Článek
Kapitola 4
Kolona policejních aut sjížděla pomalu z kopce od kostela, kde nechali na stráži u hřbitovní brány jen mladého strážmistra Sedláčka. Projeli pomalu před náves a úzkou cestou mezi domy a zahradami vyjeli ven z vesnice a po rozbité okresní silnici mířili směrem na Oukrouhlice. Neujeli víc než kilometr a odbočili na vyježděnou polní cestu, vedoucí směrem k nedalekému lesu. Malebná chaloupka jako z pohádky s malou zahrádkou nebyla ze silnice vidět, schovaná za cípem lesa se tu krčila ve stínu vzrostlých smrků. Zaparkovali auta kde se dalo a Vítek raději po telefonu ještě jednou ověřil, že jejich soudní příkaz k domovní prohlídce byl vydán a je na cestě.
Náčelník Navrátil vytáhl z kufru svého auta další klubko policejní pásky a začal ho natahovat kolem stavení. Major Krčil zkusil kliku u vstupních dveří a ty se lehce otevřely. Zamčeno nebylo. Ustoupil stranou a pokynul technikům, ať se hned dají do práce. Trojice mužů zakuklených v bílých overalech a s návleky na nohách vpochodovala dovnitř. Dům se skládal ze tří místností a malé koupelny, největší byla obytná kuchyň s pravými kachlovými kamny a velkým dubovým stolem. Kolem zdí i nad kamny visely svazečky nejrůznějších bylin a vonělo to tu jako na posečené letní louce. V místnosti za kuchyní byla ložnice a na druhé straně přes chodbu menší pokoj, který se od kuchyně nemohl víc lišit. Čistě bílé stěny, velký, moderní psací stůl, na něm nejnovější MacBook Pro, starší iMac, profesionální kamera a mikrofon. Na zemi změť kabelů a z rohu na ně vesele blikal router.
„Loupež bych si dovolil vyloučit,“ zabručel si pro sebe Cvrček a vydal svým kolegům pokyn, aby všechno zabalili a později předali kapitánu Novákovi, ten se nad tímhle jen oblízne.
Pracovali svižně a systematicky, pod dohledem paní starostky, které se v domě zavražděné dělalo poněkud mdlo. Brzy byli hotovi a přenechali místo majoru Krčilovi a Vítkovi.
„Majore, stručně jo, něco jsme našli, byla nejspíš zabitá tady, v kuchyni. V chodbě mokré stopy pánských bot, velikost 44. Otisky žádné, co by stály za řeč, někdo tu všechno pečlivě otřel. A taky to tu důkladně prohledal, v kuchyni i ložnici je pěkněj svinčík. Veškerou výpočetní techniku jsme sbalili, předám to Zdeňkovi.“
„Důkladný jako vždy,“ pochválil ho major.
„Ještě malé překvapení na konec. Našli jsme sperma.“
„Ale?“
„Nojo, na ložním prádle. V ložnici jsou dvě sady otisků, tak nám drž palce. Když to klapne, můžeš to do večeře uzavřít.“
„O tom sice moc pochybuju, ale děkuju ti.“
„Tak čau, je to celý tvoje,“ rozloučil se vedoucí výjezdu, nasedl ke svým kolegům do auta a odjeli.
Major Krčil se zasmušile rozhlédl po kuchyni. Na zemi se válel přeházený obsah zásuvek starobylého příborníku, kuchyňské skříňky byly pozotvírané, na stole ležela kupa všelijakých písemností. V ložnici našli rozházené oblečení a lůžkoviny, jen místnost s počítačem vypadala netknutá.
Vítek opatrně překročil hromádku starých fotografií a přešel ke stolu.
„Co tady asi hledal?“ zeptal se spíš pro sebe než majora.
„Těžko říct, budeme to muset všechno prohlídnout,“ zavrčel major znechuceně.
Starostka se opírala zády o stěnu vedle dveří a vypadala velmi unaveně.
„Budete mne tu ještě potřebovat?“
„Potřebuju si s vámi trochu popovídat, co kdyby jsme šli ven? Kapitán Navrátil vás pak odveze zpátky na úřad.“
Přikývla a vyšla před dům, kde se s úlevou zhluboka nadechla a zapálila si cigaretu. Major ji chvíli mlčky pozoroval, pak se zeptal: „znala jste ji?“
„Moc ne. Často jsme spolu do styku nepřišly. Ani úředně.“
„Co o ní víte?“
„Měla velice úspěšný videoblog na internetu. Vykládala karty. I tady z vesnice k ní plno ženských chodilo.“
„Vy ne?“
„Ne, pane majore. Já na tyhle věci nevěřím.“
„Měla přítele?“
„Nevím.“
„S kým se tady ve vesnici kamarádila?“
„Asi s Alenou Šámalovou, kamarádily spolu od dětství, to sem Milada jezdila k prababičce na prázdniny.“
„Kde ji najdeme?“
„K večeru doma, teď je v práci. Dělá v Bartošovicích v Zátiší.“
„To je ten domov důchodců? Co tam dělá?“
„V kanceláři, účetnictví, administrativu a tak. Doma bývá kolem šesté. Napíšu vám adresu.“
„Ještě poslední věc. Našla by se u vás na úřadě nějaká volná místnost, kterou bysme si mohli na pár dní nebo nedejbože týdnů, vypůjčit?“
„Samozřejmě, dám vám k dispozici zasedačku, my ji používáme jenom když máme zastupitelstvo.“
„Je tam zavedený telefon a internet? A budeme ji muset zamykat.“
„Zařídím to. Ještě dneska tam budete mít všechno připravené.“
„Děkuji vám. Kapitán Navrátil vás odveze,“ ukončil major výslech a pokynul nedaleko postávajícímu náčelníkovi. Ten se starostky ochotně ujal, pomohl jí se usadit v autě a odjeli směrem k vesnici.
Vítek zatím seděl na bobku v kuchyni na podlaze a sbíral a prohlížel si staré fotografie. Tváře ani postavy na nich mu nepřipadaly nijak podezřelé, tak je jen ukládal do krabice.
„Něco zajímavého?“ ozvalo se za ním. To ho tak překvapilo, že se málem svalil na záda.
„Zajímavého nic,“ odfrkl, když nabral ztracenou rovnováhu.
„Snad abysme se podívali na ty papíry, ne?“ navrhl major a sám šel příkladem. Usedl ke stolu a vzal první listinu z hromady. Letmo ji přelétl očima a když viděl, že to je jen účet za elektřinu, odložil ji vedle sebe na lavici. Vítek si sedl na židli proti němu a nějakou dobu tak pracovali mlčky.
„Možná něco mám,“ zahlásil Vítek, „kopie notářského zápisu o vypořádání dědictví. Slečna Čáslavová zdědila slušnou sumu peněz po svém dědovi.“
„Kolik?“
„Čtvrt milionu, asi před rokem.“
Major zalovil ve své hromádce odložených listin a jeden papír vytáhl.
„Tady je výpis z banky, má je uložené na termínovaném vkladu. Proč by to pro nás mělo být zajímavé?“
„To zatím nevím,“ přiznal Vítek a papír odložil.
Přebrali celou hromadu, ale nic co by jim pomohlo odhalit motiv nebo pachatele nenašli. Major se pohodlně opřel na lavici a protáhl si ztuhlá záda.
„Mám návrh,“ ozval se znovu Vítek, „jsou skoro dvě a já mám děsnej hlad. V Bartošovicích je celkem ucházející restaurace. Co vy na to?“
„To by šlo,“ souhlasil major, “ v Bartošovicích je nejen restaurace, kde se můžeme najíst, ale i domov důchodců Zátiší a tam pracuje jistá Alena Šámalová, kamarádka naší zavražděné.”
Oba vstali, vyšli ven a pečlivě za sebou zamkli klíči, které našli viset za dveřmi na obyčejném hřebíku. Vítek pak ještě dveře zapečetil. Nasedli do auta a odjeli.
Kapitola 5
Kapitán Zdeněk Novák seděl ve své kanceláři a mžoural na monitor počítače, kde běželo video se zavražděnou v hlavní roli. Seděla za stolem a vykládala karty po telefonu. Byla vlastně moc hezká, pomyslel si Zdeněk, kdyby člověk pominul ty esoterické nesmysly. Vyrušilo ho zaklepání na dveře a do místnosti se nahrnuli technici pod vedením Josefa Cvrčka. Každý z nich nesl drahocenný náklad zabalený podle předpisů v igelitovém pytli.
„Kam to chceš?“ zahlaholil na něj Josef přátelsky.
„To je z domu poškozené?“ zeptal se Zdeněk zcela zbytečně.
„Přesně tak, tady máš jeden vysoce kvalitní MacBook Pro, skoro nový. Dále jeden iMac, ten je starší, pak kamera, též vynikající kvality, modem a tohle vypadá na skoro profesionální zařízení na záznam zvuku v nejvyšší kvalitě. Holka na technice nešetřila.“
„Mohla si to dovolit, ty její videa měly hodně vysokou sledovanost. Věštila i v angličtině.“
„Kdo by to byl řekl, jak se dneska dají snadno vydělat peníze. Kdybych se líp učil, mohl jsem být taky vědma.“
„Nemáš k tomu daleko, koukej něco vyvěštit z důkazního materiálu,“ popíchl ho Zdeněk, vyprovodil ho na chodbu a zavřel za ním dveře. Vrátil se ke stolu a zálibně přejel rukou po zabaleném iMacu. To bych si dal taky líbit takovouhle hračku, pomyslel si. Vybalil nejdřív menší MacBook a otevřel ho. Překvapilo ho, že nebyl zaheslován. Holka jedna lehkomyslná, pomyslel si. Chráněno heslem nebylo nic, žádný soubor. Je tohle vůbec možné? Procházel soukromé emaily, jen zprávy od kamarádů a rodičů. Ve schránce nadepsané jako pracovní zase jen emaily od klientek, buď poděkování nebo žádosti o radu. Nic zajímavého. Vypsal si aspoň jména nejčastějších kontaktů. Prošel složku s dokumenty, ale ani tam nic zajímavého neobjevil. Otevřel tedy fotky. 1568 fotografií. No nazdar. Začal se jimi proklikávat, ale byly tam jen rodinné fotky s rodiči nebo ty z večírků s kamarády. Jedna zvláštní složka obsahovala fotky bylinek ve všech možných stadiích jejich růstu. Znechuceně zase složku zavřel a otevřel historii prohlížeče. Ale ale, tohle už je zajímavější. Tak slečna Čáslavová hledala informace o stalkingu. No prosím, kdopak tě asi pronásledoval, pomyslel si. Otočil se ke svému počítači a zadal vyhledávání jejího jména v podaných trestních oznámeních. Nic. tak daleko to asi nezašlo. Škoda. Mohli jsme mít velmi nadějného podezřelého. Zaklapl MacBook a znovu ho pečlivě zabalil. Vzal si do parády iMac, ale ani s tím neměl štěstí. Kromě toho, že v něm bylo všelijakých souborů mnohem víc, nic zajímavého. Tohle bude trvat, než to projdu. Už se chtěl vrátit ke svému stolu, když mu zazvonil telefon. Na displeji svítilo jméno majora Krčila.
