Článek
„Slyším vás, šéfe,“ zahlásil se ne zrovna předpisově.
„Máš něco?“
„Nic moc. Zběžně jsem prošel její laptop, na netu hledala informace o stalkingu. Možná nějaký neodbytný ctitel.“
„Co ty její videa? Lidi tady tvrdí, že si tím vydělávala na živobytí, je to vůbec možný?“
„Je, šéfe. Projel jsem její účet na youtube a řekl bych, že si tím vydělávala celkem slušně.“
„Co její rodiče, už s nimi někdo mluvil?“
„Nejsou doma, podle sousedů odjeli minulý týden na dovolenou, mají se vrátit v sobotu.“
„Kam odjeli?“
„Snad někam do jižních Čech, poslal jsem dvě uniformy ať obejdou sousedy a známé.“
„Zavolej mi hned jak je najdete. Jiné příbuzné neměla?“
„Nějakého vzdáleného strýce nebo co, snad bratranec její matky. Jméno zatím nevím.“
„Jinak nic?“
„Ani ťuk, stíhaná nebyla, v žádném případě nám nefigurovala. Ani jako svědek.“
„Musíme najít jak ty rodiče, tak toho strejdu. Nechci aby se o tom dočetli v novinách.“
„Děláme pro to maximum, šéfe,“ ujistil ho Zdeněk.
Major odložil telefon na stůl, když jim přinesli objednané jídlo. Seděli s Vítkem v restauraci u Mašínů, podle místních to byla jediná restaurace v Bartošovicích, kde se dalo slušně najíst. Vítek ochutnal svého španělského ptáčka s rýží a nebyl si zcela jist, jestli by tohle za normálních okolností nazval slušné jídlo. Major Krčil se na svůj karbanátek s kaší taky netvářil zrovna nadšeně.
Jedli rychle a beze slov, nabídku na kávu s díky odmítli. Vítek dopil svou minerálku, teď už poněkud zteplalou a vyrovnali účet. Auto nechali stát na parkovišti na náměstí a do Zátiší se vypravili pěšky. Nebylo to daleko. Malý zámeček sloužící dnes jako domov pro seniory stál uprostřed pečlivě udržovaného parku. Cestou od brány potkali několik stálých obyvatel domova, doprovázených buď členy personálu nebo příbuznými. Slunečný a teplý den vybízel k procházce parkem na čerstvém vzduchu. Na terase před vchodem sedělo několik seniorů v kolečkových židlích nebo křesílkách a pod dohledem pečovatelky ve světle modré uniformě popíjeli čaj nebo studené nápoje. Vešli dovnitř a zaklepali na dveře s nápisem Administrativa. Příjemný hlas je vyzval, ať vstoupí. Vítek otevřel a nechal svého nadřízeného vstoupit jako prvního. Za stolem seděla mladá, usmívající se brunetka v brýlích. Vlasy měla nakrátko ostříhané a rozčepýřené kolem obličeje na všechny strany.
„Co pro vás můžu udělat, pánové?“ zeptala se.
„Hledáme Alenu Šámalovou,“ odpověděl jí major Krčil.
„To jsem já,“ nepřestala se na ně usmívat.
„Potřebujeme s vámi na chvíli mluvit,“ řekl major a předložil jí svůj služební průkaz, Vítek udělal totéž. Hezká, mladá žena za stolem zbledla a úsměv se jí vytratil z tváře.
„Kriminálka? Já nic neprovelda.“
„My vás taky z ničeho nevinníme. Potřebujeme informace.“
„O čem?“
„O slečně Miladě Čáslavové. Byly jste kamarádky, souhlasí?“
„Byly? To jako že už nejsme? Nic jsem jí přece neudělala.“
„Vy nevíte, co se dne ráno stalo?“
„Nevím, co se stalo?“
„Milada Čáslavová byla nalezena mrtvá.“
„To je ale strašné, jak to? Byla přece úplně zdravá!“
„Máme podezření na cizí zavinění.“
„To jako že ji někdo zabil? Kdo by to dělal, a proč? Miládka byla hodná holka, nikomu by neublížila.“
„Řekněte nám, co o ní všechno víte.“
„Byla kartářka, velice úspěšná. Chodily k ní ženské z celého okolí a měla i svůj pořad na internetu. Taky psala blog o léčivých bylinách.“
„Měla nějakého přítele?“
„Měla, ale nevím, kdo to byl.“
„Jak to?“
„Říkala, že je to moc čerstvé a že zatím neví, jestli z toho něco bude.“
„A co nějaký bývalý přítel, nebo nějaký neodbytný ctitel?“
„Dřív měla takový nezávazný románek s Pepou Krčmářem, ale to nebyl žádný vztah. Jen si tak užívali.“
„To je ten, co má autodopravu?“ zeptal se Vítek a vytáhl z kapsy vizitku, kterou dostal před hřbitovem
„Jo, to je on,“ přikývla Alena, „ale skončila s ním už před pár měsíci.“
„Zmínila se vám, že by jí někdo třeba vyhrožoval, sledoval ji nebo tak něco?“
„Ne, nikdy.“
„Kamarádila se ještě s někým, kromě vás?“
„S Alicí Lotrekovou, z Okrouhlic. Občas jsme za ní chodily, dělá tam u nich v hospodě.“
„Tak vám zatím děkujeme,“ rozloučil se major a měl se k odchodu. Vítkovi se ale nikam odcházet nechtělo, dal dívce svoji vizitku a lehce ji pohladil po rameni.
„Kdyby jste si na něco vzpoměla, něco potřebovala, zavolejte mi.“ usmál se na ni a konečně odešel.
„Ty se prostě před hezkou holkou neudržíš,“ zabručel si major pro sebe.
Kapitola 6
Nález mrtvoly na hřbitovní bráně otřásl celou vesnicí. Všude se tvořili hloučky živě diskutujících občanů, v malém krámku, před obecním úřadem, u fotbalového hřiště i na mostě přes potok. Starostka Maláčová se snažila pracovat jako normálně, ale moc se jí to nedařilo. Vražda, honilo se jí hlavou, vražda tady u nás a ještě taková….. Divná. Vstala od stolu a skryta za záclonou pozorovala hlouček na prostranství před obecním úřadem. Vévodil mu Josef Mejzlík, zaměstnanec úřadu, kterého už před dobrou půlhodinou poslala nakoupit nějaké občerstvení pro kriminalisty. Chtěla, aby v jejich zasedačce měli k dispozici alespoň kafe a čaj, nějaký cukr a mléko a k tomu něco malého k jídlu. Znechuceně od okna odstoupila a šla se raději podívat, jestli je zasedací místnost nachystaná. Její sekretářka Maruška právě otírala stoly od prachu a rovnala židle. Do rohu nachystala stolek s rychlovarnou konvicí, pár hrnků a lžiček a nějaké ubrousky. Aspoň že ten Mejzlík sem protáhl telefon a přinesl z Maruščiny kanceláře tiskárnu, pomyslela si. Zkontrolovala ještě, jestli do ní doplnil papír a ujistila se, že tu mají dost tužek a jiných kancelářských potřeb. Pochválila Marušku a odešla zpátky do své kanceláře. Na chodbě se málem srazila s otcem Ječmínkem, který přes svůj pokročilý věk prostě nevydržel odpočívat.
„Dobrý den, otče, co vás za mnou přivádí?“ pozdravila ho překvapeně
„Pozdrav pánbůh, Janičko,“ pozdravil ji kněz udýchaně, „mám k vám takovou prosbu.“
„Tak pojďte ke mně do kanceláře, posadíme se.“
Vešli do její skromné kanceláře a starý pán ztěžka usedl do nabídnutého křesla. S povděkem přijal i sklenici studené vody.
„Nevypadáte vůbec dobře otče,“ napomenula ho starostka, „měl byste ležet, odpočívat. Musel to pro vás být velký šok.“
„To byl, ale víte Janičko, já nemám čas ležet a odpočívat. Chtěl jsem vás o něco požádat.“
„Tak ven s tím, pokud to bude jen trochu v mých silách, ráda pomůžu.“
„Chtěl bych za Miládku sloužit mši.“
„To je od vás hezké, ale jak já vám můžu pomoci?“
„Kdybyste to mohla vyhlásit rozhlasem. Víte, aby lidi věděli.“
„Ale jistě, to je maličkost.“
„A kdyby jste to mohla vyhlásit dnes tak nějak před šestou večer, až budou lidi doma z práce. A potom ještě jednou v den, kdy se bude konat“
„To víte, že to vyhlásím, to je maličkost. Kdy to bude?“
„No, říkal jsem si, že třeba v pátek k večeru, ale pak mne napadlo, že bych se měl spojit s její rodinou. Želbohu znám jen její tetu, paní Marešovou. Společně najdeme vhodný termín. Ale určitě Miládku zmíním dnes při večerní modlitbě.“
„Spolehněte se, teď vyhlásím pozvání na dnešní večerní bohoslužbu a znovu potom kolem půl šesté, a vy mi dáte vědět, kdy se bude konat zádušní mše, ano?“
„Pán Bůh zaplať, Janičko. Tak já půjdu,“ odložil sklenici na stolek a pomalu se zvedl z křesla. Vyšoural se na chodbu, po schodech dolů a ven z budovy. Šel pomalu, kolem fotbalového hřiště a topolovou alejí, po mostě před potok a mírně do kopce směrem ke kostelu. Fara stála v místě, kde se silnice stáčela do leva a začínala mírně stoupat.
