Článek
„No ano, takový ten velký a hodně ostrý. Měl jsem ho po dědovi, býval řezníkem. Ne, že by měl nějakou cenu, ale…“
„Je dobře, že jste mi to nahlásil,“ ujistil ho Vítek, „než jste přišel, doktore, zrovna jsme dávali dohromady seznam lidí, kdo tu včera a dneska byli na návštěvě.“
„Víte, ono to moc neznamená. Skoro nikdy nezamykám. A lidi tady to ví.“
„Ale přesto, jen pro pořádek, kdo vás dnes navštívil?“
„Pan Rytych tu byl celé dopoledne, dodělávali jsme spolu nějaké papírování, pak se tu zastavil pan Mejzlík, víte který?“ podíval se farář tázavě na Vítka.
„To je ten obecní údržbář, ne?“
„Přesně ten, řešili jsme spolu zeleň na hřbitově. V poledne mi dovezli oběd ze školky…“
„Kdo vám ho dovezl?“
„Paní Slováková, pracuje v kuchyni a obědy i rozváží. Po poledním odpočinku jsem odešel do kostela.“
„Když jste odcházel, pan Rytych tu ještě byl?“
„Ne, odešel před polednem, domů na oběd.“
„A potom?“
„Zastavila se za mnou Magdaléna, kvůli květinám.“
„Kdo?“
„Slečna Mařáková. Lidi jí tu říkají svatá Magdaléna, je velmi zbožná, stará panna, jak se tak říká. Stará se o květinovou výzdobu kostela,“ starý kněz se na chvíli odmlčel a zamyslel se. Vítek na něj nenaléhal.
„Ona byla proti tomu, abych za Miládku sloužil zádušní mši a moc nepěkně o ní mluvila.“
„Myslíte si, že ona by mohla….“ Vítek nestihl ani dokončit větu.
„To zcela jistě ne, má už svoje roky, nebyla by toho fyzicky schopná,“ odmítl kněz a pokračoval.
„Když jsem se vrátil z kostela, připravoval jsem si kázání na zádušní mši. K večeři jsem si chtěl ukrojit chléb a zjistil jsem, že nemám čím.“
Vypadal teď velmi smutně.
„Odpoledne tu tedy nikdo cizí nebyl?“
„Ne, pane kapitáne,“ zavrtěl farář hlavou a na chvíli se odmlčel. Vítek ho sledoval, ale na nic se neptal.
„Víte,“ začal Ječmínek opatrně, „nemohu se zbavit dojmu, že tu mezi námi žije zbloudilá duše, plná bolesti. A trápí mne, že o tom nic nevím. Měl bych vědět, kdo to je. Měl jsem to poznat už předtím, než se ty tragédie staly, třeba jsem tomu mohl zabránit.“
„Nesmíte si nic vyčítat, otče,“ položil mu Marek ruku na předloktí, „není to vaše vina.“
“Souhlasím tady s doktorem, “přidal se Vítek, „pokud se někdo rozhodne zabíjet, není zpravidla nic, co by ho mohlo odradit. Myslíme si, že vražda Milady Čáslavové nebyla až tak plánovaná, spíš to vypadá na zabití v afektu. U Kosa je to něco jiného, vrah ho chtěl nejspíš umlčet.“
„Napadlo mne….“ začal Marek, ale Vítek ho gestem ruky zastavil.
„Proboha doktore, vám to posledně nestačilo? Do ničeho se nepleťte. Co vás napadlo?“
„Nebojte, nehodlám se do ničeho plést. Napadlo mne, jestli ten pachatel netrpí disociační poruchou. Třeba se s tím i léčil.“
„Co to je?“
„Laicky se takovým lidem říká psychopati.“
„Major nechal udělat psychologický profil, ale ještě není hotový. Uvidíme, co na to naši experti.“
„Jak by se to projevovalo?“ zeptal se kněz zvědavě.
„Takový člověk není schopen prožívat pocit viny a poučit se z trestu. Z případných selhání obviňuje okolí a společnost, nikdy sebe. Bývá lhostejný a nelítostný ke druhým, postrádá empatii. Lidé s touto poruchou nevydrží déle v pracovním poměru, jako rodiče opakovaně selhávají, dítě zanedbávají nebo týrají. Partnerské vztahy u nich rovněž nemívají delšího trvání. Nerespektují společenská pravidla, případně proti nim i přímo bojují. Nemají dostatečně rozvinuté vyšší city. Snadno navazují kontakty s druhými, ale nejsou schopni je trvale udržet. Frustrují je jakékoliv neúspěchy, velmi rychle je dokáže podráždit jakákoliv překážka, bývají agresivní, často lžou. Rysy poruchy jsou patrné již v dětství, kdy se projevuje záškoláctvím, krádežemi, šikanou či týráním zvířat,“ odpověděl Marek.
Farář Ječmínek se na něj překvapeně díval.
„Myslím, že takového člověka tu nemáme,“ odpověděl pomalu a zamyšleně.
Vítek, který na Marka taky hleděl s vytřeštěnýma očima, odtrhl pohled, zaklapl blok, dopil šípkový čaj a vstal.
„Zkusím se ještě poptat u sousedů, jestli tady někoho neviděli, když jste nebyl doma,“ oznámil jim a odešel. Marek se starým knězem osaměli. Farář vypadal, že je myšlenkami někde na míle daleko a tvářil se velmi ustaraně. Marek ho chvíli mlčky pozoroval.
„Něco vás trápí,“ řekl spíš jako konstatování, než otázku.
Kněz neodpověděl, jen zhluboka vzdychl.
„Otče, jestli něco víte, nebo máte jen podezření, nesmíte si to nechávat pro sebe,“ naléhal Marek, „může to pro vás být nebezpečné.“
„Jsem starý člověk, pane doktore,“ odpověděl farář mírně, se smutným úsměvem, „poznal jsem mnoho lidského utrpení i radostí. Prožil jsem krásný život. Pokud se Pán rozhodne, že se můj čas naplnil, odejdu smířený.“
„Co je to za řeči,“ rozčílil se Marek, „tady přece nejde o vůli Páně, ale o dvojnásobného vraha. Svěřte se aspoň mně, prosím vás o to.“
„Musím si to promyslet,“ řekl kněz pevně a neoblomně a vstal. „Nenaléhejte na mne prosím. Zajdu si do kostela, potřebuji klid a modlitby.“
Marek se rozloučil, nasedl na kolo nechal kněze o samotě. Vůbec se mu to nelíbilo. Nechtěl, aby se starý pán vystavil nebezpečí, copak nechápe, že svým mlčením riskuje vlastní život? Kdo vraždil už dvakrát, nebude se rozpakovat zabít znovu.
Těch sedm kilometrů do vilky v ulici Pod kaštany v Bartošovicích urazil v rekordním čase, tak byl dopálený. Intenzivní pohyb z něj odplavil vztek na umanutost faráře Ječmínka, na drzého, zákeřného vraha i vlastní neschopnost dobrat se řešení. Uklidil kolo do kůlny, vyběhl po schodech nahoru a dal si rychlou sprchu. Toužil si promluvit s doktorem Hladíkem, svým domácím, mentorem a přítelem, ale nikdo nebyl doma. Zkusil zapnout televizi, aby přišel na jiné myšlenky, ale když problikal všechny programy, zase ji znechuceně vypnul. Chvíli se zkoušel začít do knihy, ale písmenka mu tancovala před očima čardáš a věty nedávaly smysl. Se zaklením ji zase odložil. Zatracená práce. V dálce se zahřmělo a prudký poryv větru přibouchl otevřené okno. Zavřel je a chvíli pozoroval, jak vítr lomcuje s větvemi stromů v zahradě. Když na zem začaly dopadat první těžké dešťové kapky, lehl si a pustil rádio.
Kapitola 23
Už se stmívalo, když major Krčil odložil hlášení od strážmistra Sedláčka a protřel si unavené oči. Zůstal v jejich provizorní kanceláři v zasedačce obecního úřadu sám, neboť Vítek, jak mu nesměle sdělil, měl opět rande. Ta Šámalová mu pěkně zamotala hlavu, řekl si škodolibě. Vstal, aby zavřel okno a podíval se ven. V dálce se kupila černá mračna a vzduch voněl deštěm. Protáhl si záda a rozhodl se, že se zajde podívat do bytu Karla Kosa. Věřil, že ho Vítek jistě prohledal pořádně a nic nepřehlédl, ale stejně ho to tam táhlo. Chtěl proniknout do mysli a života starého recidivisty, kterého sice několikrát vyšetřoval i zatknul, ale vlastně ho neznal. Posbíral do kapes svoje věci, důkladně za sebou zamkl a vydal se pěšky na cestu. Venku nikoho nepotkal, jen z hospody slyšel veselý hlahol hlasů. Začal se zvedat vítr a honil po cestě prach a suchou trávu. Déšť ho zastihl u vrat do bývalého statku a jen tak tak stihl doběhnout ke dveřím do budovy a schovat se uvnitř. Vyšel potmě po schodech do podkroví a až v Kosově pokoji rozsvítil světlo. Věci tu byly snad ještě rozházenější než když sem přišli poprvé. Začal se probírat hrstkou písemností ležící na stole, když se ozvala hromová rána a světlo zhaslo. Krucinál, zatracená bouřka, zaklel v duchu. Přistoupil k oknu a přes špinavé sklo pozoroval, jak se z nebe lijí proudy vody. Celá vesnice byla ve tmě. Najednou si všiml, jak se po úzké silnici, která jinam, než sem nevedla, pomalu přibližuje nákladní auto. Že by se konečně vracel Krčmář? Bylo by na čase. Chtěl ho vidět, chtěl jeho DNA a chtěl od něj odpovědi na spoustu otázek. Déšť teď pomalu ustával a bouřka se vzdalovala. Major Krčil si všiml, že se od vesnice přes pole blíží postava v tmavé bundě s kapucí staženou hluboko do čela. Mezitím vjel nákladní automobil do dvora a zaparkoval kousek od kanceláře. Řidič zhasl motor, vypnul světla a vystoupil z kabiny, když k němu postava došla. Major zkusil opatrně pootevřít okno, aby mohl zaslechnout, co si budou povídat. Moc toho nezaslechl, mluvili tlumenými hlasy. Co se dá dělat. Už se chystal okno zase opatrně zavřít, řidič si bral z auta věci a postava v tmavé mikině vykročila směrem ke kanceláři.
„Pepane!“ zavolal najednou řidič, „klíče..“ a hodil mu klíče od náklaďáku. Major Krčil se spokojeně usmál a opatrně, pomaloučku a neslyšně vyšel z Kosova pokoje chodbou ke schodům. Podařilo se mu sestoupit ze schodů aniž by jedinkrát zavrzaly. Dveře do kanceláře byly otevřené a v místnosti se svítilo. Opatrně nakoukl dovnitř. Byl to Krčmář, přesně jak si myslel. Byl k němu otočený zády a hrabal se v nějakých lejstrech.
„Tak jste se nám konečně vrátil, pane Krčmáři,“ pronesl hlasitě a sarkasticky major Krčil k jeho zádům. Krčmář se lek až mu listiny vypadly z ruky a zděšeně se otočil.
„Co tady sakra…… aha, to jste vy. Major z kriminálky, že jo. Omlouvám se, asi jsem zapomněl vaše jméno. Co tu děláte?“
„Jak jistě víte, došlo k další vraždě. Byl jsem nahoře v bytě oběti.“
„Cože?“ Krčmář hrál překvapeného vcelku věrohodně. „Jak bych to mohl vědět? Byl jsem pár dní pryč, teď jsem se vrátil.“
„Ale, ale,“ zavrtěl major hlavou, „přece si nebudeme hrát na schovávanou. Viděl jsem vás.“
„Nerozumím vám.“ Krčmářovi se teď nervózně zadrhl hlas.
“Myslím, že mi rozumíte velmi dobře. Viděl jsem vás přijít přes pole a viděl jsem i toho řidiče.
