Článek
Výslechová místnost v přízemí budovy krajské kriminální služby působila značně ponurým dojmem. Rytych seděl vzpřímeně v židli u stolu s pohledem upřeným před sebe a uniformovaného policisty, který se opíral zády o zeď vedle dveří si nevšímal. Major Krčil ho sledoval přes jednosměrné sklo z vedlejší místnosti ve společnosti náčelníka oddělení majora Veselého. Nalezené zbytky lana nechali v laskavé péči laboratorních techniků.
„Je vůbec možný, aby tenhle sušinka zabil dva lidi?“ zeptal se náčelník Veselý, „podle pitevní zprávy jsem měl dojem, že minimálně k té první vraždě bylo zapotřebí pořádné síly.“
„Myslíš to, jak ji věšel na hřbitovní bránu? Ano, ale jeho manželka mu mohla pomáhat. Ve dvou by to zvládli snadno.“
„Bude to chtít biomechaniku…“ zamyslel se náčelník.
„Uvidíme, co nám řeknou z ústavu, třeba nám tam nechal DNA.“
Kývl na Vítka a oba se odebrali do výslechové místnosti. Posadili se ke stolu vedle sebe, čelem k Rytychovi.
„Protestuji, abyste mne tu zadržovali jako nějakého zločince, nic jsem nespáchal,“ začal Rytych důrazně.
„Pane Rytychu, byl jste předveden k podání vysvětlení. Můžeme začít?“
„Mám nárok na právní pomoc, bez advokáta nebudu vypovídat,“ oznámil jim pevně.
„Nebyl jste zatčen ani zadržen, na bezplatnou právní pomoc nárok nemáte. Pokud ale i přesto chcete využít služeb svého právního zástupce, dejte nám kontakt a my ho zavoláme.“
„To je skandál,“ zapištěl Rytych rozčileně, „dovlekli jste mne sem jako zločince a odmítáte mi poskytnout právníka!“
„Tak dost,“ zamračil se na něj major Krčil, „vlečné lano, kterým byla oběť vraždy přivázaná ke hřbitovní bráně se našlo na vašem pozemku, ve vaší kůlně. Jak se tam dostalo? Je to jednoduchá otázka a až nám na ni pravdivě a uspokojivě odpovíte, můžete jít domů.“
„Nevím, jak se to tam dostalo, nikdy jsem ho neviděl!“ skoro zaječel Rytych a o něco klidněji pokračoval: „o tom laně nic nevím. Ani bych nepoznal, co to je za špagát. Nikdy jsem ho neviděl.“
„Jak už jsem vám řekl, máme svědka, který potvrzuje, že vám tohle vlečné lano dal na vaši žádost.“
„Váš svědek lže. Na co by mi bylo lano?“
„To já nevím, třeba jste potřeboval odtáhnout nějaké auto.“
„Já nemám auto.“
„Nemáte auto?“
„Ne, měli jsme staršího Renaulta, ale pokazilo se tam řízení, oprava by byla velmi nákladná, tak jsme ho prodali. Zatím jsme si jiné nekoupili.“
„Jak je to dlouho?“
„Asi půl roku.“
„Máte přístup k jakémukoliv jinému vozu?“
„Jako jestli si od někoho půjčujeme? Ne. Proč?“
„Zamykáte ten zahradní domek?“
„Ano. Ale klíč necháváme na trámku.“
„Kdo o tom ví?“
„O tom klíči? Nevím, nikdy jsem se tím netajil ale ani to lidem nevyprávím na potkání.“
Major Krčil ho zamyšleně pozoroval. Nález vlečného lana se jevil na první pohled slibně a byl jejich jediný fyzický důkaz proti Rytychovi. Ten neměl alibi, které by stálo za řeč, měl příležitost a v případě vraždy Milady Čáslavové i něco jako motiv. Potřebují víc důkazů.
„Viděl jste někoho okolo vašeho domu nebo v zahradě v posledních dnech?“
„Ne. Koho jako?“
„Kohokoliv. Někoho, kdo by vám tam to lano mohl podstrčit.“
Rytych na něj vytřeštil oči.
„To jako, že by to na mne někdo chtěl hodit? Proč?“
„To nevím. Vy tvrdíte, že to lano neznáte, že jste ho nikdy neviděl, já jenom hledám vysvětlení. Vaše tvrzení nemění nic na faktu, že jsme ho našli u vás doma.“
„Já ho tam nedal, nevím kde se tam vzalo. Nic o tom nevím, říkám vám to pořád dokola.“
„Počkejte tady,“ přikázal mu major Krčil a kývl na Vítka.
Vyšli společně z výslechové místnosti do vedlejší, kde celý výslech se zájmem sledoval jejich náčelník.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se ho major Krčil.
„Na vazbu to není. Ale můžeme ho zadržet, když na tom budeš trvat.“
„Měl příležitost, snad i motiv, i když teda pěkně ujetý, ale přesto bych ho tady nerad držel zbytečně. Krčmářovu verzi těžko někdo potvrdí.“
„Tak zkusíme konfrontaci. A uvidíme.“
„To by šlo. Vítku, předvolej Krčmáře na zítra ráno, Rytycha si tu necháme přes noc.“
„Ale řeknete mu to sám, šéfe, nerad bych, aby mi ukousl hlavu nebo mě uhranul. Mám z něj osypky,“ otřásl se Vítek odporem a odešel splnit rozkaz.
Zpráva o zatčení Rytycha prolétla vesnicí jako kulový blesk a doletěla až do Bartošovic, do Markovy ordinace. Nevěřil vlastním uším, když mu paní Burdová líčila to drama, jako by u toho byla osobně.
„…a představte si, pane doktore, že jich tam přijelo celý komando, prohledávali barák a asi tam něco našli, protože pak naložili Rytycha a odvezli ho. To jsou věci, co? Kostelník vrahem,“ okončila svůj monolog s očividným uspokojením.
Marek jí odmotal gumovou manžetu z paže a pečlivě ji uložil k tonometru.
„Tlak máte v pořádku, paní Burdová, léky berete?“ zeptal se jí s úsměvem.
„Jo. A otec Ječmínek, ten je z toho úplně hin, povídala mi snacha, že to s ním málem seklo. Však i jeho ten Rytych občas peskoval, zdálo se mu, že je na věřící málo přísnej. Sám se porád tvářil jako poslední spravedlivej před Bohem a přitom je schopnej zamordovat dva lidi. Ne, že by ten zabitej chlap byl nějakej dobrák, taky to byl darebák, prej dokonce seděl, ale takovej osud si nikdo nezaslouží, no řekněte.“
„To jistě ne, paní Burdová. Tak jak jsem řekl, hodně pít, když je takové vedro a nevycházet přes poledne. Potřebovala jste ještě něco?“
„Akorát mi nejde na rozum, co u něj mohli najít, asi vražednou zbraň, co myslíte pane doktore?“ visela mu na rtech, snad čekala, že se mu policie bude svěřovat.
„Nemám nejmenší tušení, paní Burdová,“ oznámil jí suše.
„To je škoda, já myslela, že když jste tak za dobře s tím majorem od kriminálky, že budete něco vědět,“ řekla zklamaně.
„Tak tedy na shledanou, paní Burdová,“ rozloučil se s ní Marek pobaveně a počkal, až ji Veronika vyprovodí z ordinace.
„Teda, to byla kadence,“ zasmál se, když za ní Veronika zavřela dveře. I ona se tvářila pobaveně. Potom zvážněla.
„Znáš toho Rytycha?“ zeptala se ho.
„Jen letmo, občas jsem ho potkal u faráře Ječmínka. Nepříjemný člověk.“ ale to z něj nedělá vraha, pomyslel si v duchu.
Aby zahnal myšlenky na vraždícího maniaka z Jinonic, rozhodl se Marek po skončení ordinačních hodin pro další cyklovýlet po okolí. Do malého batůžku si sbalil plavky a ručník a rozhodl se, že si cestou udělá zastávku u rybníka. Rekreačním tempem beze spěchu a snahy pokořit rychlostní olympijské rekordy vyjel z Bartošovic směrem na Okrouhlice, brzy odbočil ze silnice na polní cestu a lesem dojel k rybníku. K jeho zklamání, které ovšem nijak nedal najevo, zjistil, že jeho oblíbené místo u lávky pod vrbou okupuje jakýsi rybář. Popojel tedy kousek dál a opřel kolo o strom. Když po chvíli vyšel z houštiny převlečený do plavek zjistil, že onen rybář je vlastně jemu dobře známý starý mládenec Mejzlík, obecní zahradník z Jinonic.
„Dobrej, pane doktore, jdete se koupat?“ zahalekal na Marka.
„Dobrý den, nerad bych vám tu plašil ryby,“ usmál se na něj Marek omluvně.
Mejzlík jen mávl rukou.
„Stejně neberou, potvory jedny. Je na ně moc velký verdo. Měl jsem si radši taky vzít plavky.“
Marek došel k lávce, položil si na ni ručník, prošel po ní až na konec a zkusmo si omočil palec u nohy. Potom si sedl na okraj, chvíli si máchal nohy a po chvíli plavně sklouzl do vody. Šel dál do hloubky a až mu voda dosahovala po ramena, začal plavat. Plaval asi doprostřed rybníka, tam se otočil a plaval zase zpátky. Vylezl z vody, vytřepal si vodu z uší a natáhl se po ručníku. Omotal si ho kolem boků a sedl si na lávku kousek od Mejzlíka.
„Co je u vás nového?“ zeptal se ho, aby řeč nestála.
„Dneska poldové sbalili Rytycha,“ oznámil mu Mejzlík s úšklebkem a špatně skrývaným zadostiučiněním, „prolezli mu barák a něco tam našli. Ale nikdo neví co.“
„Myslíte, že to udělal?“
„Těžko říct, on je takovej sušinka. Hubenej jak lunt. Nechce se mi věřit, že by takovou festovní holku mohl pověsit na bránu.“
„Vy jste slečnu Miladu znal dobře?“
„Neřekl bych, že dobře. Byla moc hezká, škoda jí,“ odpověděl Mejzlík posmutněle, „o tom jejím kulatým pozadí se mi v noci zdává.“
Marek to nijak nekomentoval, pozoroval, jak slunce pomalu klesá k obzoru a kochal se pohledem na jeho odraz na vodní hladině. Myslel na zmařený život hezké, mladé ženy ze samoty, která zemřela příliš mladá a nakonec i na příležitostného zloděje Kosa, kterého sice všichni považovali za lumpa, a který nejspíš měl na svědomí vykradenou kůlnu paní Burdové, ale ani ten si takovou smrt nezasloužil.
Kapitola 25
Dodávka s logem jihlavského pivovaru obtížně šplhala do kopce směrem k Okrouhlicím, dýchavičně funěla pod těžkým nákladem. Řidič Josef Krupka se koupal ve vlastním potu navzdory otevřeným okénkům, manévroval mezi výtluky a děrami v úzké silnici a marně se snažil svůj letitý stroj popohnat k vyšší rychlosti. Konečně se přehoupli přes horizont, řidič s úlevou vyřadil rychlost a na volnoběh sjížděl z mírného kopečku k okrouhlické hospodě na návsi. Už teď dopoledne slunce pražilo a řidič se už nemohl dočkat, až mu sympatická servírka Alice načepuje ledově studenou Zonku. Zaparkoval na plácku před hospodou a trochu ho zarazilo, že hospoda je zavřená. Alice přece věděla, že vždycky jezdí v tuhle dobu, týden co týden, už několik let.
Vyskočil z dodávky a odlepil si ze zad úplně propocenou košili. Došel ke dveřím a zkusmo vzal za kliku. Zamčeno. To je ale divný, pomyslel si. Vší silou zabouchal, zalomcoval klikou, ale nedočkal se žádné reakce. Nic zlého netušil, když se snažil nahlédnout špinavým oknem do výčepu. Nejdříve si myslel, že si snad Alice dává šlofíka přímo na stole štamgastů, ale pak mu konečně došlo na co se dívá. Ustoupil od okna tak rychle, že zaškobrtnul o obrubník a plácnul s sebou na záda. Rychle se vzpamatoval a zavolal na číslo 158.
Vyřídil hovor a udělalo se mu poněkud mdlo. Dopil zteplalou vodu z láhve v autě a poslední hlt si nalil do dlaně, aby si jím opláchl obličej. Moc to nepomohlo. Seděl na schodech před dveřmi do hospody, potil se a čekal. Konečně zaslechl z dálky se přibližující sirény policejních aut. Vstal, ale zamotala se mu hlava, tak si zase rychle sedl. Zvuk policejních sirén se blížil a obyvatelé okolních domů, přilákáni jejich hlukem, začali zvědavě vykukovat z oken. Když kolona policejních aut zaparkovala před hospodou, vycházeli už místní obyvatelé ze dveří a vrat svých stavení. Jen díky včasnému zásahu náčelníka obvodního oddělení v Bartošovicích Navrátila a jeho kolegy Koláře se nenahrnuli do výčepu spolu s kriminalisty. Major Krčil po prvním letmém pohledu na místo činu přenechal místnost kolegům z výjezdu, nechal je ohledávat místo činu a jen je mlčky od dveří sledoval. Doktor Klusák odložil brašnu na židli a se zájmem se zadíval na mrtvou. Ležela na zádech na dlouhém stole uprostřed místnosti, okolo ní byly naskládané čajové svíčky. Nohy měla v kotnících překřížené a ruce úhledně složené na břiše. V oblasti hrudníku byla vidět na bílých letních šatech krvavě rudá skvrna. Oči, doširoka otevřené, bez života zíraly do stropu. Rty měla pootevřené, tmavé vlasy, vyčesané do culíku, jí splývaly ze stolu k zemi. Byla bosá. Major Krčil odvrátil zrak a přejel pohledem náves. Lidé postávali v hloučcích a vzrušeně debatovali. Vítek se strážmistrem Sedláčkem je obcházeli a snažili se zjistit, kdo včera hostinec opouštěl jako poslední. S ohlušujícím rachotem se přihrkal obstarožní traktor, pamatující snad ještě kolektivizaci v padesátých letech a když jeho řidič viděl to srocení lidu, zastavil pod staletou lípou a spěchal k nejbližšímu hloučku.
Major si povzdechl a odevzdaně se vydal k řidiči dodávky, čekajícímu u svého auta. Požádal ho o doklad totožnosti a mávl na Koláře, aby si jeho údaje zapsal. Potom ho odvedl dovnitř do hospody a zůstal s ním stát v chodbičce vedoucí k toaletám.
„Tak povídejte, jak jste ji našel,“ vyzval řidiče unaveným hlasem.
Josef Krupka mu stručně vylíčil svůj krátký příběh o nálezu mrtvoly v zamčené hospodě.
„Dovnitř jste tedy nešel?“ chtěl se ujistit major.
„Ne, bylo zamčeno.“
„Sahal jste na něco?“
„Jen na kliku. Bylo mi divný, že není otevřeno, Alice věděla, že přijedu.“
„Jezdíte sem pravidelně? Vždycky ve stejnou dobu?“
„Už několik let,“ přikývl řidič horlivě.
„Znal jste zavražděnou?“
„Jmenuje se Alice Lotreková. Má…. měla to tady v pronájmu od obce.“
„Pracovala tady sama?“
„O víkendech jí chodila pomáhat její kamarádka. Milada, z Jinonic, příjmení neznám.“
