Článek
Kapitola 26
Krčmář seděl na nepohodlné židli v chodbě policejní budovy už dobrou hodinu a přestávalo ho to bavit. Řekli mu, aby se dostavil na desátou a teď ho tu nechají čekat a marnit čas, krucinál, rozčiloval se v duchu. Kde ten zatracenej major vězí? Vstal, aby si trochu protáhl nohy a zkusmo se pošel liduprázdnou chodbou. Zastavil se u nástěnky a bez zájmu si ji prohlížel. Kdesi za ním se otevřely dveře a z kanceláře vykoukla obrýlená hlava kapitána Nováka.
„Major Krčil už je na cestě,“ informoval ho, „bude tu co nevidět.“
„Nezlobte se, ale čekám tu už přes hodinu. Mám práci,“snažil se Krčmář o co nejmírnější tón.
„Chápu, ale budete muset ještě vydržet.“ Na odpověď nečekal a hlava zase zmizela v kanceláři.
Krčmář si zhluboka povzdechl a znovu se posadil. Zaklonil hlavu dozadu a opřel si ji o zeď. Zavřel oči. Zatracená práce s policajtama, zuřil v duchu.
Kdesi cinknul výtah a chodbou se rozlehl zvuk dvojích kroků, rychle se přibližujících.
„Á, tady jste, výborně,“ řekl major Krčil místo pozdravu nebo omluvy,” hned se vám budeme věnovat.” Na odpověď nečekal, spolu s Vítkem a Sedláčkem zašli do kanceláře a zavřeli za sebou dveře.
Krčmář, který vstal, když kriminalisté přicházeli, se zase znechuceně posadil.
V kanceláři šel major rovnou k umyvadlu, napustil si do dlaní studenou vodu a opláchl si obličej. Poslepu se natáhl po ručníku a utřel se. Vítek a Sedláček se mezi tím usadili na svých místech kolem stolu a podělili se o láhev se studenou vodou.
„Tak, snad můžeme začít,“ prohlásil major a odhodil ručník k umyvadlu.
„Mám nechat přivést toho Rytycha?“ zeptal se Zdeněk.
„Vzhledem k tomu, že na dnešek v noci došlo k další vraždě to bude asi zbytečné. Rytych byl tady, nemohl to udělat.“
„A víme s jistotou, že všechny tři vraždy spáchal jeden člověk?“ nadhodil Zdeněk.
„S jistotou víme jenom to, že nám tu běhá trojnásobný vrah a my nemáme v ruce nic, čeho bysme se mohli chytit.“
„Co teda navrhujete, šéfe?“ zeptal se Vítek.
„Provedeme tu konfrontaci,“ řekl major pomalu po kratším zamyšlení, „pořád tu máme Krčmářovo svědectví, že si od něj Rytych vyžádal lano a ten to popírá. Třeba má komplice, co já vím. Víme sice, že nemohl spáchat tu poslední vraždu, ale nic ho nevylučuje z prvních dvou. Nech ho předvést,“ kývnul na Zdeňka.
„Co ten Krčmář?“ ozval se nesměle Sedláček, „jeho alibi na první vraždu zdá se padlo.“
„Ano, s panem Krčmářem si promluvíme trochu podrobněji. Potom.“ rozhodl major Krčil, sebral Vítkovi láhev s vodou a na jeden lok ji dopil.
Rytych po noci strávené v cele předběžného zadržení vypadal snad ještě pohubleji než normálně. Zdálo se, že černé kalhoty a bílá košile na něm jen vlají, vlasy měl rozcuchané, pleť zašedlou a na tvářích mu začínalo rašit strniště. Tentam byl jeho uhlazený vzhled, jen obří nos mu stále trčel z obličeje jako zoban. Uniformovaný policista ho uvedl do kanceláře a Vítek mu nabídl židli. Rytych se usadil a hned spustil.
„Co nejdůrazněji se ohrazuji proti tomu, abyste mne tu drželi jako nějakého zločince,“ začal zhurta. Major Krčil zastavil jeho litanii zvednutím ruky. Do místnosti vešel policejní technik s kamerou a začal ji instalovat na připravený stativ. Když byl hotov, vyšel na chodbu a ve dveřích se minul s Krčmářem, taktéž doprovázený policistou v uniformě. Krčmář se posadil naproti Rytychovi a policista zaujal postoj vedle nich u zdi, nohy rozkročené, ruce na opasku. Rytych jen zamžikal, ale nic neříkal. Scéna byla připravena, mohli začít.
„Pane Krčmáři, vypověděl jste, že jste tady panu Rytychovi na jeho žádost předal vlečné lano. Mohl byste svoje tvrzení zopakovat?“
„Jo. Rytych za mnou přišel a ptal se, jestli mám lano. Jedno jsem mu dal.“
„To je lež!“ vypískl Rytych. Nikdo si ho nevšímal.
„Kdy přesně za vámi přišel?“
„To už si přesně nepamatuji. Bylo to pár dní před vraždou Milady Čáslavové.“
„Kam za vámi přišel?“
„Do dílny. Na firmě mám takovou menší dílnu.“
„Člověče, přestaňte tu lhát a vymýšlet si!“ znovu se ozval Rytych. „V té vaší dílně jsem nikdy nebyl!“
„Může vaše tvrzení někdo potvrdit?“ major Krčil Rytychovy výkřiky ignoroval.
„To nevím. Byl jsem v dílně sám.“
„Co jste tam dělal?“
„To už si nepamatuju. Prostě jsem tam byl.“
„Řekl vám pan Rytych na co ho potřebuje?“
„Ne. neptal jsem se.“
„Věděl jste, že pan Rytych nemá auto?“
„Cože?“ Krčmář překvapením vykulil oči. „Má auto, Renaulta.“
„Měl,“ upřesnil major, „prodal ho dobrý měsíc před vraždou a hned ho i nechal přepsat. Ověřili jsme si to“
Krčmář vypadal překvapeně a vyděšeně zároveň.
„Tak jak to bylo?“
„Bylo to, jak jsem řekl. Pan Rytych přišel a chtěl lano,“ řekl Krčmář pevně. Rychle našel ztracenou půdu pod nohama. Major Krčil si povzdechl a otočil se k Rytychovi.
„Můžete se k tomu vyjádřit?“ požádal ho.
„Ten člověk nehorázně lže!“ vybuchl Rytych. „V jeho dílně jsem nikdy nebyl, žádné lano jsem po něm nechtěl!“
„Ale to lano jsme našli ve vaší zahradní kůlně.“
„Já ho tam nedal! Nevím, kde se to tam vzalo! Nikdy jsem to neviděl!“
„Měl byste vědět, že lano i jeho obal má v péči naše laboratoř. Pokud jste ho měl v rukách, zjistí to. Bude pro vás lepší, když se teď přiznáte.“
„Znovu vám opakuji, nikdy jsem to lano neviděl, v rukách jsem ho neměl a do kůlny jsem ho nedal,“ pronesl Rytych důrazně, ale unaveně.
Major Krčil ho chvíli zamyšleně pozoroval. Potom se jeho pohled stočil na Krčmáře. Nikdo nic neříkal, bylo úplné ticho, které rušilo jen tiché bzučení kamery.
„Pan Rytych může odejít,“ řekl major uniformovanému policistovi. Ten přikývl, pomohl Rytychovi vstát a vedl ho ke dveřím.
„Pane Rytychu,“ zastavil ho ještě majorův hlas, „můžete jít domů. Tam zůstaňte. Nikam se nevzdalujte a neopouštějte Jinonice.“
„Stejně bych se teď bál vystrčit nos, po takové ostudě. Sebrali jste mě jako zločince,“ zasyčel na něj Rytych a odešel.
„Vy ho necháte jen tak odejít?“ nechápal Krčmář.
„Samozřejmě, nemáme důvod ho tu držet.“
„Ale říkal jsem vám přece, že to lano….“
„Vaše svědectví nestačí,“ přerušil ho major Krčil, „pro svá tvrzení nemáte další důkazy. Nikdo vás neviděl, jak mu lano dáváte. Klidně jste ho mohl do jeho kůlny podstrčit sám.“
„No dovolte! Proč bych to dělal?“
„Abyste naši pozornost obrátil ze sebe na něj. Proč jste nám neřekl, že vaše bývalá přítelkyně Milada Čáslavová a vaše nynější přítelkyně Alice Lotreková byly kamarádky?“
„To vám řekla Alice? Nevím, neptali jste se. Nepřipadalo mi to důležité.“
„V kolik hodin jste opustil byt slečny Lotrekové v tu noc, kdy došlo k první vraždě?“
„Nevím přesně, někdy nad ránem. Před rozedněním, ještě byla tma.“
„A co kdybych vám řekl, že máme svědka, který vás viděl odjíždět kolem půl jedenácté?“
„Váš svědek se musel zmýlit. Nechal jsem auto za hospodou, jak Alice zavřela, pomohl jsem jí uklidit a šli jsme nahoru. Zůstal jsem tam skoro do rána.“
„Auto zamykáte?“
„No jistě, pokaždé.“
„Mohl by se někdo dostat ke klíčům?“
„Těžko. Mám je pořád u sebe, náhradní jsou doma v šupleti.“
„Kde jste byl včera pozdě večer a v noci?“
„Doma, kde jinde. Proč se ptáte?“
„Do Okrouhlic do hospody jste si nezajel?“
„Včera ne, neměl jsem náladu.“
„Může vám to někdo potvrdit?“
„Kolem osmý přišel soused, dali jsme si pivo a pár panáků. Pak jsem šel spát. Dcera byla doma. Proč vás zajímá včerejšek? Stalo se něco?“
Major Krčil si ho zkoumavě prohlížel, zdálo se, že skutečně nemá tušení, co se stalo v noci.
„Alice Lotreková byla v noci zavražděna,“ oznámil mu.
„Cože? Jak? Proč?“ vytřeštil Krčmář překvapeně oči.
„To je předmětem vyšetřování,“ suše mu oznámil major Krčil, „pokud nám k tomu máte co říct, udělejte sám sobě laskavost a řekněte to hned teď.“
„Nemám s tím nic společného!“
„No, uvidíme,“ asi neměl v úmyslu, aby to znělo výhružně, ale Krčmář se při jeho slovech přikrčil. „Zatím můžete jít. Pořád platí, že nebudete opouštět místo bydliště, rozumíme si?“
„Naprosto,“ přikývl Krčmář a rychle odešel, než si to někdo rozmyslí. Sedláček ho doprovodil k vrátnici.
Než se vrátil, doplnil Vítek na tabuli fotku Alice Lotrekové a připsal těch pár faktů, která se jim zatím podařilo zjistit. Zdeněk sbalil kameru se stativem a major Krčil se na židli otočil čelem k tabuli na zdi. Sedláček se vrátil, sedl si na židli u okna tiše jako myška, ani nedutal.
„Tak si to shrneme,“ prohlásil major Krčil, “nejen, že nemáme vraha, důkazy ani kloudnou stopu, vrah nám prakticky pod nosem zamordoval další mladou ženu. Pozval jsem forenzního psychologa, bude s námi od teď spolupracovat. Za chvíli by tu měl být. Než dorazí, zopakujeme si, co máme. Za prvé, slečna Čáslavová. Stopy z místa činu nám ústav vyhodnotil, čeká se na výsledky bukálních stěrů. Otisky nic, dlaší stopy nic. Máme zbytky provazu, které se našly u Rytycha, teď je zkoumají. Pokud nám potvrdí, že je to ten to samé lano, jakým byla poškozená přivázaná ke hřbitovní bráně, nebude to vypadat dobře ani pro Rytycha, ale ani pro Krčmáře.
Za druhé, Karel Kos, recidivista, příležitostný zloděj. Za nejpravděpodobnější verzi považuji, že měl informace týkající se první vraždy. Mohl být dokonce svědkem. V tomto případě máme jen vražednou zbraň. Zdeňku?” otočil se major Krčil na kapitána Nováka.
„Ústav potvrdil, že vražednou zbraní je opravdu ta trubka. Otisky na ní nenašly, ani jiné stopy DNA než Kosovy.“
„Tak dál. Za třetí, dnes ráno byla nalezena zavražděná Alice Lotreková. Až dnes jsme se bohužel dozvěděli, že byla kamarádka první poškozené. Technici ještě hledají vražednou zbraň, když budeme mít trochu štěstí, mohla by nás dovést k pachateli. U ní doma nic zajímavého nebo nečekaného. Motiv neznámý. Pokud můžeme soudit, pachatel nic neukradl ani v hostinci, ani u ní doma, nikde nebyl nepořádek, žádné stopy po vloupání.“
Dokončil proslov a rozhlédl se po svých spolupracovnících. Všichni měli oči upřené na tabuli.
„Nějaké návrhy?“ zeptal se jich.
„Máme nějakou představu, jaký nůž pachatel použil na tu servírku?“ zeptal se nesměle Sedláček.
„Není to sice oficiálně potvrzeno, ale nejspíš nějaký větší kuchyňský nůž. Nic speciálního.“
„Jak se pachatel do hospody dostal? Pustila ho tam?“ nadhodil Vítek, „ti dědci říkali, že už zavírala, když odcházeli.“
„Ale nevědí, jestli za nimi zamkla. Pachatel mohl čekat někde poblíž a vklouznout dovnitř, když odešli,“ namítl Sedláček.
„Taky se mohl schovat třeba na záchodech,“ připustil Vítek správnost Sedláčkovy úvahy a nesmírně ho tím potěšil.
Dveře do místnosti se otevřely a nesměle vstoupil starší, štíhlý a vysoký muž v košili s jemným proužkem a lehkých letních kalhotách. Na nose měl staromódní brýle, prošedivělé vlasy mu v neuspořádaných chumáčích trčely na všechny strany.
„Dobrý den, promiňte, že vyrušuji. Jsem doktor Václav Petrovský, forenzní psycholog.“
„Pojďte dál, pane doktore a posaďte se,“ vyzval ho major Krčil a potřásl si s ním rukou. V rychlosti mu představil i svoje podřízené a přistrčil mu židli.
„Ne, děkuji, raději postojím, lépe se mi tak mluví.“ vytáhl z aktovky svazek listin v papírových deskách a položil je na stůl. Odkašlal si, prohlédl si tabuli, sundal si brýle a cípem košile se je jal čistit. Znovu si je nasadil, podíval se zase na tabuli, zamžikal očima a opět si odkašlal.
„Tedy, byl jsem požádán, abych vypracoval psychologický profil pachatele a vidím, že došlo k novému vývoji událostí. Další vražda?“ otočil se na majora a ten přikývl.
