčil zůstal stát, opíral se zády o zeď vedle dveří a mlčky Markovo počínání sledoval. Marek položil lékařskou brašnuna stolek a otevřel ji. Vytáhl ampuli a injekční stříkačku a požádal kněze, aby si vyhrnul rukáv. Potřel mu loketní důlek dezinfekcí a vpíchl mu injekci. Chvíli čekal, pak se farářovo přerývavé dýchání zpomalilo, prohloubilo, barva se mu vracela do tváří a přestaly se mu třást ruce. Marek si přitáhl židli a sedl si vedle něj. Pokynul majorovi.
„Bude v pořádku, můžete začít.“
„Asi nemá smysl žádat vás, abyste nás nechal o samotě,“ konstatoval major.
„Raději bych tu zůstal, jen pro jistotu.“
„Co mám s vámi dělat,“ povzdechl si major a obrátil se k otci Ječmínkovi.
„Tak mi řekněte, jak jste ji našel,“ požádal ho.
„Šel jsem ráno do kostela, jako každý den. Viděl jsem ji tam viset.“ Starý kněz hlasitě polkl a jeho obličej zase o něco zblednul.
„Znáte ji?“
„Do obličeje jsem jí neviděl, měla přes tvář vlasy.“
„Tak jste ji nepoznal?“
„Myslím, že by to mohla být Miládka. Ale jistě to tvrdit nemohu.“
„Která Miládka?“
„Miládka Čáslavová, bydlí kousek za vsí v domku po prababičce.“
„Má nějaké příbuzné?“
„Rodiče žijí v Jihlavě, sourozence nemá.“
„Vdaná? Nebo měla přítele?“
„Pokud vím, tak ne.“
„Znal jste ji dobře?“
„Na bohoslužby nechodila, jen o Vánocích na půlnoční.“
„Kde pracovala?“
„Pokud vím, tak nepracovala.“
„Čím se živila?“
Výslech přerušilo hlasité zabušení na vstupní dveře, které se vzápětí otevřely a chodbou se rozlehly hlasité kroky. Do místnosti vstoupil vysoký, starší muž asketického a přísného vzhledu. Oblečen byl do bílé košile a tmavých kalhot, prošedivělé vlasy měl nakrátko ostříhané. Dlouhý nos mu trčel z tváře jako zoban.
„Kdo jste?“ zeptal se ho major Krčil.
„Evžen Rytych, kdo jste vy? A co se to děje u našeho kostela?“
Major mu zastoupil cestu, stál teď přímo proti němu, jedna autoritativní postava proti druhé.
„Vážený pane, byl spáchán závažný trestný čin a tady probíhá policejní výslech. Prosím odejděte.“
„To je v pořádku, pane majore,“ ozval se slabý hlas otce Ječmínka, „pan Rytych je můj pastorační asistent.“
„Pastorační asistent?“ otočil se k němu major udiveně.
„No ano, stará se o kostel, o administrativu, mám na starosti několik farností tady v okolí, sám bych na všechno nestačil.“
„No dobrá, tak tedy, pane Rytychu, byl bych rád, kdyby jste mohl počkat v kuchyni, než si promluvím s otcem Ječmínkem. Jsem major Stanislav Krčil z jihlavské kriminálky. I vám bych rád položil pár otázek.“
„Ale co se stalo?“
„Došlo k vraždě,“ oznámil mu major suše. Vysoký muž se zapotácel, jako by dostal ránu a zblednul.
„Koho zabili?“
„Totožnost oběti není ještě přesně ověřena. Kuchyně je tudy, pokud se nemýlím,“ ukázal mu do chodby, odkud Marek předtím přinesl sklenici s vodou. Počkal, až odejde a otočil se zpět ke starému knězi.
„Tak tedy, čím se slečna Milada živila?“
„Byla kartářka.“
„Cože?“
„No ano, vykládala karty, měla snad nějaký videopořad někde na internetu. Moc o tom nevím.“
„Ještě poslední dotaz, pak vás nechám odpočívat. Slyšel jste v noci něco? Nebo, viděl jste někoho, třeba nějaké auto, jet v noci ke kostelu?“
„Ne, v noci byla hrozná bouřka, neslyšel jsem nic.“
„Tak vám děkuji.“
Marek se na majora vděčně usmál a pomohl otci Ječmínkovi vstát. Odvedl ho vedle do ložnice a tam ho oblečeného uložil na ustlané peřiny. Zakryl ho dekou, vyšel do obývacího pokoje a pečlivě za sebou zavřel dveře.
„Trochu se prospí a bude v pořádku,“ oznámil majorovi, „budete mne ještě potřebovat?“
„Vy jste tu mrtvolu viděl?“
„Jen zběžně.“
„Je to ta Milada Čáslavová?“
„Mohla by být, nevím, moc jsem ji neznal.“
„Chcete mi snad tvrdit, že tu máme zavražděnou, která nebyla vaše pacientka?“
„Nechte si ten sarkasmus, majore. Nesluší vám to. Byla moje pacientka, ale pokud vím, byla naprosto zdravá a nikdy u mne v ordinaci nebyla.“
„Takže o ní nic nevíte?“
„Ne. Můžu už jít? Čekají mne pacienti.“
„Jen běžte.“
Podali si ruce na rozloučenou a Marek odešel. Major se vydal do kuchyně, kde čekal pan asistent Rytych. Zrovna se mu dovařila voda na kávu. Pohyboval se po kuchyni, jako by tam byl doma.
„Nedáte si taky?“ nabídnul šálek i majorovi.
„Ne, díky. Vy bydlíte tady ve vesnici?“
„Ano, kousek od návsi.“
„Slyšel jste v noci něco?“
„Jenom tu hroznou bouřku. Vzbudilo mne to, nemohl jsem pak dlouho usnout.“
„Co jste dělal?“
„Ležel jsem v posteli a četl si.“
„Z okna jste se nepodíval?“
„Jen letmo, když jsem si šel pro knihu. Byl pořádný liják, nebylo nic vidět.“
„Může vám to někdo potvrdit?“
„Kromě manželky nikdo. V noci návštěvy nemíváme.“
„Budu si s vámi chtít promluvit znovu, až budeme mít ověřenou totožnost mrtvé. Kde vás najdu?“
„Tady nebo v kostele. A večer doma.“
Major přikývl a rozloučil se. Ten člověk mu nebyl ani trochu příjemný, na rozdíl od starého kněze a koneckonců i od toho mladého doktora. Vyšel ven a rozhlédl se po ulici. Klidná vesnice působila ospalým dojmem. Až na menší srocení lidu u hřbitovní brány tu byl klid a ticho, přerušované jen vzdáleným zvukem sekačky na trávu a občasným psím zaštěkáním. Vydal se pomalu do kopce.
Kapitola 2
Vítek obešel postávající čumily a vyptával se jich, zda mrtvou poznali nebo zda v noci neslyšeli nějaký hluk. Ode všech si bral jména a adresy, jejich odpovědi si zapisoval do malého zápisníku, ale kromě seznamu místních z nejbližšího okolí byly jeho zápisky velmi skromné. Nikdo nic neslyšel ani neviděl, zkrzevá tu hroznou bouřku, víte pane inšpektor. Povzdechl si a přešel k poslednímu malému hloučku čumilů. Tři pánové středního věku postávali se stínumohutného kaštanu a pozorovali činnost policejních techniků.
„Dobré ráno pánové, kapitán Vítek Horák, prosil bych vaše jména,“ odříkal naučenou formuli a připravil si zápisník. Dva muži měli na sobě montérky snad ještě z doby, kdy prvomájové průvody byly povinné a o sobotách se chodilo na akce Z. Ten třetí vypadal jinak a Vítek si ho se zájmem prohlédl. Zachovalý padesátník v džínách a modrém tričku neuhnul pohledem, když si ho pátravě prohlížel, od stále hustých tmavých vlasů až po špičky moderních tenisek. Zapsal si jména prvních dvou a teď vyčkávavě hleděl do modrých očí třetího.
„Vaše jméno, pane?“ zeptal se konečně.
„Josef Krčmář,“ odpověděl konečně muž, sáhl do kapsy a podal Vítkovi vizitku se jménem a obrázkem nákladního auta.
„Mám tady autodopravu,“ pochlubil se.
„Gratuluju,“ odvětil suše Vítek, „slyšel někdo z vás v noci někoho přijíždět, nebo, viděli jste tady někoho?“
„Byla hrozná bouřka, pane kapitáne,“ odpověděl Krčmář za všechny.
„To tedy byla,“ souhlasil Vítek s povzdechem a strčil zápisník zase do kapsy.
Poodešel blíž k bráně a pozoroval jak doktor Klusák se svým asistentem opatrně sundávají mrtvou ze vrat a ukládají ji do černého vaku, ve kterém bude převezena na patologii. Provazy, kterými byla přivázaná k bráně přeřízli, aby neporušili uzly a uschovali do sáčků na důkazy.
Vítek pochyboval, že by na nich mohli najít nějaké stopy, ten hrozný liják určitě všechno smyl. Major Krčil se k němu připojil a oba zachmuřeně sledovali ponurou scénu před sebou.
„Vítku, je tu někde starosta? Budeme ho potřebovat.“
„Ne, ale dneska má být úřední den, zaběhnu pro něj.“
„Ty ne, pošli tam Sedláčka. Ať ho přivede.“
Kriminalističtí technici už dokončili ohledání a balili si věci. Major k nim dorazil zrovna ve chvíli, kdy už chtěli nasednout do auta a odjet do své laboratoře.
„Máte něco?“ zeptal se vedoucího výjezdu, svého letitého kamaráda Josefa Cvrčka.
„Nic co by stálo za řeč. Ta bouřka všechny stopy smyla.“
„To se dalo čekat. Co jste teda zajistili?“
„Jen ty provazy, když budeme mít hodně štěstí, najdeme na nich DNA pachatele. Ale radši s tím moc nepočítej.“
„Co nějaké stopy po autě?“
„To bohužel nemůžu sloužit, jak vidíš, je tu asfalt a celkem nový. Nenašli jsme žádné skvrny od oleje nebo něco takového.“
„Ani na té polňačce?“ zeptal se major a ukázal na polní cestu, vedoucí od kostela do leva z kopce do vesnice.
„Ani tam nic, déšť všechny stopy spláchl.“
„Kam to vůbec vede?“
