Článek
„Měla přítele?“
„Tak důvěrně jsme se neznali. O jejím soukromí nic nevím.“
„Hm,“ major ho zamyšleně pozoroval, až z toho Krupkovi přeběhl mráz po zádech. Potom pochopil, že přísně vyhlížející kriminalista je myšlenkami někde daleko.
„Fajn, dejte mi na sebe kontakt a můžete jet.“
„A co s tím zbožím?“
„Budete ho muset vzít zpátky. Tady si ho asi nikdo nepřevezme.“
„No to mám radost, zatracená práce,“ zahudroval šofér, nasedl do dodávky a zabouchnul dveře až plechy zařinčely.
Major ho vyprovodil pohledem a potom se rozhlédl po návsi. Hledal Vítka.
„Vítku!“ zavolal na něj, když ho uviděl a mávl na něj. Vítek přispěchal málem poklusem. Společně se ukryli do stínu chodbičky před poledním sluncem i zraky čumilů.
„Máš něco?“
„Jo, jména štamgastů, podle všeho měli včera večer odcházet poslední.“
„Fajn, já taky něco mám. Ta mrtvá je Alice Lotreková.“
„Ta co potvrdila Krčmářovi alibi na první vraždu? Že by náhoda?“
„Pochybuju. A to není všechno. O víkendech jí tu pomáhala kamarádka. Milada z Jinonic.“
„No to je gól šéfe. Ale proč nám o tom nic neřekla? Sám jsem s ní mluvil, když jsem prověřoval toho Krčmáře.“
„Ptal ses jí na to?“
„Nejsem blbej. Řekla mi, že ji sotva znala.“
„Nějak se nám to zamotává. Sežeň mi místní štamgasty a vezmi je sem. Až kluci skončí ohledání a odvezeme poškozenou, sedneme si s nimi tady. Nemá cenu je někam tahat a pochybuju, že v téhle díře najdeme jinou vhodnou místnost.“
Vítek přikývl a odspěchal. Major se opřel o rám dveří a pozoroval, jak si technici začínají balit věci. Doktor Klusák pomalu končil ohledání.Vydal se k němu a se zájmem si prohlížel mrtvé tělo.
„Co mi řekneš, doktore?“ zeptal se Klusáka, aniž by se na něj podíval.
„Je mrtvá asi 10 až 12 hodin. Bodná rána v hrudníku. Žádné oděrky ani pohmožděniny na rukou nebo pažích, nebránila se.“
„To je divný, ne?“
„To je. Buď ho znala, nebo ji mohl překvapit a nebo byla omámená. Udělám kompletní toxikologii.“
„Ještě něco?“
„Víc po pitvě. Tady už nic nevykoumám. Můžu ji naložit?“
Major Krčil beze slova přikývl a očima vyhledal vedoucího výjezdu. Našel ho skloněného nad odpadkovým košem.
„Máš hlad?“ neodpustil si přátelské rýpnutí.
„Děsně vtipný,“ odsekl mu, „marně hledáme vražednou zbraň. Asi si ji odnesl s sebou.“
„Co vlastně máte?“
„Moc toho není. Stop je dost, ale jestli jsi někdy zkoušel ohledat hospodu tak víš, že to je marná práce. Prohnala se tu celá vesnice a to několikrát, s úklidem se tu nikdo nepředřel. Těžko v tom maglajzu hledat stopy vraha. Zajistili jsme ty svíčky na stole, prolezli odpadky, záchody, smetli podlahu. Vzadu v kumbále je taková přípravna, byly tam nějaký nože, ale na ten náš to nevypadá. Pro jistotu jsme je vzali všechny.“
„Nojo. Lokál teda máte hotovej?“
„Ale jo, vlastně už budeme končit, prolezeme ještě popelnici vzadu a ty v blízkém okolí, co kdyby náhodou.“
Do dveří nakoukl Vítek a pokynul majoru Krčilovi. „Mám je všechny pohromadě, je jich pět. Můžu je pustit dovnitř?“
„Jo, kluci už to balí.“
Vítek se otočil směrem ke vchodu a mávl rukou. Do místnosti napochodovalo pět starších mužů, někteří v pracovním oděvu, jeden měl naopak sako a kravatu. Nervózně se rozhlédli, pohledu na svůj oblíbený stůl, na kterém byla dosud viditelná velká skvrna od krve, se však vyhýbali. Vítek ukázal na stůl v rohu, kousek ode dveří a major Krčil přikývl na souhlas.
„Sedneme si tady,“ prohlásil a sám šel příkladem. Sedl si do čela, hned pod okno, aby na ně dobře viděl. Vítek se usadil vedle něj a pětice štamgastů si posedala naproti.
„Takže vy jste včera večer odcházeli jako poslední?“ zeptal se major Krčil.
„Jo, ale ne společně. Tady Lojza šel vo chvílu dřív,“ řekl ten nejstarší z nich, prošedivělý a s kravatou a ukázal na oplešatělého kolegu v montérkách ušpiněných od šmouru.
„Je to pravda?“ zeptal se ho major.
Lojza beze slova přikývl.
„Von má Lojza moc přísnou ženu,“ zasmál se ten s bradkou a bez předního zubu, ale jakmile se k němu major Krčil otočil a spražil ho přísným pohledem, smát se přestal.
„Když jste odcházel, viděl jste tu v okolí někoho? Nebo něco?“ otočil se znovu k Lojzovi a díval se mu upřeně do očí.
„Nikoho jsem neviděl,“ zavrtěl Lojza hlavou, „já spěchal domů. Už bylo pozdě.“
„V kolik jste odcházel?“
„Domů jsem přišel deset minut po desátý, tak počítám, že mohlo bejt tak deset. Alice už zavírala.“
„A co venku před hospodou, nevšiml jste si třeba nějakého cizího auta?“
Lojza jen zavrtěl hlavou a tvářil se velmi smutně.
„A co vy ostatní, vy jste šli společně?“
„Jo, chvílu tady po Lojzovi. Asi patnáct minut po desátý.“
„Zamkla za vámi dveře, když jste odešli?“
Chvíli bylo ticho, bylo na nich vidět, že se snaží si vzpomenout.
„Já teda nemůžu říct, že by zamykala,“ osmělil se ten s kravatou.
„Ani já ne, byla za pultem, když jsme vycházeli ven. Myla sklo,“ souhlasil ten v bermudách.
„Viděli jste venku někoho? Nebo třeba auto? Motorku? Kolo?“
Hromadně vrtěli hlavami.
„Slyšeli jste něco?“
„Jako co?“ zeptal se ten s kravatou, asi jejich vůdce a mluvčí v jedné osobě.
„Nevím, něco. Přijíždět auto, štěkat psa, kroky, něco.“
„Já teda neslyšel ani neviděl nic,“ pronesl rozhodně ten v tričku a bermudách, „večír je tady ouplnej klid a ticho.“
„Ale jo, pes někde štěkal,“ nesouhlasil vtipálek bez zubu, „já slyšel psa.“
„Ty? Tys ani neslyšel, ani neviděl. Skoro jsme tě museli vodnýst!“ prohlásil ten poslední, v bílém nátělníku a teplácích pamatujících spartakiádu. Nikdo se nezasmál.
„Co to kecáš? Byl jsem v pohodě. A psa jsem fakt slyšel, když už jsem byl skoro doma,“ trval ten s bradkou na svém.
„Odkud to šlo?“ zeptal se major Krčil.
„No, přišlo mi to jako vod nádrže. Víte, co je tady za hospodou.“
„Má tam někdo psa?“
„Ale jo, tady je skorem všude nějakej pes,“ informoval majora ten s kravatou, „hnedle tady za hospodou bydlej Růžičkovi, ti maj takovýho vořecha chundelatýho, a vedle nich Kryštof, ten zas má vlčáka. Ale není čistokrevnej. No a na druhý straně jsou lufťáci, sice tu teď jsou, ale ti maj takovou tu potvoru mrňavou gaučovou, tak ten to nemohl bejt. Ten by se v noci venku bál.“
Major Krčil se otočil na Vítka a jen povytáhl obočí a kývl hlavou. Vítek pochopil. Vyběhl ven, našel šéfa kriminalistických techniků Cvrčka, jak dohlíží na zevrubnou prohlídku obsahu popelnic a informoval ho o nutnosti prozkoumat dno nádrže. Vůbec ho tím nepotěšil. Nádrž totiž byla pozůstatkem dob, kdy v obci ještě fungoval dobrovolný hasičský sbor, teď však obsahovala místo vody jen podivně zapáchající, hutnou a mazlavou tekutinu. Cvrček si zhluboka povzdechl nad nespravedlností tohoto světa a jal se shánět někoho, kdo by byl ochoten tu nevábnou věc z nádrže vyčerpat. Vítek se vrátil do lokálu. Major Krčil a jeho hosté už opustili téma štěkajících psů a věnovali se teď osobnímu životu poškozené.
„…no já teda nevim, kdo to byl, ale na tuty sem za ní jezdil. Jen v noci,“ říkal zrovna mluvčí s kravatou. Vítek vklouzl na svoje místo na lavici jako myška a jen na majora mrknul, jakože zařízeno. Mluvčí zmlknul.
„Pokračujte, nenechte se rušit,“ vybídl ho major.
„Nejni co, nic víc nevím.“
„A vy ostatní?“
„Prej chodila s Krčmářem z Jinonic,“ zabručel neochotně ten v teplácích, „byla ji pro takovýho škoda.“
„To sou kecy,“ zaprotestoval vtipálek bez zubu, „von ji jako furt nadbíhal, ale Alice ho dycky vodpálkovala.“
„Vy sem chodíte každý den?“ zeptal se major Krčil a všichni horlivě přikývli.
„Krom pondělka, to je zavříno,“ upřesnil mluvčí.
„A kdy tu byl pan Krčmář naposledy?“
„Co je dneska za den, středa? No tak to bylo… počkejte… no to muselo bejt ten večír, jak v Jinonicích zabili Miladu Čáslavovou,“ odpověděl ten v nátělníku a poškrábal se zamyšleně na hlavě.
„Ale ne, byl tu naposled den potom,“ nesouhlasil Lojza, „určitě. Byl tu ten den, co Miladu našli.“
„Nepleteš si to, Lojzku?“
„Nepletu. Vím to jistě, páč jak řiká tady Emil, byl tu večer předtím. Ale druhej den tu byl zas, jenom na skok. Zavřeli se s Alicí vzádu do kumbálu a byli tam asi 15 minut. Pamatuju si to, páč jsem jel z lesa přes Jinonice a stavěl jsem se tam v krámě a tam mi řekla prodavačka, co se stalo s Miladou,“ Lojza se zhluboka nadechl a zdál se vyčerpaný tím dlouhým projevem.
„Pokračujte,“ vybídl ho major Krčil se zájmem.
„No, von ten Krčmář přijel dřív, už kolem čtvrtý. A my chodíme pozdějc, až tak po šestý, tak ho možná kluci neviděli. Ale já se tu stavil na kofolu, byl jsem z lesa úplně vyprahlej. A viděl jsem ho.“
„A jak to bylo večer předtím?“ zeptal se major.
„No, Krčmář přijel kolem vosmý. Pil kafe a minerálku, hulil jednu za druhou a vypadal fakt dopáleně.“
„Kdy odešel?“
„No to my nevíme. Alice nás vyhodila po desátý a von tu ještě byl.“
„Vodjel chvílu potom,“ informoval policisty i svoje kamarády ten v bermudách a všichni se na něj překvapeně otočili.
„No co čumíte,“ pronesl směrem ke kolegům a potom spustil o poznání uctivěji: „Víte, pane majore, já bydlím až skoro na konci vesnice, jak je to stavení v zatáčce v kopci. Jak se jede na Jinonice. Takže to mám domu nejdál, žejo. No a ten večír jsem za sebou sotva stačil zavřít dvéře, když projelo Krčmářovo auto.“
„Jak víte, že to bylo jeho auto?“
„Páč nikdo jinej tu takovou krabicu obrovskou nemá. Nějakej džíp neco co to je a co to nadělá kraválu…“ mávl znechuceně rukou.
„Třeba někdo jenom projížděl, ne?“ nadhodil zkusmo Vítek.
„Prosím vás, tady? Dyť jsme tu jak na konci světa. Kdo sem nemusí, tak sem nejede.“
„A co včera večer, byl tady?“
„Ne, včera tu určitě nebyl,“ prohlásil rozhodně Lojza a ostatní jeho tvrzení potvrdili.
„Kde bydlela?“ změnil major Krčil téma.
„No tady, nahoře. V podkroví je malej byt,“ oznámil mu Lojza.
„Zavolej Sedláčka,“ nařídil major Vítkovi a pánům štamgastům poděkoval. Sedláček se přihnal, v obličeji rudý jak rak, jednak od poledního slunce ale hlavně proto, že velmi spěchal splnit majorův rozkaz.
„Tady strážmistr Sedláček si vás zapíše. Počítejte s tím, že si vás pozveme k sepsání oficiální výpovědi do protokolu. Zatím vám děkuji.“ všem pěti potřásl rukou a spolu s Vítkem vyšli do slunečního žáru. Obešli stavení dozadu směrem k nádrži, kde postávali forenzní technici a znechuceně šťourali klacky do smrduté vody. Jejich vedoucí opodál hulákal na nějakého nebožáka do telefonu.
„Co se děje?“ zeptal se Vítek jednoho z techniků.
„Ále, šéf shání hovnocuc. Problém je, že jsou dovolený, navíc chataři, takže nám bylo řečeno, že máme čekat týden.“
Cvrček rozčileně gestikuloval a major Krčil k němu vykročil. Beze slova mu vzal telefon z ruky a ohlásil se hodností a plným jménem. Už to mělo dotyčného na druhém konci varovat.
„Major Stanislav Krčil, krajská kriminální služba Jihlava, oddělení vražd. Potřebujeme vaši součinnost při vyšetřování trojnásobné vraždy, jste ochotni nám být nápomocni dobrovolně nebo vám to mám nařídit z moci úřední? Hm.. dovolené… mám vám ocitovat přesné znění paragrafu 347a trestního zákoníku? Nezajímá? Ale mělo by, jedná se tam o maření vyšetřování závažného trestného činu….. No výborně, já věděl, že se domluvíme. Chci abyste poslali teď hned do Okrouhlic auto s člověkem, který tu vyčerpá nepoužívanou požární nádrž.“ Chvíli poslouchal pak se otočil ke Cvrčkovi: „Josef, kolik to může mít, deset kubíků?“ a potom do telefonu: „asi deset kubíků. … cože? No tak se bude muset otočit dvakrát. Do půl hodiny? Výborně, děkuji vám. Na shledanou.“ a bez komentáře podal telefon svému zkoprnělému kolegovi.
„Vyřízeno. Budou tu do půl hodiny. Josef, poškozená bydlela tady nad hospodou, ohledejte to tam, než přijedou.“
