Článek
„Stejný pachatel?“
„Nevíme s určitostí, ale považuji to za velmi pravděpodobné. Ty dvě dívky se dobře znaly.“
„Hm. Jsou si lehce podobné i fyzicky. V tom prvním případě nebyla poškozená znásilněná, platí to i zde?“
„Pitevní zprávu ještě nemáme. Ale nic tomu na místě činu nenasvědčovalo.“
„Hm.“ mlčky si prohlížel tabuli. Přistoupil k ní blíže a zkoumal fotografie zavražděných.
„Hmmm,“ prohlásil znovu a Vítek se Zdeňkem si vyměnili pobavený pohled. Vítek považoval všechny cvokaře za cvoky tak nějak paušálně.
„Hmm, tak tedy,“ doktor si znovu odkašlal, vzal ze stolu složku, otevřel ji a podíval se znovu na tabuli.
„Asi vás moc nepotěším,“ řekl omluvně, „na to, abych mohl sestaviti opravdu podrobný psychologický profil nemám dosti faktů. A vidím, že ani vy je nemáte. Takže jen velmi přibližně. Pachatelem je muž. Je to člověk sebevědomý, s určitou přirozenou autoritou, může působiti až arogantně. Má už za sebou dostatek životních zkušeností, takže není nejmladší, ale není ani v seniorském věku, pokud mohu odhadnouti, mezi 40 až 60 léty věku. Co se motivu týče, není mi zcela zřejmý. Dovolil bych si pochybovati, že se zde bude jednat o jednotný motiv, ačkoli jde zcela nepochybně o jednoho pachatele. Můj osobní názor je ten, že se zde bude jednati o jednu jaksi hlavní vraždu a dvě, řekl bych, vedlejší. Jinými slovy, buď první vražda vedla ke dvěma dalším, ať už chtěl pachatel zahladiti stopy nebo umlčeti svědky, nebo k té hlavní vraždě ještě nedošlo.“
Vítek se na židli předklonil, Zdeněk naprázdno polkl a Sedláček vytřeštil oči.
„Jak to myslíte?“ zeptal se major Krčil, taky velmi překvapený, ač to na sobě nedával tolik znát.
„Velmi jednoduše. Nebylo by to v dějinách kriminalistiky poprvé, kdy by se pachatel pokoušel maskovati skutečný motiv, obvykle motiv finančního zisku, jako nesmyslné vraždění maniakálního vraha. Zde v našem případě je však naprostá absence jakýchkoli maniakálních rysů vražd. Náš pachatel vraždí s rozmyslem, metodicky, nebojí se střídati způsoby vražd podle momentální situace, což je do jisté míry neobvyklé. Ale znovu, může tak činiti s jasným úmyslem zahlazovati za sebou stopy. Nemusím vám jistě vysvětlovati, že způsob vraždy je obvykle jakýmsi osobnostním rysem pachatele. V tomto případě tomu tak není.“
„Vylučujete tedy, že by pachatel trpěl nějakou psychickou poruchou?“ zeptal se Vítek opatrně.
„Milý příteli, každý z nás může trpěti nějakou psychickou poruchou, ve větší či menší míře. Jsme obětmi péče našich rodičů i genů našich předků, stejně jako vzdělávacího systému a našich kamarádů z dětství. Kdo z nás může říci, že netrpí vůbec žádnou psychickou poruchou či anomálií? Obávám se, že ten, kdo by o sobě něco podobného tvrdil, bude s největší pravděpodobností trpěti narcistní poruchou v míře nemalé. U všech vrahů bez vyjímky se setkáváme s nějakou duševní poruchou. Psychicky stabilní lidé obvykle nevraždí.“
„Myslel jsem, jestli není třeba psychopat,“ zabručel Vítek nevrle.
„Nemyslím si, že by trpěl disociační poruchou. Pokud mohu hádati, máme zde oběť zbytnělého, pochroumaného ega. Hledejme člověka s emocionální vazbou na jednu z obětí.“
„Rytych podle všeho Čáslavovou nenáviděl. A Krčmář měl vztah s Lotrekovou a před tím i s Čáslavovou,“ řekl tiše major Krčil.
„Jak ten vztah skončil?“ zeptal se doktor se zájmem.
„Podle všeho klidně. Nemáme informace, že by se rozešli ve zlém.“
„Hm,“ doktor se zamyšleně poškrábal na bradě, „pokud bych vám směl navrhnouti, ověřte si velmi pečlivě tuto informaci. Co je to za člověka?“
„Vlastně by vašemu popisu odpovídal,“ usoudil major Krčil, „ale to Rytych taky. Odpovídá věk i vámi popsané povahové rysy.“
„Pachatel jistě zanechal nějaké biologické stopy?“
„Vyhodnocují se. Máte pro nás ještě nějaký návrh?“
„Obávám se, že nikoliv. Lituji, že nemohu býti více nápomocen. Samozřejmě se na mne račte obrátiti kdykoliv na konzultaci.“
„Tak vám, pane doktore, pěkně děkujeme,“ rozloučil se s ním major za všechny a sledoval, jak psycholog přikývl, uložil složku pečlivě do aktovky, všem přítomným pokývl hlavou na rozloučenou a odešel. Sotva se za ním zavřely dveře, Vítek vyprskl smíchy, ale major ho sjel káravým pohledem.
„Nech toho, na to nemáme čas,“ upozornil ho a znovu se upřeně zadíval na tabuli.
„Za normálních okolností bych nechal oba, Rytycha i Krčmáře, sledovat. Jenže, copak to jde? V takové… Zapadákově? Co ústav?“ přerušil monolog a obrátil se na Zdeňka.
„Pořád to vyhodnocují, šéfe. Oni ví, že to je absolutní priorita, makají na tom, ale je toho moc.“
„Na nás všechny je to moc,“ zadurdil se major. Chvíli ještě zíral na tabuli, pak se plácnul do stehen a vstal.
„Tady už nic nevykoukáme, jedeme zpátky do Okrouhlic. V tuhle hodinu už budou lidi doma z práce, Vítku, obejdete se Sedláčkem vesnici. Zdeňku, vyžádej si u soudce domovku bytu té Lotrekové a potom ji pořádně prověř, jen pro forma. Finance a tak. Našlo se něco v počítači té Čáslavové?“
„Zatím nic, co by nám pomohlo. Dělám na tom.“
„Dobře. Já budu zatím v Bartošovicích sbírat drby o vztahu Krčmáře s Čáslavovou.“
Kapitola 26
Úmorné vedro sice teď k večeru mírně polevilo, přesto se Vítek nelidsky potil. Setřel si z čela krůpěje vody a odehnal bzučící mouchu. Sedláček měl tričko na zádech propocené a listy notesu, který žmoulal v ruce, byly pokryty jeho mokrými otisky. Major Krčil je vysadil ze služební Oktávie na okrouhlické návsi u hospody a odjel do Jinonic. Obešli stavení okolo návsi, začali v těch k hospodě nejblíž, ale zatím na kloudnou informaci nenarazili. Obyvatelé domů u hospody sice slyšeli, jak se halekající štamgasti rozcházejí do svých domovů, někteří zaslechli i psa štěkat, ale to bylo všechno a bylo to pro ně natolik běžné a normální, že nikoho nenapadlo podívat se přes záclonu z okna a mít tak možnost zahlédnout vraha. Říká se sice, že na vesnici ví každý o všem, co se kde šustne, ale i místní rozvědný systém zřejmě dodržuje noční klid, myslel si Vítek rozmrzele.
Prošli brankou předzahrádky s několika vyprahlými květinovými záhony ke dveřím domu vedle miniaturního koloniálu a Vítek zabouchal. Po chvíli se dveře otevřeli a oni hleděli na malou, shrbenou stařenku v zástěře a se šátkem na hlavě.
„Dobrý den, jsme od policie a vyšetřujeme tady vraždu. Slyšela jste v noci nějaký hluk?“
„Špatně slyším, mluvte hlasitěji,“ požádala je stařenka a přiložila si k uchu dlaň ruky stočenou do kornoutku.
„Jestli jste včera v noci slyšela nějaký hluk,“ zahulákal jí Sedláček do ucha.
„Já špatně slyším,“ omluvně se na ně usmála.
„Viděla jste někoho v noci kolem hospody?“ zkusil to Sedláček ještě jednou .
„V noci spím, mladý muži, a nemusíte na mě tolik křičet!“ odsekla mu a zabouchla dveře. Vítek se rozesmál, když viděl Sedláčkův skoprnělý výraz. Alespoň malé osvěžení v tomhle nelidském žáru.
Nevadilo by mu ani tak to, že se tu musí plahočit v takovém vedru, kdyby to aspoň k něčemu bylo. Zoufale se podíval na zavřenou hospodu, na zamčenou mříž přes dveře stále ještě zajištěnou policejní páskou se vším tím vychlazeným pivem a ledově studeným pitím v lednici a znechuceně upil již notně zteplalé vody z plastové láhve.
Procházeli uličkou mezi zahradami a mířili k domku vedle kostela, když proti nim vyjel ze zatáčky cyklista v barevném trikotu, s brýlemi na nose a přilbou na hlavě. Ustoupili stranou, aby ho nechali projet, ale ten zastavil a opřel se nohou o travnatý pás uprostřed cesty. Sundal si přilbu a brýle a oba poznali doktora Dostála.
„Dobrý den, pane doktore,“ pozdravil uctivě Sedláček, zatímco Vítek mu jen pokývl na pozdrav a chtěl pokračovat v cestě.
„To jsem rád, že jsem vás potkal,“ řekl Marek a Vítek se zastavil.
„Něco důležitého doktore? Nemáme moc času.“
„To nevím, nechám to na vás. Ale myslím na to celý den. Vlastně na nic jiného nemyslím.“
„Narazil jste snad na nějakou stopu?“ zeptal se Vítek sarkasticky.
„Paní Burdové někdo vykradl kůlnu,“ oznámil mu Marek vážně a jeho poznámku přešel bez povšimnutí. Nechápal, proč je proti němu Vítek tak zaujatý a nevěděl, co proti němu vlastně má.
„To my neděláme, ať to nahlásí na místní,“ informoval ho Vítek a hodlal pokračovat v cestě.
„Stalo se to tu noc, co zabili slečnu Čáslavovou. Myslel jsem si, že by to mohlo mít nějakou souvislost.“
„Kde bydlí ta paní Burdová?“
„V Bartošovicích, na výpadovce na Jinonice,“ odpověděl Marek.
„V Bartošovicích? A jak by to podle vás mohlo souviset s vraždou Čáslavové?“
„Nejen s její, hlavně s tou druhou vraždou.“
„Ale jak?“
„Mohl vidět tu noc vraha.“
„V Bartošovicích?“ nadhodil Vítek pochybovačně a ironii se nijak nesnažil skrývat.
„No, vidím, že jsem se spletl, že vás to nezajímá. Promiňte, že jsem vás zdržel,“ Marek si nasadil brýle a přilbu a odjel. Sedláček se za ním chvilku díval a pak se otočil k Vítkovi.
„Co když měl pravdu?“
„Sedláčku, uvažuj. Když Karel Kos kradl v Bartošovicích, nemohl čučet na vraha v Jinonicích, to dá rozum. Kos neměl ani řidičák, jak by se tam dostal?“
„Mohl mít komplice,“ namítl Sedláček.
„Hm,“ Vítek chvíli přemýšlel, „poreferujeme o tom majorovi, ale pochybuju, že to k něčemu bude. Tak už pojď, za chvíli se tu dočista upečeme.“
Pokračovali v obcházení domů. Sedláčkovi, ač byl sám vedrem zmordovaný, uondaný a dočista vyprahlý, se zdálo, že je Vítek duchem na míle daleko. Začínal si o svého staršího a zkušenějšího kolegu dělat starosti, ještě aby tak dostal úpal. Navrhnul proto, aby si udělali malou přestávku a poseděli chvíli v milosrdném stínu pod staletou lípou u kostela. U kostelní zdi objevili starou, rozvrznanou lavičku. S úlevou si natáhli nohy před sebe a podělili se o zbytek zteplané vody z láhve. Vítek pořád vypadal duchem nepřítomen. Potom jakoby ho něco napadlo, vzal telefon a vytočil číslo. Kapitán Zdeněk Novák to zvedl po prvním zazvonění.
„No?“ ohlásil se značně nepředpisově.
„Děláš něco?“
„VŽDYCKY něco dělám,“ upozornil Vítka Zdeněk se zvláštním důrazem na první slovo, „“slovo zahálka v mém slovníku neexistuje“, doplnil suše.
„Fajn, mám na tebe prosbu. Koukni se mi na toho Karla Kosa. Potřebuju vědět, jestli je v jeho okolí někdo, kdo by mu mohl dělat řidiče a komplice při vykrádačce.“
„Myslel jsem, že už je čistej?“ podivil se Zdeněk.
„Existuje možnost, že se vrátil k řemeslu. V Bartošovicích někdo v noc první vraždy vybral kůlnu u jedné babky.“
„No a, co je nám po tom? To snad dělají místní.“
„Mohl něco, nebo spíš někoho, vidět.“
„Hm, kouknu na to, ale nic neslibuju. Proč nezkusíš ráfky?“
„Protože trčím v jedný díře na konci světa.“
„Tak si to tam užij, čau,“ zachechtal se Zdeněk a zavěsil. Vítek strčil telefon do kapsy a snažil se ignorovat Sedláčkovy významné pohledy.
„No jo,“ vzdychl nakonec, „možná jsi měl pravdu. Nesmíme nic zanedbat, musíme prostě prověřit úplně všechno, kdejakou blbost. Hlásila ta babka krádež?“
„Ve svodce nic nebylo, ale zkusíme se zeptat ne?“
Tentokrát vytáhl telefon Sedláček a chvilku zaváhal. Ne, s náčelníkem fakt mluvit nechtěl. Ale podporučík Kolář by o tom mohl něco vědět.
„Nechcete si s ním promluvit vy?“ otočil se na Vítka.
„Bojíš se, že ti ukousne hlavu?“ zeptal se ho Vítek sarkasticky, ale telefon si od něj vzal a vytočil číslo.
„No co je?“ zburácel mu do ucha naštvaně náčelník Navrátil. To se už dneska neumí nikdo zahlásit? napadlo Vítka.
„Kapitán Horák, kriminálka“ ohlásil se suše, „potřebuju od vás takovou drobnou informaci.“
„Ale jistě, pane kapitáne, promiňte. Co pro vás můžu udělat?“
„Znáte starou paní Burdovou od vás z Bartošovic?“
„Jistě,“ odpověděl náčelník překvapeně, „proč se na ni ptáte?“
„Hlásila vám krádež v poslední době?“
„Ona ne, její syn. Je to pár dní, někdo jim ukradl z kůlny sekačku.“
„A máte k tomu něco?“
