Článek
Proč se nám vyhýbáte? Proč se vyhýbáte testům DNA? Skoro to vypadá, že máte co skrývat. A to je při vyšetřování vraždy vždycky jenom malér.”
„Vysvětlím vám to,“ pronesl Krčmář teď skoro zoufale a sedl si na rozvrzanou kancelářskou židli.
„Nemáte cigaretu?“
„Nekouřím,“ oznámil mu major Krčil.
„Já normálně taky ne,“ povzdechl si Krčmář, „ale teď bych si jednu dal.“
„Tak mluvte, chlape,“ povzbudil ho major Krčil, „ať tu netvrdneme celou noc.“
„Dostal jsem strach,“ přiznal Krčmář zahanbeně, „jak už vám jistě řekly místní drbny, měl jsem s Miladou poměr.“
„To dávno víme, nechápu, proč byste se kvůli tomu měl bát a schovávat?“
„Nevím, zpanikařil jsem. Když jste začali mluvit o těch testech DNA, ztratil jsem hlavu. Bál jsem se, že to na mě budete chtít hodit.“
„Vážený pane, my na nikoho nic nehážeme,“ řekl major přísně, „pokud jsou proti někomu důkazy, zajistíme ho a předáme nezávislému soudu. A můžu vám říct, že jestli jsem vás doteď nepodezříval, mnohé se změnilo. Mám sto chutí vás okamžitě zatknout.“
„Nic jem neprovedl!“
„Jsou i jiné paragrafy než úkladná vražda, například maření vyšetřování. Tak heleďte, domluvíme se takhle. Já vás teď doprovodím domů, vy mi dobrovolně odevzdáte pas a klíče od všech aut, ke kterým máte přístup a zítra ráno se dostavíte k výslechu a k odběru DNA. Ať se s váma nemusím zaobírat teď v noci. Tak co, jdeme,“ vyzval Krčmáře netrpělivě, vzal mu z ruky klíče od kanceláře, zamkl a strčil si je do kapsy.
Než se dostal do pokojíku ve dvoře jinonické hospody, bylo dávno po půlnoci. Opatrně vešel dovnitř a přivítalo ho Vítkovo spokojené pochrupování. Po krátké sprše si nařídil budíka na šestou ráno a vzápětí usnul.
Večerní bouřka pročistila vzduch, ale tropické teploty nijak nesrazila na přijatelnou úroveň. Vítka probudilo pípání majorových hodinek. Otevřel zkusmo jedno oko a zaposlouchal se do šumění vody z koupelny. Major je ranní ptáče, pomyslel si. Odhrnul si z čela zpocené vlasy a čekal, až se bude moci osvěžit ledovou sprchou. Dal zatím vařit vodu na kávu. Major vyšel z koupelny s úsměvem a konvici zase vypnul.
„Kafe si dáme až v zasedačce, musíme si pohnout. Mám pro tebe i Sedláčka překvapení,“ a šibalsky na něj zamrkal.
Vítek to nijak nekomentoval. Rychle se opláchl, naházel na sebe čisté oblečení a zastrčil do pouzdra služební pistoli. Došli k budově obecního úřadu, kde už u dveří netrpělivě přešlapoval strážmistr Sedláček ve společnosti jednoho z kriminalistických techniků. Vítek znovu naplnil vodou konvici na kávu a nachystal čtyři hrnky. Bez kafe se necítil úplně bdělý a teď měl pořád pocit, že ještě napůl spí. Sedláček ani dnes nezklamal a nachystal na stůl čerstvé pečivo. Major Krčil se s chutí zakousl do makového koláče a spokojeně míchal horkou kávou.
„Nechtěl byste nám konečně říct o co jde, šéfe?“ odhodlal se Vítek konečně, když už měl v sobě půl hrnku kafe a začal se cítit jakž takž při smyslech.
„Vyšel jsem si na malou noční procházku,“ začal své vyprávění major, „a napadlo mě zastavit se v tom Kosově kutlochu. Ne, že bych tě, Vítku, podezříval z toho, že bys mohl něco přehlédnout, chtěl jsem se tam jen porozhlídnout a nasát atmosféru.“
„Něco jste tam našel?“ zeptal se zvědavě Sedláček.
„Nenašel jsem nic, ale někoho jsem tam potkal. Když se bouřka začala utišovat, přijelo nákladní auto a zároveň od vesnice přišla jedna osoba přes pole. Na tajnačku, aby ji nikdo neviděl.“ odmlčel se a rozhlédl se po svých posluchačích. Sedláček netrpělivě posedával na krajíčku židle a hryzal si nehty, jako by jim major vyprávěl nějaký hororový příběh. Vítek ho upřeně pozoroval, zatímco technika jejich rozhovor vůbec nezajímal a pomalu si chystal kameru na stativ a vybaloval z brašny sadu na odběr vzorku.
„Kdo to byl?“ vyhrkl Sedláček.
„Ten řidič byl asi Krčmář, ne?“ Vítek to pronesl tónem, jakým mluví učitelky v mateřské školce s obzvláště nechápavými dětmi.
„Nikoliv, Vítku,“ usmál se na něj major Krčil, „to je právě to překvapení. Ten řidič by nás až tak moc nemusel zajímat. Nás zajímá ta druhá postava. A to byl Krčmář.“
Vítek se se zájmem předklonil a opřel se lokty o stůl.
„Takže on nikam neodjel?“
„Přesně tak.“
„Vysvětlil nějak, proč se nám zkoušel vyhýbat?“
„Říká, že zpanikařil a dostal strach. Za pět minut by tu měl být. Tady kolega mu udělá bukální stěr a my si ho pořádně proklepneme. A nebudeme ho nijak šetřit.“
Chvíli seděli, čekali a popíjeli kávu, až se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. Sedláček vyskočil a otevřel je dokořán.
„Dobrý den,“ Krčmářův hlas zněl krotce a nesměle, po dřívějším přehnaném sebevědomí nebylo ani stopy.
„Jen pojďte dál,“ vyzval ho major Krčil, „už na vás netrpělivě čekáme. Začneme tím, že vám tady kolega odebere vzorek DNA. Pak si trochu popovídáme.“
Sedláček vzal Krčmáře za loket, požádal ho o občanský průkaz a dovedl ho ke zdi v rohu a postavil ho čelem k objektivu kamery. Technik si zkontroloval záběr, trochu pohnul s objektivem a spokojeně přikývl. Natáhl si jednorázové, gumové rukavice a vybalil sadu na odběr vzorku. Z tuby vytáhl dlouhou vatovou tyčinku a přejel jejím koncem po vnitřní straně jeho tváří. Pak vrátil tyčinku do tuby, zavřel a na štítek opsal údaje z Krčmářovy občanky. Sbalil si svoje věci a kameru, rozloučil se a odešel. Posadili Krčmáře na jednu stranu stolu a major Krčil s Vítkem se usadili naproti němu. Sedláček se posadil s diktafonem na kraji stolu a na majorův pokyn spustil nahrávání.
„Zahajuji výslech Josefa Krčmáře,“ spustil major Krčil úředním tónem, uvedl datum, čas a místo a přidal údaje z Krčmářova občanského průkazu.
„Řekněte nám o vašem vztahu s miladou Čáslavovou,“ vyzval Krčmáře.
„Už jsem vám říkal, že to nic nebylo.“
„Ano, to jste říkal, ale to jste tak úplně nemluvil pravdu, že,“ namítl major Krčil.
Chvíli bylo ticho, Krčmář se upřeně díval do očí majoru Krčilovi a ten mu pohled neméně upřeně opětoval.
„Přestaneme si hrát na schovávanou, pane Krčmáři,“ rozhodl major po chvíli, „měl jste s Miladou Čáslavovou poměr. Ona se s vámi rozešla. Na internetu si hledala informace o stalkingu, sledoval jste ji? Obtěžoval jste ji? Tak mluvte chlape!“
„Já ne,“ namítl Krčmář.
„A kdo teda?“
„Nevím to jistě. Jednou mi jen tak mezi řečí řekla, že už jí ten chlap pije krev a že s ním zatočí. To bylo ještě v době, kdy jsme spolu chodili. Ale nevím, kdo to byl.“
„Ale jděte, to vám mám věřit? Vaše partnerka vám sdělí takovou věc a vy nad tím mávnete rukou? Normální chlap by si to s tím člověkem chtěl vyřídit sám a pokud možno ručně.“
„Vy jste ji neznal. Byla nezávislá. Až moc, kolikrát. Chtěl jsem, aby mi řekla, kdo to je, ale ona ne. Měla svou hlavu. Ale myslím si….“ znovu se odmlčel, „víte, nechci nikoho přivést do maléru. Já vážně nic nevím!“
„Tak ven s tím, co jste si myslel?“
Krčmář mlčel, hlavu skloněnou a nervózně si mnul ruce.
„Tak jinak, proč jste se před námi schovával? Měl jste přijít k odběru DNA.“
„To už jsem vám taky řekl, bál jsem se. Zpanikařil jsem.“
„Vážený pane, my tu vyšetřujeme vraždu vaší bývalé přítelkyně. Snad vám nemusím připomínat, že vaše chování se dá kvalifikovat jako maření vyšetřování a na to je paragraf.“
„No tak dobře, krucinál, já vám to teda řeknu. Myslím si, že ji špehoval Rytych.“
„Proč by to dělal?“ zeptal se ho major udiveně a ignoroval Vítkův vítězný pohled „já jsem to říkal“.
„Je divnej. S tou svou kostnatou Harpyjí vypadají jako párek úpírů, nezdá se vám? A ty jeho kecy o čarodějnicích a Božím hněvu! Má švába na mozku.“
„Viděl jste ho někdy, že by slečnu Čáslavovou sledoval nebo že by jí třeba vyhrožoval?“
„To ani nemusel, museli byste vidět, jak se na ni díval, když ji někde potkal. Nejradši by ji ukřižoval nebo osobně upálil. A nejvíc divný mi připadá, že si ode mě půjčil to lano.“
„Jaké lano?“ zeptal se major Krčil důrazně a Vítek překvapením zamžikal.
„Normální lano na odtah auta. Válí se mi to dílně, mám jich tam dost. Jedno jsem mu dal.“
„Kdy to bylo?“
„Asi před dvěma tejdny, tak nějak. Neříkal na co to chce.“
„Popište nám ho.“
„Koho, Rytycha?“ zeptal se Krčmář nechápavě.
„Sakra chlape, to lano přece!“
„Aha, no obyčejný odtahový lano. S červeným praporkem a tak. Trochu ušpiněný, nebylo nový.“
„Barva!“ vyštěkl major Krčil.
„Já nevím, to už si nepamatuju. Obyčejný lano.“
Vítek vstal, přešel k improvizované nástěnce na zdi a sundal z ní zvětšenou fotografii z místa činu u kostela, na které byl detail ruky Milady Čáslavové přivázané ke hřbitovní bráně. Fotku strčil Krčmářovi pod nos.
„Asi takovéhle?“ zeptal se.
„No jo, to by mohlo být ono,“ připustil neochotně.
„Chlape, proč jste nám to neřekl hned ten den, kdy jsme ji našli, že to lano znáte?“
„Pořádně jsem ho neviděl, stáli jsme kus dál. Navíc, lano jako lano.“
„Kde jste byl tu noc, kdy byla zavražděná Milada Čáslavová?“
„To už jsem vám říkal, s Alicí v Okrouhlicích. Čekal jsem s ní v lokále, až zavře hospodu a pak jsme šli k ní. Byl jsem tam až do rána.“
„A kde jste byl v noci ze soboty na neděli?“ změnil najednou major Krčil téma.
„Proč se ptáte na sobotní …,“ Krčmář se najednou zrazil a zbledl. „To přece zabili toho chudáka Karla. To nemyslíte vážně? Proč bych ho zabíjel? Pomáhal jsem mu!“
„Odpovězte na otázku, buďte tak hodnej.“
„Doma jsem byl, celou tu dobu jsem byl doma, nevycházel jsem ani na zahradu, aby mě nikdo neviděl.“
„Může vám to někdo potvrdit?“
„Leda dcera, pochopte přece, že jsem nechtěl, aby to někdo věděl.“
„Takové alibi vám asi moc nepomůže, že ne?“ optal se major sarkasticky.
„Nepotřebuju alibi, nic jsem neudělal.“
Major Krčil si ho znovu měřil pohledem jako by se snažil pohlédnout až na dno jeho duše. „Měl Kos telefon?“
„Jo, dal jsem mu jeden starej po holce s předplacenou simkou. Kredit si kupoval sám.“
„Napište tu jeho číslo,“ vyzval Krčmáře a přistrčil mu list papíru z tiskárny a tužku.
„Končím výslech,“ oznámil jim, když Krčmář dopsal a Sedláček vypnul nahrávání.
„Sedláčku, vezměte pana Krčmáře na chodbu a počkejte tam s ním.“
Mlčky sledovali, jak strážmistr Sedláček otevírá Krčmářovi dveře, nechává ho projít a počkali, až za nimi zase zavře.
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se major Vítka.
„Nic na něj nemáme. Ale nelíbí se mi.“
„Souhlasím. Za normálních okolností bych na něj poslal sledku, ale copak to tady jde? Na vesnici se utajeně sledovat nedá.“
„Jelikož tady každý sleduje každého a všichni o druhých všechno vědí, máme tu vlastně dokonalý sledovací aparát volně k dispozici,“ ušklíbl se Vítek šibalsky.
„To je nám tak platný,“ zabručel major znechuceně a mračil se na nevinnou desku stolu.
„Nedá se nic dělat, musíme ho pustit. Řekni mu, že může jít, ale zdůrazni mu, ať nedělá další blbosti. A hlavně, ať se nevzdaluje.“
Vítek vyšel na chodbu splnit rozkaz a major se zatím mračil na jejich improvizovanou tabuli na zdi. Rytych, přemítal v duchu, je to opravdu divnej člověk, ale že by to byl vrah? Vítek se Sedláčkem se vrátili do místnosti a když viděli majorovo rozpoložení, ani nedutali. Oba málem nadskočili, když z ničeho nic bouchnul pěstí do stolu.
